Barbarič a Stein (Juraj Červenák)

Nakonec se Dorotka zhroutila. Podlomily se jí nohy a ona klesla do vrstvy loňského listí.
"Odpusťte, ale já už dál prostě nemohu."
Položil Joachima vedle ní.
"Neomlouvejte se. Stejně se musíme utábořit na noc."
Rozdělal oheň. Z blízkého potoka přinesl vodu. Dal vařit kaši. Ona chovala děcko v náručí, i když ji osmiletý chlapec trochu přerůstal. Joachimovi horečka trochu klesla, další puštění žilou počká. Po skrovné večeři upravil lůžko a Dorotku zabalil do vlastního kabátu. Usmála se na něj, vtáhla si Joachima do náruče a usnula.
Když seděl u ohně, jeho rozhodnutí nikdy se znovu nezamilovat mu přišlo století vzdálené.

Den uplynul v marném čekání. Na noc se uložili k neklidnému spánku. Bohdan vůbec nespal. Střídavě kontroloval Joachima, naslouchal, jestli se Stein a Barbarič nevrací a pak pozoroval spící Dorotku. Pablesky ohně jí pozlatily vlasy, ze slz na tvářích udělaly rubíny a hladily ji na krku a ve výstřihu. Bohdan se přistihl, že jim závidí.
Ráno se rozhodl. Musí jít, nemohou čekat, až přijede záchrana.
Les, kterým kráčeli, byl hustý, temný a studený. Cesta nebyla. Překračovali výmoly, sledovali potoky v marné naději, že je dovedou ven...
Pozdě odpoledne Bohdan narazil na větev s kouskem svojí košile. Trmáceli se v kruzích.

Pak knihu zaklapne a vrátí na stůl. Přikryje zbylými knihami, na vrchu leží Svědectví o věčné blaženosti z Písma svatého a ze Zjevení světců. Matěj to chce brát jako znamení.
V místnosti je ticho, písař shání vojáky bůhví kde. Matěj usedne na židli, hlavu v dlaních.
Jeho klidný staromládenecký život obrátil vzhůru nohama kapitán Stein. Kde byl, když bylo Matějovi dvacet a chtěl a mohl létat po všech čertech? Dnes se cítí zvlášť unavený a starý. A nevědomost, kde je Stein s Jarošem, ta dívka a Joachim, ho ubíjí. Téměř jako kdyby byli rodina...
Matěj vzhlédne a začne se modlit.

Matěj Barbarič klopýtá okolo lesa. Poledne se pomalu překlene a on nenašel ani stopy. Obrátí koně do města a ztěžka se vyškrábe do sedla. Na Rathause mu musí pomoct!
Kopyta křísnou o dlažbu, když kůň prudce zbrzdí před budovou. Matěj seskočí a vpadne rovnou k hlavnímu písaři.
"Chci žandáry!" vyštěkne na postaršího muže.
"Ale pane notáři, už jsme vám říkali, že musíme počkat..."
Barbarič bouchne pěstí, se stolu se kácí několik knih.
"Chci je hned!"
Písař poplašeně vyběhne pro vojáky.
Matějovi padne zrak na otevřenou knihu. Šklebí se na něj bazilišek. Notáři přeběhne po zádech mráz a bezděky se pokřižuje.

Jaroš pečlivě zavázal bezvládnou ruku a zamračil se. Joachimovi stály na čele kapičky potu, horko z něj sálalo. Dítě, přikryté Steinovým kabátem, tiše oddechovalo. Bohdan nepřítomně očistil ostrou čepel a vzal misku, aby ji vylil.
"Já to udělám," šeptl dívčí hlas, "zůstaňte u něho."
Bohdan kývl a Dorotka poodešla dál do lesa. Kaprálovy myšlenky přeskočily ze zdravotního stavu mladého pána a obav, kde vězí kapitán s notářem, na tu dívčí. Byl z ní zmaten. Byla tichá a laskavá, ale někdy jí v očích zahlédl démony velice podobné těm jeho.
Jaroš si povzdechl. Další starosti, ale v té společnosti ty nejlepší.

Dorotka se nesouhlasně mračila, když sotva dojedli, malý Joachim popadl kus klacku a s panem Joachimem pokračovali v šermu.
"Nechte je, panno Dorotko," řekl Barbarič, "chlapci se to bude hodit."
Tváří se jí mihl stín, pak ji sklonila k začouzenému kotlíku a začala ho drhnout.
Matěj se od ní odvrátil, už se naučil, že u ní neuspěje, a zadíval se na oba bojující Joachimy.
Když večer tomu malému s Jarošovou pomocí znovu ošetřovala šrámy a několik modřin a znovu protestovala, byl to tentokrát kapitán, co se jí postavil.
"Nenechám toho. Chlapec se musí umět bránit a bez oděrek to nejde!"

"Kdy?" zeptal se Stein.
"Předevčírem, pane kapitáne," odpověděl šafář.
Stein zaskřípal zuby. Koleno ho bolelo, pršelo, a jako by toho nebylo dost, svíral v ruce dopis. Od dávného přítele, co se s spolu chtěli tak dlouho sejít, až to stihnou až na výsostech.
Matěj po něm střelil pohledem. Kapitán se tvářil zvláštně. Snad dojatě, což notáře překvapilo.
Kapitán složil dopis a pohlédl na šafáře.
"A kde je?"
Šafář zbledl.
"Mladého pána Joachima unesli."
Stein zaklel.
"Co se stalo?" nevydržel to Matěj.
"Musíme ho najít. Vždyť jsem za něj zodpovědný!"
Když se mrtvým zalíbí a projeví přání, živí se musí postarat.

Byla to zubožená skupinka. Malý hoch, zabalený do velké košile, mladík, přes ramena přehozenou huňatou kožešinu, která mu dodávala vzezření mladého vlka, objímající dívku, svírající v náručí toho chlapce, a nakonec asi čtyřicetiletý muž, klopýtající okolo stěn a zkoumající znovu a znovu, zda by se nedalo vyšplhat nahoru. Nakonec to vzdal a sedl si z druhé strany vedle dívky. Položil chlapci ruku na čelo.
"Má horečku," zašeptalo děvče.
Oheň, kolem kterého se všichni tísnili, neodvratně dohoříval.
Kapitán zaklel. Stěny byly tak kolmé, že vyšplhat po nich nezvládl ani Jaroš.
"Ještě nám zbývá naděje, pane."
Stein kývl. Barbarič je určitě hledá.

Bohdan Jaroš zachmuřeně sledoval vířivý rej. Svatojanská noc a s ní spojené poněkud nevázané chování mu nevadily. Co mu vadilo, byly dvě dívčiny, které bůhví proč zaujal. Nechápal to. Byl hubený, bledý, tmavé vlasy mu většinou padaly do čela a oblečení, i když čisté, rozhodně neukazovalo na naditý měšec. A přes to tu byly. Pokukovaly po něm a když se náhodou jejich zraky setkaly, ostýchavě se usmály. Barbarič by už s nimi byl na té nejvzdálenější kupce sena.
Jenže Jaroš ne. Už nikdy. Nikdy nenechá toho druhého převzít vládu. Zadusí ho.
Kaprál se zamračil ještě víc a zmizel ve tmě.

Sedím a okolo mě kolotá kavárenský šum. Očima sleduji obrazovku a prsty poletují po klávesnici. Najednou koutkem oka zachytím pohyb. Někdo si sedá na židli naproti. Vzhlédnu. Proti mně sedí černovlasý, hubený mladík. Zrak mi sjede na jeho rameno. Záštita meče. Zmateně se zamračím. Znám ho? Pak se do mě zabodne jeho chladný pohled. Do prdele!
Ozve se tichý hlas.
"Proč?"
"Co proč?"
"Všechno proč. Četl jsem ty vaše... proč mi to... proč nám to děláte?"
Pokouším se mu to vysvětlit, ale nedaří se.
Bohdan Jaroš odchází rozčilenější než přišel.
Zírám na monitor. Kurzor bliká a inspirace je v háji.