DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2016.

“Před nedávnem jste tvrdil, že fanfiction je přechodná záležitost. Teď se vydává v časopisech!”
“Jsou to jen cyklostylované fanziny, Pulmanne. Mají sotva několik stovek čtenářů.”
“A jak myslíte, že začínal komiks, vy blázne - a kde je teď? Navíc mezi nimi roste počet ženských autorek. Krajně nebezpečné! Naše společnost musí zakročit dřív, než se to vymkne z ruky!”
“Jak?”
“Zaútočte na samu podstatu psaní. Namluvte jim, že jedna z jeho esenciálních ingrediencí, řekněme, hm… vcítění se autora do postavy, je opovrženíhodná. Najměte autora vhodné parodie. Dejte tomu jevu směšné jméno. Vyšlete přednášející na cony. To by bylo, abychom tomu nezakroutili krkem.”

"Unška koliševka." pronesla slavnostně slovinská průvodkyně Violetta a nikdo nebyl schopný si název propasti zapamatovat.
Při dvouhodinové prezentaci o krasech, kterou Franci přednášel v sekané špatné angličtině, většina usnula.
"Hlavna cesta." - jediné, co slyšeli od Ludvika - italského průvodce, který nerozuměl žádným světovým jazykem.
"And we are here." další špatná angličtina.
"To polje je veliko 60 kvadratnych kilometrov. Tu ge spodaj se nachajajó požiralniki. Ty vodo..." naznačil tělocvikář Leopold zvuk srkání..."srkajó."
(Co jsou to ty požiralniki nikdy nikdo nezjistil. Možná ponory. Možná propasti. Možná něco úplně jiného.)
Exkurzi si celá banda biologů užila i se všemi těmi propastmi a propadáky.

Dvě lanka, co se rozbíhají. Deset metrů ve vzduchu. Dva my, dva páry rukou. Úkol.
Dívám se ti do očí, dívám se na zem, připadám si nepatřičně. Ti dole se dívají.
Rozklepané nohy, mám strach. Ne závrať srdce, prostě nechci spadnout.
Kroky jak taneční, posun, posun, posun.
Lanka se vzdalují, ruce natahují. Pořád stojím na svých nohách. Pořád. Musím. Hlava mi opakuje, že jsem těžší. Nesmím se opřít, nesmím, nesmím. Musím se unést sama.
Tenkrát jsme spadli. Tenkrát, kdy jsem stála proti tobě.
Teď jdeme vedle sebe a já se snažím upamatovat, že se můžu opřít. Že musím. Abych nespadla.

Snílka a Kobra jednou přespávaly spolu a napadla je největší hloupost jejich životů - číst české fanfikce na jedné nejmenované stránce.
Gramatická chyba v názvu povídky napověděla hodně o kvalitě, stejně jako varování "osumnáct plus", společně s tvrzením autorky, že je jí třináct.
Kobra po přečtení shrnutí protočila očima a naložila si brambůrky.
Na tu příšernost se musí posilnit.
Snílka s každou hrubkou stiskla Kobry ruku. Kam se hrabou všechny horory!
S přibývajícími kapitolami a sex scénou obě začaly škemrat o smrt hlavní hrdinky - hubené zrzky, která "nemusela lidi", pokud to nebyli vysportovaní, hloupí idioti.
Obě zajásaly, když hrdinku přejel náklaďák.

Hluboko v temné propasti rozkládajícího se světa ležela a přemýšlela, kde udělala chybu. Byly přece nejlepší kamarádky. Vždy tam pro ni byla a to i přes to, že se dokázala oblékat lépe než ona a měla zajímavější kamarády i koníčky. Ale povolání astronauta nejde jen tak trumfnout.
Byl tohle její konec?
Naděje se pomalu vytrácela z jejího studeného srdce. Kdyby tak uměla cítit bolest, možná by se necítila tak bezmocně. Rozhodně si to celé představovala úplně jinak.
Západ slunce by překryla duha, její tělo by bylo uloženo mezi krajky a flitry by padaly z očích přítomných.
Každé dítě musí vyrůst.

Seděli v hospodě. Vysocí advokáti u baru, každý před sebou sklenici červeného. Dole, u nohou, jim ležely aktovky. Jeden z nich s červenofialovou kravatou se otočil. Vzadu v přítmí seděl shrbený zarostlý pobuda. Advokát se znechuceně odvrátil a po chvilce se svými společníky malou hospůdku opustil.
Barman se smutně zadíval na nedopité sklenice, pak se mlčky odvrátil. Pobuda v koutě tiše mumlal svému džbánku. Nesouvislé věty, ze kterých se dalo zaslechnout vždy jen pár slov: Koaly co se škrábaly na břiše. Noviny, které neotiskly jeho článek. Nakonec usnul.
Byli jste a budete, námořníci pláčí rum a Hvězdné války nikoho nezajímají.

Přiběhla z práce a už nestíhala. Seznam byl nemilosrdný. Umýt vlasy, vyžehlit halenku, nalíčit se, vyfoukat vlasy, obléci se, obout ty příšerné lodičky, sbalit kabelku, peněženku, mobil, klíče. Nezapomenout zamknout!
Výtah byl opět rozbitý.
Opravdu musím bydlet ve dvanáctém patře?
Běh po schodech, běh na autobus. Pět minut na vydýchání. Běh na metro, osm minut na vydýchání, běh, cíl. Minuta zpozdění. Dveře divadla se zavřely.
Ne, to nemůže být pravda, tolik pohybu pro nic?
Pak doběhl pan modrooký.
„Taky jste nestihla začátek?" Zářivě se usmál. "No, když už jsme tu tak zůstali, nezajdete na kávu?
Hmmm, třeba ne pro nic.

Každá ze sedmi dvacetigramových kulek sice znamenala něco přes dva tisíce Joulů destrukce, ale lykantrop očividně nepatřil mezi fyzikální nadšence a moc to neocenil. Rozeběhl se za trojicí, nedbaje na to, že mu kov utrhl kus břicha i se střevy, a dohnal je u pochybného lanového můstku přes vysloveně malebnou propast.
Edvin tasil meče, nahnal mágy na druhou stranu a připravoval se na epický duel. Chtěl pronést nějaká památná slova zakončená rezolutním „neprojdeš!“, ovšem vlkodlak na to nebral zřetel, rozeběhl se a provazy povolily.
Edvin se naštěstí stihl chytit lana, ale jak ho tak čarodějové táhli nahoru, vypadal vyloženě zklamaně.

Už je to zase tady. Otáčky se zvyšují a napětí i nervozita vylétají do závratných výšin.
Malá kulička bleskově obíhá a spolu s ní běhají dokola oči upřeně sledujících diváků.
Diváků příliš zapojených do celé téhle hry.
Nastane bod zvratu a otáčky se začnou naopak zpomalovat.
Kuličce už docházejí síly.
Všichni upřeně sledují, jak to celé dopadne.
Napětí je téměř hmatatelné.
A pak je najednou konec.
Ruleta se zastaví a kulička jako by se všem vysmívala z přihrádky označené zelenou nulou.
Napětí se přemění ve zklamání.
Ani touha nestačila, nikdo nemá nic.
Vlastně ne tak docela.
Krupiér nezaujatě shrábne sázky.

Dnes musí být krásná. Fingon má narozeniny. Vstávala brzy. Dovedné prsty sloužících jí dlouho splétaly vlasy a vetkly do nich bílé kvítky uilosu. Ty má rád. Oblékne se později. Teď rychle sbíhá schody a míří do kuchyně. Sama zadělá těsto. Fingon miluje medové koláčky. Synek se plete pod nohama a malýma ručkama se zachytává sukní. Dá mu líznout medu.
Vybírá šaty, ty bílé s modrými stuhami. Služebná pečlivě váže tkanice. Dopne náhrdelník od něj.
„Všechno nejlepší, drahý,“ usměje se a políbí muže na tvář.
Fingon cosi zavrčí a dál hledí do dopisu.
„Stalo se něco?“
„Maitimo nepřijede.“
Koláčky dostanou psi.