Barbarič a Stein (Juraj Červenák)

Praha byla hnízdem neřesti, obscénnosti a jiných ďáblových vynálezů. Dlužno podotknouti, že neřesti a obscénnosti bujely přes noc růstem exponenciálním. Nejnověji tu byl Dům nefritových oblak. Stein nikdy nic takového neviděl, zrovna tak jako téměř nikdo v římské říši. Ale pánové se brzo naučili ocenit exotický přístup personálu i neobvyklé možnosti povyražení.
Kapitán s vrčením vyrazil po schodech nahoru. Rozrazil dveře, zamotal se do závěsů a vyděsil jednu dívenku hrající na nějakou podivnou loutnu.
„Barbariči!“
Matěj se ohlédl. Jeho nepřítomný úsměv se ihned vytratil, zrovna tak jako dvě tanečnice v rozevlátých róbách.
„Vzpamatujte se a jdeme!“
Notář vstal.
„Barbariči! Šaty!“

Vztekem, zuřivostí a nadávkami se otřásal nejen celý dům, ale i domy vedlejší.
„Jak si to vlastně vůbec představuje? Měl bych ho chytit a za vlasy dotáhnout zpátky! Do kláštera! Na hrachu by měl klečet!“
Kapitán pokračoval ve výčtu trestů a Matěj mlčel a přikyvoval.
Co měl říkat? Skutečně nebylo od seržanta Jaroše hezké, že se po uzdravení sebral a zmizel. Jenže... Barbarič vlastně seržanta chápal.
„Najdu ho! I kdybych měl jet až do Cařihradu!“
Kapitán vykročil ke dveřím a pak se otočil zpátky na Matěje. Ten si z hrůzou povšiml, že Steinovi ukápla slza.
„Opravdu ti nenapsal, kam jede?“

Z kuchyně vanula divná vůně. Kořeněná, sladká a pálivá. Stein se otřásl. Co tam zase provádějí? Hostitelky, o kterých byl stále pevněji přesvědčen, že to jsou čarodějnice, ne-li přímo démoni, cosi kuchtily.
Kapitán se přikradl k pootevřeným dveřím.
„Kde je to víno?“
„Přidej tam ještě tu sojovku. A zázvor!“
„Už jste tam přidaly to čili?“
Zbytek se ztratil v rachotu pánve a prudkém sykotu.
Kapitán nevěděl, co kam přidaly, ale jíst to nebude.

Jídlo vypadalo nádherně, vonělo skvostně a bylo vynikající, i Jaroš si přidal.
Na otázku, proč nejí, odpověděl nerudně: „Postím se.“
Hostitelky si vyměnily tázavé pohledy.
V říjnu?

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

Stein skřípal zuby a mumlal všeliké kletby. Matěj seděl u stolu, ruce sepjaté. Snad se i modlil.
Ve vedlejším pokoji plzeňský kat právě prováděl neurochirurgickou operaci. Čertovo vejce puklo.
Po bůhví jaké době Mistr Roth vyšel ven. Unavený, bledý, ruce se mu třásly.
„No, pánové, teď je to na seržantovi a Bohu.“

Jaroš ležel v posteli, hlavu ovázanou, na čele stály kapky potu. Pak horečka ustoupila, kůže byla studená, suchá, bledá až do modra, dech se téměř ztratil.
„Jako by byl...“
„Není.“
„A kde je?“
Stein pokrčil rameny. Kde seržant bloudil, nevěděl. Ale schránka jeho duše tu na něj čeká.

U puškaře bylo ticho a liduprázdno. Kapitán nahlédl do dílny, střelnice i na dvůr. Až v zadní světnici seděl majitel nad podivnou pistolí. Hlaveň měla úzkou, rukojeť krátkou, s kusem kovu před ní.
„Co to je?“ zeptal se Stein.
„Novinka a odpověď na vaše modlitby, kapitáne.“
„Vždyť to nemá ani lunt. Jak to může střílet?“
„Chcete to vidět?“
Cizinec byl vysoký, osmahlý, rozhodně nebyl evropan.
„Ovšem.“
Po střelbě si byl Stein jistý. Tohle byl ďábel. Pravděpodobně Lucifer osobně. Kdo jiný by dokázal vystřelit šestkrát bez nabití, bez doutnáku a do úplného středu terče?
Stein se pokřižoval. Zůstane u své těšínky.

"Kapitáne," otvírám portál, který vede do autorova obýváku.
"To je dost!"
Matěj a Bohdan otálejí.
"No tak, tady zůstat nemůžete. To víte."
Vědí.

Druhý portál vede na mnohá místa. Včetně mojí knihovny. Pan Pratchett už svůj obývák nepoužívá. Postavy mizí, Patricij na mě vrhá Pohled a pak neslyšně říká příští rok!
Rozkaz!

Geralt se společností mávne rezignovaně rukou. Ví, že za rok je tu znova.

Nakonec Rogan a Gorja.
"Jestli nahoře nenajdu Síň hrdinů..."
"Řekneš Perunovi, ať řekne Červenákovi, ať to napíše."
Potomek Černobohův obrátí oči v sloup nad tím nedostatkem respektu k bohům a zmizí v Portálu.

Pokoj osiří.

"Jste laskavý, pane notáři," Agáta natáhla ruku a Matěj jí podal svazek listin.
"Vůbec ne, vzácná slečno. Mám povinnosti v okolí, stavit se zde nebylo vůbec složité."
"Chystali jsme se do města. Všichni. Teď tam nemusíme. Ušetřil jste nám dlouhou a namáhavou cestu."
Matěj se uklonil.
"Pokud jinak nedáte... pak mi bylo potěšením."
Agáta se jemně zarděla.
"Opravdu nechcete zůstat přes noc? Připravit komnatu by nebylo složité."
"Ó nikoliv, slečno. Nechci vám přidělávat práci."

Matěj odjížděl z hradu. Byl spokojen. Jen ne do města, myslel si, ještě by si mojí Agáty mohl všimnout nějaký bohatý mladík a přebrat mi jí!

Byl únor, mrzlo, až praštilo. Na Stříbrné skále se opět schylovalo ke krveprolití.
"Uděláme to jako loni, nevím, proč bychom měli něco měnit," prohlásil Stein i přes námitky své drahé ženy.
Měl poslechnout. Prase po první ráně nestrnulo a nahodivši si kapitána na hřbet, prohánělo se po dvoře za veselí Steinovy rodiny i čeledě.
"Jaroši!" řval kapitán bezmocně, držev se prasečího hřbetu jako tonoucí stébla.
"Pusťte se, pane!"
Kapitán neslavně skončil v hnoji, prase padlo pod nůž Jarošovi.
Magdalena Steinová se zadívala na svého zneuctěného manžela.
"Prosím, nic neříkej," Stein zněl skoro plačtivě.
Paní Magdaléna vskutku mlčela. Mlčela velmi významně.