Na Cimburku

„Co se mu stalo?“ vylekala se Dorotka při pohledu na Vítka v Martinově náruči. „Už ho hodnou chvíli hledáme...“
„Je v pořádku,“ usmívá se Martin. „Tvrdě spí. Našel jsem ho v psinci. Ležel přitisknutý k Černé, jako by byl jedním z jejích štěňat. Nesl psům vodu a usnul tam.“
„To je náš pracovitý mraveneček,“ směje se Dorotka. „Ráno že mi pomůže vyklepat přikrývky. Potom nesl dřevo do kuchyně – zůstalo v chodbě, protože musel za Ctiborem do zbrojnice.“
„Mně taky přišel pomáhat ke koním. Pak najednou zmizel i s malým džberem.“
„Až se prospí, však on si zas nějakou práci najde.“

Jan se prudce zvedl od stolu. Musí ven! Mezi kamennými zdmi na něj všechno padá.
„Osedlej mi Hnědáka,“ křikl stroze na Martina. „A pojedu sám, nechci, abys mě doprovázel.“
Večerní chlad zmírnil Janovo napětí.
Co se v posledních dnech děje? Před nedělí přinesl šafář ze Svatavina dvorce zprávu o požáru sýpky. Včera někdo pokácel brtě. A nejhůř dnes ráno: ubitý ovčák a ovce pryč. Kdo se mi může mstít? A ta hádka s Jakubem? Ještě nikdy jsem na něj tolik nekřičel. Proč pořád obviňuje ujce Vladana? Vždyť je to bratr naší matky. Ví snad Jakub něco? Co mi zůstává utajeno?!

Starý kněz Bořivoj jen stěží vnímá rozčilený hlas kaplana Bernarda. Nemá ho rád. Bojí se ho. Neklidně propouští mezi prsty zrnka růžence.
„Matko Boží, pros za nás hříšné...“ šeptá.
„Proč za nás?“ nakloní se Bernard nad starce. „Někdo jiný potřebuje přímluvu, někdo jiný se musí, rozumíš, musí zbavit svého kacířství. Víš, co mi ten Jakub Cimburský řekl? Prý svatý Šebestián na našem novém oltáři poulí oči jako ryba na suchu. Je stejný jako jeho povedený bratříček na Cimburku. Myslí si, že nevím, že do kaple přicházejí jen se ukázat? Však já už najdu cestu, jak jim všem strhnout masky zbožnosti.“

Za Máří vchází Dorotka, aby připravily Svatavu na její svatební den.
„Teď může pan Jiřík přijet,“ usmívá se Máří na bledou Svatavu oblečenou do slavnostního.
V Dorotčiných očích se zalesklo šibalství.
„Však se nemůže dočkat.“
„A přijede s ním i jeho bratr Zdík,“ dívá se Máří poočku na Dorotku.
Ruměnec na dívčiných tvářích potvrzuje, že chůvin záměr vyšel.
„Děvenky moje, věděla jsem, že jednou vás odevzdám vašim manželům. Víte obě, co obnáší manželský život, že na svět přivedete děti. Pomodlíme se teď, aby vám Pán dal milost těšit se ze zdravého potomstva,“ dodává roztřeseným hlasem.
Vzpomíná na Svatavinu tetu Adlétu...

Vítek se pohodlně usadil na kozlíku vedle Martina a zamyšleně hleděl na rozložitá záda Plaváka.
Martin poočku pohlédl na Vítka, překvapený, že nežadoní, aby mu svěřil otěže jako jindy, když se vracejí ze mše. Chlapec byl velmi zamlklý. Ani Martinovi nebylo do řeči. Dnes sloužil kaplan Bernard a k překvapení přítomných nekázal latinsky. Křičel, hrozil, vypočítával Boží tresty. Jeho tvrdá slova dopadala na hlavy přítomných jako kameny.
Celou cestu na Cimburk bylo nezvyklé ticho. Na nádvoří řekl Vítek vážně: „Bratr Metoděj vypráví o spravedlivém Bohu, ne o krutém, o Boží lásce, ne o trestech. Takovému Bohu věřím, takového se nevzdám.“

Máří je neústupná.
„Jeníčku,“ opakuje poněkolikáté svému dávnému svěřenci, „musíš to udělat.“ Mluví nezvykle tiše.
„Chůvo,“ namítá Jan, „stejně si myslím, že dělám chybu, když tě poslechnu. Tolik dobytka! Tolik píce! Švagr měl všechno v nejlepším pořádku.“
„Jeníčku, vím, všechno to vím. Ale Michala, Svatavu, oba chlapce i čeleď zahubila horečka. Ve dvou dnech! Jen proto, že pod svou střechu přijali nemocného. Chceš všechno zavléct na Cimburk? Nákaza může být všude. I kůň toho cestujícího uhynul v Michalově stáji. Všechno, všechno musí shořet.“
Jan smutně hledí na spící Svatavku. „Děvenko moje, jdu spálit tvé dědictví. Kéž Pán aspoň tebe zachová.“

„Anežko, prosím tě, pojď honem,“ vběhl do černé kuchyně malý Prokop od sousedů.
Dívka se polekala.
„Co se děje? Něco s maminkou?“ ptá se chvatně, „nebo s Martičkou?“
„Ne, ale Moureččino koťátko prolezlo do ohrádky ke kozám. Volal jsem je, ale bojí se té větší bílé. Musíš ji podržet a já vynesu kotě. Je to ten bílomourek, podobný Mourečce. Pospěš si,“ popohání Prokůpek Anežku.
Anežka, už klidnější, se snaží chlapečka upokojit.
„Už jdu, jenom zanesu mamince toto klubíčko, protože ho tady zapomněla. To je ten kocourek, kterého si chceš vzít domů?“
Prokop div nepláče. Bojí se o kotě. Konečně jdou.

„Majdaleno,“ ozvalo se za mladou ženou. „Pojď sem.“ Váhavě se blížila k muži, který ji oslovil. Černá sutana, černý birýt, ostrý hlas. Kaplan Bernard ze Zástřizl. Přitiskla k sobě dcerku a ohlédla se po malém Prokopovi. Bože, nedopusť, aby Bernard vyděsil děti jako posledně.
„Prý chodíváš poslouchat toho kacíře, toho hrnčíře. Do kaple na mši nechodí ani tvůj muž.“
„Prokop je s dřevaři,“ brání manžela.
„Měli byste se dobře rozhodnout, kde najdete opravdovou spásu.“
Majdalena si vzala kaplanovu radu k srdci. Modlila se, aby jí Bůh dal moudrost jak žít a vychovávat děti.
Večer opět šla do domku vyšívačky Kateřiny.

Pekařka Žofie vchází jako pávice do skromného domku u hradeb. Pohoršeně krčí nos.
„Děvče, co okouníš, snad mě nenecháš stáát,“ protáhla. Anežka jí přisunula dřevěnou trojnožku. Pekařka se vrtí, hledá pohodlnou pozici pro objemné pozadí.
„Katuše, co je s výbavou pro moji Rozááálii,“ říká příkře Anežčině matce.
„Je hotová,“ ukazuje Kateřina bělostné plátno. „Dáš mi dohodnutých padesát grošů.“
Žofie vytahuje vyšívanou košili a umaštěnýma rukama ji roztřásá. Když uslyší sumu, její zálibný úsměv střídá lakotný úšklebek.
„Za tuto práci nedám ani třicet. Výšivky nejsou dost jemnééé,“ chytračí.
„Padesát nebo nic,“ neustupuje Kateřina.
„Tedy nic,“ čeká Žofie, že Kateřina povolí.
Marně.

Vyslechněte nález papežského koncilu.

Jan z Husince, řečený Jan Hus, byvší rektor na Universitas Carolinae, se s upřímnou lítostí zříká bludařského učení, kterým zlovolně ostouzel svatou církev římskou. Odmítá učení anglického pobloudilce a kacíře Jana Viklefa a hluboce lituje, že se dal svést na scestí jeho heretickými spisy. Odmítá všechno, co kdy řekl proti odpustkům, a doporučuje je všem věrným údům svaté církve jako jedinou možnost jak získat odpuštění hříchů.
Jan z Husince se pokorně kaje, přijímá milostivé rozhodnutí koncilu a uchýlí se do kláštera, určeného mu kanceláří Svatého otce.

Kostnice, sedmnáctého dne měsíce července Léta Páně tisícího čtyřstého patnáctého.