Na Cimburku

Metoděj požádal syna, aby odešel.
„Radime, čekám návštěvu. Nebyl by rád, kdyby ho někdo zahlédl. Bojí se. Kdybys ho včera viděl, chudáka starého. Ruce se mu třásly, opakoval, jen aby mě tu neviděl...“
„Koho se mohl bát?“ zeptal se Radim.
„Nikoho jiného než Bernarda.“
Už se stmívalo, když se ozvalo nesmělé zaťukání. Metoděj vyšel a uviděl starého kněze Bořivoje, schouleného v nepadnoucím plášti. Mírně se mu uklonil a pozval jej dovnitř. Bořivoj ztěžka usedl.
„Čím ti mohu prospět?“ přerušil ticho hrnčíř.
„Jsem špatný kněz. Přišel jsem pro rozhřešení.“
Metoděj posmutněl. Nebude snadné vysvětlit, že hřích snímá pouze Ježíš, ne člověk.

„Žapíchl? Jako pašátko?“ zažvatlal Martínek.
„Přesně tak, jako prasátko,“ rozesmál se Metoděj a zvedl vnoučka do výšky. Chlapeček výskal radostí.
„Hned bych šla s tebou,“ zatoužila Anežka. „Ráda bych slyšela toho kazatele Jana.“
„Děvenko, je to daleko, cesta není bezpečná. Musíš pamatovat na maminku, samotnou ji nechat nemůžeš.“
„Já vím,“ řekla smutně Anežka. „Ale slib, že mi pak všechno povíš.“
Martínek zatahal Metoděje za rukáv:
„Dedo, tam...“ ukazuje ke dveřím.
Metoděj vyšel ven. Silné dubové dveře propustily zvuk hlasů, ale rozumět nebylo. Ženy zaslechly jen: „Přijdu tedy zítra,“ když se Metoděj vracel. Tvářil se vážně, ale v očích měl radost.

„K večeři mě nečekejte!“ řekl stroze Bernard, „zůstanu u zástřizlského pána přes noc.“
Starý Bořivoj sklonil hlavu a dál se bezhlesně modlil.
Bernard se ušklíbl a vyšel. Hana si oddychla:
„Bylo načase, aby někam zmizel. Od návratu z Brna s ním není k vydržení.“
Bořivoj na ni mlčky zahrozil.
Hana pohodila hlavou a uraženě odešla.
Starý kněz si povzdechl. Byl mezi těma dvěma jako mezi mlýnskými kameny.
Když už se blížil večer, ztěžka vstal, přehodil si plášť a zvolna vyšel. Měl v hlavě plno otázek na Metoděje.
Muže v dlouhé sutaně stojícího u mohutného dubu však jeho staré oči neviděly.

Svět tehdy ztemněl.
V udupaném sněhu nebyly vidět žádné stopy kromě kaluže sedlé krve. Ta hovořila jasně.

Hledání bylo marné. Čas plynul. Rok… druhý… Nic, nic, nic. Kam jste se poděli, moji milovaní?

Pohnán před soud. Strýc se domáhá domnělého práva. Vítězství však příliš netěší.

Další smutek, další smrt blízké osoby. Dokáže se postarat o dcerku zemřelé sestry?

Nepřátelé čekají na chybný krok. Jak zachovat víru předků a neskončit ve vězení či hůř.

Jan nechává chmurné myšlenky plynout pryč. Teď drží v náruči novorozeného synka své schovanky Svatavy. Syna před lety ztratil, ale má zas pro koho žít, má VNUKA.

„To jsem ráda, bratře Metoději, že jsem tě zastihla ještě doma. Nesu novou halenu, kterou jsme ti s maminkou ušily, abys...“ zarazila se.
„… nedělal v Praze ostudu,“ rozesmála se Metodějova dcera Kateřina.
Metoděj jim žertem zahrozil.
„Krásnou halenu jste mi ušily, na cestu si ovšem vezmu tady tu starou.“
Anežka se zamračila.
„Vždyť je mnohokrát zašívaná… tady trčí nitě… a tady je dokonce díra. Rychle ti ji spravím.“
„Kdepak, děvče, ta díra tam zůstane,“ směje se Metoděj při pohledu na dívčin údiv. „Přece si na cestu nevezmu nic, co by mohlo nenechavce lákat, aby mě obral a třeba i zapíchl.“

Do místnosti vnikl první sluneční paprsek. Mladý muž se neklidně zavrtěl na loži.
„Vašíčku, počkej, než domyju schody...“
Kokrhá kohout.
„Vašíčku, nesu ti kousek holouběte, otec biskup dnes nevečeřel doma...“
Zakašlání odvedle.
„Jsi to nejdražší, co mám,“ slyší muž známý, kdysi milovaný hlas.
Odmítá otevřít oči. Zůstat ve snu, neprobouzet se… Maminko…
Pěkná maminka, zaznívají rušivá slova. Kdo tě odvedl k Silvestrovi?
Nad lůžkem stojí dvě mlžné postavy. Stejnou rychlostí, jako se zmenšuje Stesk, roste Zloba.
„Nemohla jsem jinak,“ proniká hustou mlhou tichý hlas maminky.
Vzadu se drží za ruce druhé dvě. Potrhané, zablácené. Víra a Odpuštění. Nikdy se nevzdají.

Prásk!
Ze střechy se odloupl kus šindele a holub na plotě vyděšeně vzlétl.
„Kam mohl ten starý blázen navečer jít?“ syčí vysoký muž v sutaně. „A Hana? Já nevím,“ pitvoří se, „neřekl nic a odešel. To jí mám věřit?“
Bernard vztekle odrazil holí kámen, který mu ležel v cestě, a rázoval ke kostelu.
„Já ty kacíře dostanu na kolena! Mně nikdo nebude předhazovat, že jsem pořád jen kaplanem v takové díře! Jednou všem ukážu, komu se vysmívali! Dostanu Cimburského před soud a otec biskup mi dá bohatou farnost.“
Pokleká před křížem. Nevidí, že Ukřižovanému stéká po tváři krůpěj. Rosa? Slza?

Hej, autore!
Co jeee?
Piš.
Nevím jak.
Téma přece znáš!
Znám. Buuublina.
No vidíš, takové hezké kulaté slovo.
To jo, to máš pravdu, kulaté bubliny opravdu jsou.
Tak vidíš.
Jenže…
Co jenže?
Jak dostat bublinu do středověku…?
Snadno.
To se ti řekne, snadno. Chtěla bych tě vidět.
Ty jsi autor, ne já. Já jsem hlas svědomí.
Když už, tak autorka. To mám dát staré chůvě do ruky bublifuk?
(Hlas svědomí mlčí.)
Nebo hradnímu pánovi žvejku?
(Hlas svědomí stále mlčí.)
Nebo by hrnčíř uplácal z hlíny?
(Ticho.)
To bylo keců, a když máš teď poradit, držíš zobák.
(Hlas svědomí pořád mlčí.)

„Jak ses dostala na Cimburk ty?“ přitulil se Vítek k chůvě, která dětem právě dopověděla, jak přišly na hrádek Svatava s Dorotkou.
„To je dlouhé vyprávění. Už je pozdě, měli byste jít spát,“ namítla chůva. Když viděla, jak děti zesmutněly, že příjemná večerní chvilka končí, přece jen začala vyprávět:
„Za mých mladých let chodila děvčata do služby hodně brzy. Bylo mi devět, když jsem přišla k prarodičům pana Jana. Starala jsem se o pánovu maminku a její sestřičku.“ Chůva dál vyprávěla o společném životě. „Když se vdala, šla jsem s ní, starala se o její děti a teď o vás.“

"Jak to bylo dál?" nadšeně nadskakuje Vítek.
Ctibor si pohladil jizvu na tváři. "Jak jsem už říkal, kůň pana Jana zakolísal..."
"... a co pan Jan?" přerušil jej Vítek.
"Sklonil se..."
"A vytáhl dýku?" skočil zbrojnoši do řeči chlapec.
"Nemohl, protože ji ztratil předešlého dne..."
"Kde ji ztratil?"
Ctibor se nadechl k odpovědi, ale Vítek pokračoval: "A tys byl vedle pána? Taky jsi seděl na koni?"
Ctibor se zamračil: "Tak budeš poslouchat, nebo mluvit sám!" Koutkem oka zahlédl, jak Máří stěží drží vážnou tvář.
"Ne, já jsem ležel..."
Chlapec vykulil oči: "Proč?"
"Protože mě nepřítel srazil... a už mi dej pokoj!"