Barbarič a Stein (Juraj Červenák)

Jídelna se skvěla ve světle svící. Na zeleném ubruse spočívaly mísy s kuřaty, husami a kapouny. Hovězí kýta na medu sousedila s podnosem plným raků. Porcelán nabízel rýžové a ječné kaše. Štika, pečená na sardelích, jako by plula mezi saláty ze špenátu a lebedy. Karafy z křišťálového skla plné vína stály na příručním stolku spolu se džbány místního piva, které měli někteří z hostů raději.
Barbarič si pomyslel, že za tuhle hostinu musel dát pán domu jmění.
Ovšem, jak je jeho hostitel dokonalý, zjistil až v ložnici.
V podobně dokonalé posteli měl kromě peřin a polštářů i podobně dokonalou společnost.

Začalo pršet.
Kůň najednou uklouzl, shodil svého jezdce a samotné zvíře skončilo kdesi pod skalami. Matěj sám si v pádu vymkl kotník a zlomil ruku. Teď ležel na mokré studené zemi a čekal na zázrak. Ticho lesa přerušily hlasy.
"Hej?" zavolal Matěj do tmy, "pomoc!"
Hlasy na chvíli ztichly, ale pak zase zazněly. Blíž a blíž. Tmu zředilo několik loučí.
"Hele, šlechtický panáček! To bude dobrá kořist!" zvolal jeden z hlasů.
"Dobrá?" zabručel jiný, "podívej se na něj. Kabátec nic moc, boty nevalné, kůň kdesi v trapu. Pěkně levná kořist."
Měl jsem si v pádu překousnout jazyk, říkal si Barbarič.

Stein stál zády ke zdi a pokoušel se kontrolovat všechny tři útočníky najednou. Podařilo by se mu to. Kdyby zůstali jen ti tři.
"Kapitán Joachim Stein osobně!" ozval se hlas ze stínů.
Stein sebou trhl. Ten hlas... ten hlas...
"Dlouho jsme se neviděli, Joachime. A vidíme se naposled."
Stein zíral do očí lesknoucích se šílenstvím. Tři pomocníci se stáhli a kapitán zůstal s jejich velitelem sám. I kdyby nebyl zraněný a koleno měl v pořádku, neměl šanci. Ne proti němu.
"Šebestiáne..."
"Mlč! A pomodli se!"
Světlo se odrazilo na čepeli kordu.
Na menší, tlumené červenou taky.
Bohdan Jaroš přišel včas.

"Cože se stalo?"
"Byla to náhoda, přísahám," zvedl Matěj Barbarič ruce na obranu, "sklenice stála moc na kraji, když se z mísy vykutálelo to jablko. Střepy z ní prořízly lanko na měšci, po mincích uklouzla ta služka, talíře létaly všude ve vzduchu..."
Kapitán Joachim Stein mlčel, ale z toho, jak mu hrály svaly na čelisti, Matěj věděl, že právě drtí mezi zuby všechny kletby, které zná a přidává nějaké zbrusu nové.
"Než dají dohromady nové schody, budeme tu muset vydržet."
"Barbariči..., to není jedna náhoda, to je otep, mandel, kupa... les! Vy budete mít jednou na svědomí i konec světa!"