DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

*Jsem naprosto nespokojený. Tlačil mne čas, tak jsem napsal první věc, co mne napadla. Ale větší blbost, jsem snad ještě nikdy nenapsal.*
Policajt na mě skočil naprosto nečekaně. Reflexivně jsem mu udělal třetí oko první věcí, co jsem měl po ruce. Po mém zákroku už ale nebylo poznat, co to bylo.
Mezitím, si Elvíra cpala plnou pusu Tatrgelových bonbónů. Ještě před necelou minutou, měla odhadem 100 kilo, teď stěží 30.
Pak dorazily posily. Bohužel, naše nebyli. Nám nechodí na pomoc nikdo.
Přepnul jsem do bojové rychlosti a poslal Policejní mozky na výlet.
"Kurva," prohlásila Elvíra naštvaně, šátraje rukou v sáčku, "ten byl poslední."
"Tak si dej ruku." Podával jsem ji utrženou paži. Je to nechutné, ale ona se prostě nějak najíst musí.

„Tak ti řeknu, dneska to bylo něco. Někdy si říkám, jestli by zaškrcení našeho drahého přednášejícího neprospělo celým generacím budoucích studentů.
Že občas do výkladu zařadí nějakou 'perličku', většinou 'zcela triviální, ale přesto velice zajímavou', už jsme si zvykli všichni.
Že se občas nevyhneme nějaké té 'lahůdce', které většinou 'není triviální, nicméně je extrémně jednoduchá', s tím se člověk smíří.
Ale že nás dneska čeká 'drobný bonbónek na konec', to jsme vážně nečekali.
No, co ti budu povídat, totálně se v tom ztratil a byli jsme rádi, když jsme ho půl hodiny po konci přednášky přesvědčili, že to doděláme příště.“

Pinkie Pie byla odbornice. Pokud jste chtěli pořádat večírek, párty, oslavu, prostě jakoukoli větší událost, byla první, za kým jste šli. Když jste chtěli nejlepší dort, koláč, cukrovou vatu, lízátka nebo bonbony, ptali jste se na její názor.
Není proto divu, že když se měla pořádat oslava prvního výročí osvobození princezny Luny, dostala právě Pinkie za úkol vytvořit slavnostní dort.
"Musí mít nejmíň pět pater... úúú... a prskavky... aaa... musí být celý pokrytý šumivými bonbony!"
Pinkie strávila příští dny tím, že pečlivě lepila bonbóny.
Když lepila ten poslední, přišla za ní Twilight:
"Ty nevíš, že Luna je na ně alergická?"
Tak trochu BJB, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo...

Vím, že autosugesce může mít velkou sílu, ale to, že bych byla až tak dobrá, že se mi povede přesunout do Aldormy, to jsem netušila. Mé přání bylo jednoduché – vypadnout z tehdejší strašné reality a být chvíli ve světě své fantazie.
Přiznám se, že přesun byl trošku frmol, ani jsem si nemohla připravit věci, které by se mi mohly hodit a rozloučit se s blízkými. Tedy čert vem rozloučení, vybavení mi chybělo o dost víc. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, prozkoumala jsem, co mám s sebou. Bohužel bylo léto a v kapsách jsem našla jen poslední bonbón a kapesník.

A/N: Toto nezkoušejte doma! Když nic jiného, s jednou krabičkou se vám to stejně nepovede!
Jemná křivka plných rtů se bolestně zachvěla, následoval tichý, srdceryvný vzlyk, jenž se rozlétl opuštěnou chodbou jako posel jejího zoufalství.
Loup.
Přes zamlžený zrak skoro neviděla na papír před sebou. Nezáleželo na tom, že se jí písmena rozplývala před očima - jeho slova měla vypálena hluboko v mysli jako žhavý cejch.
Polk.
Trhaně bojovala o každý doušek vzduchu. Kamenné zdi se kolem jejího dokonalého těla stahovaly a tísnily ji, jako by jí to i ony dávaly za vinu.
Hlt.
Ona vlastně ani nechtěla... Ale jak mohla odolat, když po ní každý touží?
Adriana se naposled vzlykavě nadechla a snědla poslední Ibalgin.

pozn. aut.: Další ze série Jasná AU. :)
Parmenión, Ptolemaios a Héfaistión vstoupili do Dáreiova stanu. Vyřezávané lůžko, zlaté svícny, hedvábí, vůně parfémů a nejjemnější koberce. Užasle se rozhlíželi.
„Tuhle postel budu požadovat jako kořist,“ poznamenal Parmenión.
„Takhle žije král,“ řekl Héfaistión zasněně.
„Člověk má chuť si to všechno přivlastnit,“ dodal Ptolemaios.
„Je to Alexandrova kořist,“ připomněl Héfaistión. „Přece bys neobral svého krále.“
Ptolemaios přistoupil ke stolku. Na něm ležela krabička vykládaná perletí. Otevřel ji.
„Perská cukrátka,“ řekl. „Prý zalepí pusu na celý den, ale jsou výborná.“
„Zbyly tři,“ dodal Parmenión, jakoby to hovořilo za vše.
Do stanu vstoupil Alexandr.
„Pojďme, musíme promluvit s vojáky.“
„Hm?“
„Hm!“
„Hm?!“

Pokud se nesoustředila a nechala klesnout vnitřní bariéry, které držely její mysl (jakžtakž) v bezpečí před dotěrnými vzpomínkami, vzápětí ji naráz zaplavily tisíce, miliony vjemů.
Proto se obávala spánku. Ve spánku její mentální bariéry vždy spadly a to, co pro jiné představovalo akt útěchy, se pro ni stalo utrpením.
Ale zároveň zažívala při každém snu hořkosladké uspokojení, asi jako kdyby jedla jeden bonbon za druhým, ačkoliv by věděla, že nesmí.
Nicméně navzdory všem pochybným výhodám snění bylo nebezpečné. Z toho důvodu se, když takto zase jednou ležela a zírala do temnoty, zařekla, že minulý bonbonek byl tím posledním, který ochutnala.

„Pokud to správně chápu tak se všeho vzdáš, na 6 měsíců zalezeš mězi šutry někde do moře, sneseš vajíčka. Pak je budeš strážit, dokud se nevylíhnou a mezitím tam chcípneš hlady?“
„Jop.“
„To zní jako Kurevsky špatný vtip.“
„Ty jediná mi budeš chybět Is,“ zasmála se měňavec.
Sukuba k ní přistrčila talířek s jednou jedinou pralinkou. „Na rozloučenou,“ zašeptala tiše.
Měňavec se zakousla do čokolády. „Hmm pistáciová. Měj se Is a nezapomeň, oni tě budou znát.“
Se smíchem se rozběhla do vody a zmizela ve vlnách.
„Sbohem ty bláznivá chapadlatice“ zašeptala Isa a pozoroval, jak se voda nad měňavcem zavřela.

Mycroft se postavil na váhu, která div nezaúpěla. Když viděl číslici na displeji, zaúpěl sám. Přibral téměř deset kilo. Nepřekvapovalo ho to. Od Sherlockovy sebevraždy nemohl spát, a tak pořádal v noci nájezdy na ledničku. Ve dne u sebe zase stále nosil pytlík čokoládovch bonbonů, na nervy.
"Měl bych se sebou něco dělat. Nejmocnější muž Británie a přilehlých kontinentů by neměl vypadat jako bečka."
Deprese však byla silnější a Mycroft, sestupuje z váhy, natáhl ruku po příhodně umístěném sáčku.
Prázdný.
"Vážně bys měl začít s dietou, bratře nejdražší," ozval se za ním Sherlock s pusou plnou čokoládového bonbonu.
Mycroft zbledl...

Profesor Higgins nikdy čokoládu neměl rád. Byla na něj moc sladká, takže ji doma měl jen pro návštěvy.
Je proto s podivem, že zrovna teď seděl v křesle a zachmuřeně pojídal nugátové bonbóny z tácku.
„Jako kdybych k něčemu potřeboval nějakou ženskou. Akorát to ruší klid, nabourává to člověku život a k čemu to je? Umějí akorát tak hledat trepky,“ vybuchl zničehonic.
Jak tak pomyslel na trepky, došlo mu, že v křesle stále sedí v zablácené venkovní obuvi. Rozhlédl se, ale nikde nebyly vidět, takže zaklel, zvedl se a vydal se je hledat.
Na tácku smutně ležel poslední kousek čokolády.