Jan Hus

Strčili ho do špinavé vlhké cely, spoutali mu ruce a nohy.
V té troše světla, co sem dopadá, vidí svou karmínovou krev stékající po okovy rozedřené kůži.
Chřestění řetězů děsí a odstrašuje bdělé poštolky, jeho jedinou společnost.
I se spoutanýma rukama píše listy svým přátelům.
Přestože ho okovů zbaví, přemístí ho do lepší cely a konečně mu dopřejí slyšení, pocit bezmoci pout přetrvá.
Nemůže přiznat, co nenapsal a nekázal, aby se nedopustil křivopřísežnictví, a nemůže odvolat, co psal a kázal, aby nezradil své stoupence.
Ruce má svázané i když ho poutají k hranici. Ani je nemůže naposledy sepnout v modlitbě.

Historie?! Samé žvásty!
Příslušnost do správné kasty
ta je klíčem úspěchu.
ODHALUJEM NEPLECHU!
Místní občan, Jenda Hus,
obyčejný stádní kus,
bojoval za práva lidu,
beze zbraní, pěkně v klidu.
Řekli mu, že tlačenka
platí líp než složenka.
Slyšel, že v Kostnici maj pěkný kosti,
že spousta sjede se hladových hostí.
Pašíka picl a jel lovit ženu,
ukrutnou zaplatil za účast cenu.
Netušil, že víc významů mají tyhle tláče,
myslel si, že stačí když ji vezme s sebou k sváče.
Neb odhalil neslýchanou úplatkovou kauzičku,
odměnou mu vystavěli přepychovou vatřičku.
Že to není třesk a plesk, za to ručí deník Blesk.

Byl mladý a naivní, když dychtivě přijal za své myšlenky Viklefovy, když se za ně hádal a s plamennou vášní je hájil. Když se směle, plný troufalé naděje, že vše vysvětlí, možná změní smýšlení svých žalobců, vydal do Bologne.
Místo toho ho uvěznili a mučili.
Měsíce jej změnily jako dlouhé roky.
Na koncilu dospěl. Pochopil, že je lépe jít s mocnými, nechat zchladnout mladická zahoření. Vrátil se vyspělý, zmoudřelý. Vystrašený.
Jeho přátelé - hlavně Jan a Jeroným - byli stále plni tvrdohlavosti a iluzí z mládí.
Tou dobou ještě Štěpán ani Jan netušili, že jejich nové neshody přivedou Jana až na hranici.

Letní den. Nad krajinou se stahují černá mračna. Bouřka je na spadnutí. Každým okamžikem se přibližuje a již je zřejmé, že tomuto místu se nevyhne. Ze zatažené oblohy dopadnou na zem první kapky.
A v tom to přijde. Z oblohy vyšlehne blesk a zazní ohlušující hrom. Do vynálezu bleskosvodu však zbývá ještě několik století. Proto blesk vší silou udeří do keře u cesty. Ten se rozhoří jasným plamenem.
A celé toto drama má své pozorovatele. Malý Jan ohromeně sleduje toto divadlo a ukázav na keř v plamenech praví mamince:
"Vidíš, tak jak tento keř, i já ohněm sejdu ze světa."