Na Cimburku

"Maminko, neplač," objímá vytáhlý chlapec hospodyni Bětu a zatrylkuje jako kos. "Brzy tě přijdu navštívit. Otec Ambrosius je hodný. Ještě nikoho neuhodil. Jen když něco pokazíme, taktovkou ťukne do pultíku a přísně se podívá."
Běta si otře oči. Její nejmladší je jiný než ostatní její děti. Od malička si pozpěvoval a klepal a drnkal na všechno, co mu přišlo do cesty. Otec Ambrosius, varhaník a vedoucí kúru, si jej vybral sám. Hlavně že Michal nemusel k Silvestrovi jako Václav a Martin.
"Mniši nemají Silvestra rádi," dodává chlapec. "Říkají o něm, že je kapitola sama pro sebe, a vyhýbají se mu."

Kupec Zbygniew se probouzí z odpoledního spánku. Nebývá to u něj zvykem, to jen včera po návratu syna Tadka dohlížel na vyložení zboží a pak spolu odvezli objednané látky krejčímu Juliovi. Tam se chvíli zdržel, no anu, kapku popili... Julius si potřeboval postěžovat na svého syna, který se k otcovu řemeslu nemá.
Zbygniew si stěžovat nepotřebuje, Je třeba uznat, že se mu mladí vyvedli. I děvčata se vyznají ve zboží, Anuška má cit hlavně na látky a Kasia umí počítat líp než on sám. Chlapci jsou sice ještě fanfaróni, ale při obchodování umí být důslední a opatrní. Dobře je vychoval.

Henryk jde zvolna za vozem. Ještě se pořádně nevzpamatoval z hrozivého snu a chce být chvíli sám. Modlí se, aby mu Bůh ukázal, co je příčinou snů, které v něm zanechávají pocit nesmírné ztráty.
Silná vůně mu připomenula starou Danutu. Jistě by věděla, nač je tato rostlina dobrá. A hubovala by, že neví, nač šlape.
Henryk ji má rád a bolí ho, když vidí její oči věčně zalité slzami. V bylinách a vůbec v léčení se vyzná jako nikdo jiný. Nejvíc věří babskému uchu a chebzí.
Henryk ví, že bez jejího léčení by nepřežil tu strašlivou horečku před 15 lety.

Henryk je rozmrzelý. V tuto dobu už chtěli být na cestě, ale jeho společníci jsou ještě ve voze. A proč se probudil venku? Konečně jsou tady. Marek má natržený ret a Januszovo oko začíná promodrávat.
"Zase jsi měl..." začíná Janusz
"... ten sen?" dopoví Henryk.
"Nejdřív jsi hrozně křičel a pak ses začal prát. A zajímavé je, že ses pral jako malý kluk - kousal jsi, škrábal a kopal."
"Pak ses utišil," dodává Marek, "ale po chvíli jsi začal usedavě plakat a volat maminku."
Henrykovi se začal vybavovat sen, ve kterém vůz přepadli maskovaní muži, jej srazili a odnesli nějakou křičící ženu.

Mnich Silvestr hledí na vystrašeného chlapce a pohrává si se svazkem vrbových prutů. Strach v dětských očích ještě zesílí, ale Silvestrovi to nestačí. Chtěl by vidět vzdor, aby jej mohl zlomit, ale u tohoto "Vašíčka" se odporu nedočká, ušklíbne se. Kluk se po každé ráně jen schoulí a pak potajmu pláče.
Na něj musí jinak.
"Bernarde..- jak se vlastně jmenuješ doopravdy?"
"Václav," vzlykne chlapec.
"Václave," převaluje Silvestr jméno znechuceně v ústech, ale snaží se vypadat laskavě.
"Jsi chytrý chlapec, ty to můžeš dotáhnout výš než ostatní."
A od tohoto rozhovoru Silvestr chlapci zaséval do mysli vědomí vlastní důležitosti a výjimečnosti.

"Jsi jistý, Marku, že je to správná cesta?" staral se Henryk. "Jezdí tudy vůbec nějaké vozy? Vždyť je to sám kámen..." rozhlížel se kolem sebe.
"Au," vyjekl kočí Marek a setřel si s čela krev. "Je jich tu opravdu hodně."
Vtom se vůz zakymácel a ozvalo se zapraskání. Marek měl co dělat, aby koně udržel. Henryk s Januszem seskočili, každý na jinou stranu vozu, aby zjistili, odkud ten nepříjemný zvuk přišel.
"Tady je to," zavolal Henryk, "dvě loukotě jsou zlomené, je tu díra široká na pěst. Marku, vypřáhni koně a uvaž je, ať se pasou. Chvíli potrvá, že to spravíme."

Bernard sedí ve fortně rajhradského kláštera. Od rána tu dřepí a už se pomalu blíží večer.
Proč musel přijet právě sem? Proč dostal druhý dopis tak brzy po tom plném výčitek? A proč jej nechávají tak dlouho čekat?
Zkouší se modlit, ale myšlenky mu ubíhají. Už několikrát se spletl v modlitbách, které dobře zná od dětství.
Obrátil se k bratru fortnýři, jenže ten na nevyslovenou otázku jen pokrčil rameny.
Jak to říkal ten starý popleta Bořivoj? Že se má obrátit k Bohu jako k milujícímu otci? To má určitě od toho hrnčíře, mračí se.
Milující otec? Nikoho takového nikdy nepoznal...

„Lituji, pane Vladane, že jsi vážil cestu k nám darmo. Syn provází Jana Cimburského na sněmu.“
„Přijel jsem vlastně navštívit svou neteř,“ studené oči bělovlasého muže byly dostatečně výmluvné.
„Zdeňku,“ oslovila Alžběta nejmladšího syna, „zajdi za děvčaty, že je přišel navštívit pan Vladan z Archlebova.“ Podívala se významně na mladíka a ten hned pochopil, o kterého ptáčka se jedná.
„Přišel jsem pro tebe, milá neteři, abych tě ochránil před…“ šlehl výmluvně pohledem po paní Alžbětě.
„Pane, tvůj zájem o moje bezpečí je falešný. Vím, oč se ti jedná, ale já důvěřuji paní Alžbětě, protože jí věří i můj strýc Jan.“

Máří se stýská. Druhý den je tu sama jen se starým Ctiborem a Martinem ve fortně a už se jí stýská po ruchu, jaký tu panoval před dvěma týdny. Jan s Vítkem a štolbou Václavem odjeli na sněm a Svatavu s Dorotkou odvezla paní Alžběta do Kožušic.
Stará chůva vchází do jizby, do které jinak nikdo nechodí. Když byly děti malé, často se ptávaly, proč jsou dveře zavřeny a nikdy je neotvírají.
Máří zvedá víko truhly u dveří. Pohladí upracovanou rukou ženské šaty z jemné látky a rukáv liščího kožíšku. Vzpomíná na den, kdy do ní věci s pláčem ukládala.

Janusze probudilo tiché klapnutí dveří. Henryk jde zas spát do seníku, usmál se.
Obrátil se na druhý bok, ale spánek nepřicházel. Místo něj musel myslet na dnešní odpoledne.
Otec jim položil zásadní otázku: "Už jste se dohodli, kdo bude vedoucím výpravy?"
Henryk namítl: "To není třeba."
Otec však trval na svém.
"Je to důležité. Uděláme to takto: V tomto měšci je několik mincí různé hodnoty. Kdo si vybere tu cennější, povede výpravu a bude zodpovídat za její úspěch."
Zatřásl měšcem a dodal: "Ne, že se tam budete přehrabovat."
Los určil za vedoucího Janusze a on teď kvůli tomu nemůže spát.