DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2016.

Pohlédneš na nebe a vidíš jeho smích. Jako duha klene se přes propast času. Je jasné ráno, pole probouzející se z objetí mrazivé noci se třpytí jako ten smích.
Vzpomínáš. Namáhaná paměť plující tmou uplynulých třinácti let nabízí jen pohled na jeho ruce. Matně snad jeho tvář. Jenomže tenkrát tě on příliš nezajímal, byli tam mladší, hezčí a ty jsi vůbec netušila, že se s ním ještě setkáš.
O některých věcech se nemluví, proto ani ty nic neříkáš. Křivíš rty, smutnou nápodobu úsměvu jen pomalu nahrazuje radost a šibalství.
Úsměv šibalův společný jedné zvláštní rodině klene se nad propastí. Odpouští.

Ocitli se na místě, kde před nimi ještě nikdy nestanula lidská noha. Vlastně ani žádná jiná noha. Byli v obrovské, rudo-růžové teplé a měkké jeskyni. Končila strmým tunelem padajícím do nekonečné hloubky. Na podrobnější průzkum ovšem nebyl čas, už se proti nim houfovaly zástupy nepřátel, které bylo nutno zabít, zničit do posledního. Bitva začala. Tři hrdinové se rvali a bojovali o každý kousek místa, bili se jako lvi, každým krokem blíž a blíž nebezpečné propasti. Na okraji srázu sváděli epické souboje, dokud nepřišla osudová vlna, která je i s protivníky smetla dolů.
To když se Kropáček zhluboka napil citronového čaje.

„Tak děti, přečteme si článek na straně 84 a začne číst Honza.“
„I-I-Ivona Březinová. J-J-Jakoubek a bolavý zoubek.“
„Chachacha! Ten blbeček čte ale blbě!“
„To jo! Hahaha.“
„Přesně!“
„Trouba!“
„Ticho, všichni kdo tu mluvili, dostanou pětku a ne, aby se to ještě někdy opakovalo!“
Jenže o matematice to tu bylo zas:
„Otevřeme si stránku 33 a příklad nám spočte Karel.“
„Pět krát osm se rovná... třicet.“
„To je fakt pako.“
„To teda je.“
„Tomáši, Tondo, oběma vám píšu pětku!“
Dokonce i při výtvarce:
„Ten má hnusnej obrázek!“
„Jane, píšu pět!“ zaskučela.
Potom ji odvezli do blázince.
„Hurá, zítra není škola!“

Podaktorí sa ho báli. Iní k nemu chodili po radu. Mysleli si, že má talent od Stvoriteľa. Alebo od Temného, podľa toho, s kým ste hovorili. Ako inak mohol vedieť, že Tara utečie s tým mládencom zo severu? Že po starostovho syna prídu červené Aes Sedai?
On sám netušil, ako to robí. Vedel len, že niekedy sníva sny, čo sa vyplnia. Občas vedel, čo znamenajú. Občas sa splnili tak, ako by nečakal. Fascinovali ho. Boli jeho zaručeným kontaktom s okolitým svetom. Kvôli nim neboli rána bezútešné.
Rána, keď sa prebúdzal do svojho zmrzačeného tela. S nohami, čo ho nedokázali niesť.

Věděla, že není v situaci, kdy si může vybírat. Nemohla se proto ubránit značné stísněnosti. Měla strach, že trpaslíci jí azyl neposkytují zcela nezištně. Že uklízení to nespraví a jednou bude muset čelit sedmeru chlupatých moudí a dychtivých pyjů.
Pak jednou v noci musela na latrínu a rozespalá si nevšimla, že je obsazeno.
"Jejda, promiň! Ježíš, ty jsi... nejsi...," zabreptala šokovaně.
"No co tak čumíš," hystericky vřískla ta, kterou doteď znala jako Rejpala. "Zajímám se snad já, co máš pod sukní?"
"Nejspíš to samé co ty," řekla smířlivě Sněhurka.
"A musíš to ještě všude vykládat? Vy lidi jste fakticky nechutný!"

Události od Dolínkova útěku ze ZOO nabraly rychlý spád.
Dlouholeté snahy o humanizaci magistrály se naplnily. Odtržené Čtyřce se podařilo prosadit dosud fantasticky znějící návrh IPRu na zasypání podjezdu u soudu na Pankráci a vytvoření klasické úrovňové křižovatky se semafory, přes kterou projížděla osmnáctka, stejně jako v ulici Na veselí.
„Cizáci si přes nás cestu zkracovat nebudou!“ napsal Tučňák.
Radikální dopad doznaly i připomínky městských částí k novým trasám tramvají. „Mnoho pohybu škodí,“ prohlásil starosta Čtyřky. „Praha 4 je soběstačné město. Tramvaj č. 3 bude končit u Podolské porodnice. Kdo mocí mermo chce do toho perfidního centra, ať jde pěšky.“

Stojím na vrcholku kopce, s jasným nočním nebem nad hlavou. U nohou mi leží údolí, kde se zítra odehraje bitva. Za ním v protějším svahu se mezi stany vojenského ležení mihotají desítky ohňů a svou září zdařile konkurují hvězdám na obloze.
Připadám si, jako bych nestála nad pozvolným svahem, ale na okraji propasti, která mi dovoluje pohlédnout do hlubin dávných časů. Kdysi bych do podobné propasti skočila i bez naděje na návrat. Dnes jsem vděčná za ten mírný svah, který mi umožňuje podniknout cesty do minulosti a zase se vrátit do 21. století s jeho pohodlnou postelí a horkou sprchou.

Tancoval nad propastí.
"Jednou se lano přetrhne," varovali ho nejbližší.
"To já už tady nebudu," smál se. O nebezpečí však věděl.
Dolévala kapku za kapkou.
"Jednou pohár trpělivosti přeteče," strachovala se rodina.
"Tenhle pohár je bezedný," odpovídala se smíchem. Sama se ale s každou další kapkou skrytě třásla.
Když se ti dva potkali, zdálo se, že si jsou souzeni. Tancovali nad propastí a do poháru nalévali plným proudem. Už bezstarostně. A štěstí jim přálo.
Známí už to měli vzdát. Člověk ale nerad přiznává, že se mýlil.
A tak to byli jejich blízcí, kdo přelil pohár a svrhl je do propasti.

Thyderikovi trvalo dvanáct let, než byl schopný se na to místo vypravit. Stál nad propastí, mlčky hleděl dolů a všechno se v něm svíralo.
Rodiče byli pochovaní ve starmelské hrobce. V té nové, kterou nechal vybudovat jeho otec. Byl první, koho zde uložili, matku krátce po něm. Otec padl ve Stinném průsmyku, ona ukončila svůj život tady. Dobrovolně.
Bylo mu tehdy čtrnáct. Moc to nechápal, ač se mu babička snažila všechno vysvětlit. Matka prý otce tolik milovala, že bez něj nechtěla žít…
Možná tomu dnes rozuměl trochu víc.
Možná jí konečně dokázal odpustit.
Hluboce vzdychl a hodil dolů kytičku prvosenek.

Odmítala to vzdát. Nechtěla se podřídit diktátu svého těla, toužila po absolutní kontrole nad vším ve svém životě, proto si jednoduše odmítala připustit, že to bolí. Že se zde vyskytl problém, kvůli kterému by celý dnešní večer mohl skončit fiaskem – a to si nikdo nemohl dovolit. Všichni dřeli od svých dětských let, mučili svá těla. Dnes večer mělo přijít rozuzlení. Měli rozplakat ty, kteří tomu rozumí, dojmout ty, kteří se zde vyskytly náhodou, ohromit ty, kteří stáli hodiny a hodiny ve frontách.
Musela to zvládnout, ať to byl sebevětší risk. Dobrovolně skočit do té propasti.
Odtančit své poslední Labutí jezero.