DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Nerada se na sebe dívala do zrcadla.
Měla ráda obličeje které poznamenal čas, fascinovalo ji, jak se v průběhu let měnily podle toho, jak jejich majitelé rostli, dospívali a dozrávali, a stárli. Jak se jim do tváří vpisuje vše, co je v životě potká, přibývají vrásky, vějířky od smíchu kolem očí, jemné jak pavučinka, nebo hluboké rýhy, které vyryla strázeň. Lidské tváře.
Její obličej, sličný a nestárnoucí, ustrnul v bezvěké nádheře, a stovky let, prožité bolesti, radosti ani ztráty jej nijak nepoznamenaly, jako by nikdy ani nebyly.
Bylo jí to líto. I když v duši měla všechny své roky zapsané.

Paní Van De Kamp odmalička ráda pletla. Snila, že to jednou předá vlastní holčičce. To milovala. Ne… tenhle moderní svět: tyhlety… blogy, trumr? Truble? Trable jsou s tím rozhodně, pousmála se vlastnímu vtípku, netušíce, jak pravdivému.
Ale dcera nepřišla. Přišel William. (Přesto to zkusila. „Háček je v tom, že já chci hackovat, ne háčkovat,“ řekl. „Nebo spíš v tom háček není,“ dodal lišácky. Věděl, jak miluje slovní hříčky - a taky že neví, co „hackovat“ znamená.)
„Večeře,“ zavolala.
Will polekaně zavřel laptop. Zahlédla slova „pravda“ a „mimozemšťané“. Nejspíš další z těch sci-fi filmů. Mávla rukou. Na tyhle nesmysly byla příliš stará.

Bylo jí padesát a neměla jediný šedý vlas.
Každé ráno si schovávala tmavé copy pod šátek, pečlivě zastrkovala neposlušné pramínky. Myla je nejhrubějším mýdlem, splétala tak silně, až ji bolely. Nevedlo to nikam.
Bylo jí šedesát. Její vrstevnice začínaly umírat; ona sama neznala ani obyčejné nastuzení, natož loupání v kříži. Každou sobotu večer drhla podlahy v kostele. Aby na mši vypadala aspoň trochu... uvěřitelně.
Děsilo ji, že za tím jsou nějaké čáry. A nemohla se svěřit nikomu, snad jen dceři. Jenže Aniela se v Jabłunském už neukázala.
Bylo jí osmdesát a pořád nepotřebovala hůlku.
Zeť ji pozval na Anielin pohřeb.

Jsi příliš starý, muži bělobradý,
než abys vedl nestatečné vpřed.
Tvůj hlas je slabý a umírá hlady,
sehnutou hlavou táhnou stovky let.
Pohrdám tebou, naivním přesvědčením,
že každý je dobrý, a každý bude král
doufáš snad, bloude, že srdce své změním
mávnutím hůlky, a s tebou opodál?
Přihlouplý chlapče, na to jsem moc starý,
rušit své sliby, a s bláznem bojovat.
Zamávám hůlkou a jedové páry
zabrání navždy mi hrdinou se stát.
Tak na věčnost! Pije ten, který vábil.
Na věčné boje už nezbývá mi sil.
Jeden byl mladý na to, aby zabil,
druhý byl starý na to, aby žil.

Díváš se stranou. Nebolí to, že k sobě nepatříme, to se stává – bolí to, co neříkáš přímo, slova, která se rozpíjejí někde za obzorem tvých rtů.
Zas se díváš stranou – nevíš, co vlastně chceš, možná to byl jen nedospělý omyl (jenže nám už není šestnáct). Najednou jsi podobná své matce, malé ženě s ostrými lokty, dokonale splňující všechny průměry normálnosti.
Nabízíš mi úsměv jako most přes ticho.
Přece obě víme...
...že je čas být normální: Jsme moc staré na experimenty.
Jsme.
Jsme moc staré na pokrytectví, do kterého se ustrašeně motáš. Já na něj hrát nechci.
Dívám se radši zpříma.

V opancéřovaných dveřích důvěrně známá tvář. Vlastní mu připadala hrozivě pomačkaná věkem. Jako zmuchlaný starý papír - smutek v hlubokých brázdách kolem úst...
"Charlesi?"
"Díky Bohu, že jsi naživu!"
Z letadla vykoukla střapatá hlava. "Měli bychom se odtud rychle pohnout. Vidím na radaru další transportéry."
"Díky, Storm."
"Zaměřili nás!! Všichni dovnitř!"
"...Tolik nás už umřelo," vyčerpaně se zhroutil do sedačky Magneto. "Na tohle jsem příliš opotřebovaný. Stařec nad hrobem."
"Všichni stárneme, Eriku," namítl profesor.
"Tak unavený..."
"Jenže Sentinelové se nikdy neunaví."
"To je ono, Charlesi. Bojím se, že nemáme naději.
"Vždy je naděje," řekl profesor a tmou probleskl jeho povzbudivý úsměv.

Popravdě řečeno jsme to sem ani dávat nechtěli, ale když už nám téma nahrálo, tak abyste věděli.
Když duben přichází 2

"Jedna minuta, generále!"
Carterová ani nezvedla oči od obrazovky, životy všech lidí na palubě závisely na její koncentraci, na tom, že dokáže zastavit autodestrukci nepřátelské lodě včas.
Najednou siréna utichla a v ohlušujícím tichu se v někde dálce ozvala střelba. Carterová vydechla, dokázala to.
Ohlédla se na generála O'Neilla, který si vůbec nevšímal toho, že od smrti je dělily doslova vteřiny, a s jistotou velel pěti stovkám vojáků z jednotek SEALS a Vesmírných mariňáků v největší bitvě, kterou lidé ze Země vedli mimo domovskou planetu.
"Nejsme na tohle už moc staří?" zavolala.
"Nikdy, Carterová, my nikdy," usmál se na ni.

Černovlasý Míťa frajerským pohybem zahodil cigaretu. Oharek zasvítil tmou v krátkém oblouku a zasyčel v louži, která se rozlévala před jejich úkrytem. Bylo pravé aprílové počasí, že by psa nevyhnal, jen on a Víťa se potloukali venku. Nebo spíš pod střechou staré zastávky, co jim poskytovala aspoň trochu ochrany.
„Hele, nejsme na tohle už trochu starý?“ Víťa trochu chraptěl. Asi nastydl.
„Neblbni,“ zabručel Míťa. „Ještě toho máme hafo před sebou.“
Víťa se natáhl a prohrábl si vlasy na ježka.
„Si řikám, že bychom ale měli bejt to… No. Zodpovědnější,“ zakašlal.
Míťa se zašklebil. „Ježiš, ty toho s tou maturou naděláš!“

Na začátku byla houba a ta houba rostla v lese a o tu houbu se hádali dva čarodějové v rudých hábitech.
„Já ji viděl dřív!“ tvrdil ten patrně mladší, co měl vousy ještě hnědé.
„Já se dřív sehnul,“ kontroval ten se špičatým kloboukem a bílým plnovousem.
„Okamžitě odtáhni ty špinavé pracky, opičáku!“
„Což se rozdělit? Nejsme na podobné handrkování poněkud staří?“
„Na handrkování možná, na souboj nikoliv,“ zabručel mladší a chtěl si na pomoc povolat démona, který protistranu smete za něj. Jenže zrovna začínal duben, dimenze se prolínaly a v poryvu magie se zjevil někdo ještě nečekanější než španělská inkvizice.