Na Cimburku

Jadwiga chová svou první pravnučku, jenže Helenka má oči jen pro svého Heňa, jak říká Henrykovi. Vybrala si jej jako svého ochránce, jen v jeho náruči může jít do stáje ke svým milovaným koním. Kam Heňo odchází? strne Helenka. Naštěstí se hned vrací a nese něco velkého, hranatého, přikrytého pláštěm. Staví to na zem a nakukuje pod plášť.. Helenka natáhne ručku k té tajemné věci a volá: „Babi, tam!“
Jadwiga ji postaví na zem a zvědavá holčička udělá první samostatné kroky. Přicupitá k Henrykovi a chce sundat těžký plášť, Henryk musí pomoci. Zpod pláště vykoukne… kůň. Grošovaný. Dřevěný. Na kolečkách.

Ve velké jizbě sedí kupec Zbygniew s manželkou Barbarou a babičkou Jadwigou.
„Zbyšku,“ stará se babička, „neměl bys přece jen jet s nimi? Vždyť je jim sotva dvacet let,“ říká starostlivě.
„Maminko,“ usmívá se Zbygniew, „dvacet let jim uplynulo před dvěma lety. A bude s nimi Marek, a ten je přece zkušený, stejnou cestu má za sebou už několikrát.“
„To je stejný fanfarón jako oni...“ trochu se zlobí babička.
„Už jsem dopsal kupci Samuelovi do Olomouce a Šimonovi do Brna. Okamžitě pošlou zprávu, jakmile chlapci dorazí. A kdyby do středy nedojeli do Olomouce, Samuel bez dalšího váhání vyrazí je hledat.“

Po nesmělém zaklepání na dveře dílny vchází kněz Bořivoj.
Bane, šourá se. Je to úplně jiný člověk než ten, který včera po dlouhém rozhovoru odcházel. Včera to byl také shrbený stařec, ale jeho oči byly jasné a dech pravidelný. Zato dnes v tváři popelavý, ruce se mu třesou...
Metoděj k němu polekaně přistoupil.
„Co se stalo?“ usazuje hosta na lavici.
„Měl jsem sen... Promluvil ke mně Bůh... Z ostnatého keře jsem slyšel hlas: Jsi zatracen!“
„Bořivoji, takto Bůh nemluví. Tímto způsobem obviňuje satan, ten had, lhář a podvodník, který pokoušel Evu v zahradě Eden. Bůh trpělivě čeká na tvé pokání.“

Vůz namáhavě drkokal po nerovné polní cestě. Kola ztěžklá nabaleným bahnem se obtížně otáčela a statní valaši měli co táhnout.
„Hej, Marku,“ zavolal Henryk na kočího, „ještě daleko k tomu brodu?“
Marek si pohladil počínající lysinu. „Už jsme blízko, konečně budeme moct očistit kola. Kousek dál je dobré místo, kde můžeme spustit kotvy.“
Janek se rozesmál: „Á, Markovy vzpomínky na dalekou plavbu podél pobřeží stále živé.“
Henryk se znovu obrátil na Marka: „Doufám, že tam přenocujeme. Nerad bych šel do hostince. Pamatuješ, Janku, jak nám v Pšově dělali společnost ti roztomilí smradlaví broučci, když jsme jeli s otcem na sever?“

Hana opatrně schází k lávce, kam ženy z okolí chodí prát. Nerada vidí, že tam posedává největší drbna z městečka, ale vracet se nebude.
„Co to máš, Haničko? Smrdí to jako putyka,“ nakrčí Běta znechuceně nos.
„Bernardovu sutanu,“ zavrčí Hana. „Ráno jen vystrčil ruku, hodil ji na zem a vyštěkl: Vyprat a hned.“
„Přece měl ten můj pravdu,“ zatetelí se Běta. „Včera zašel do hospody a viděl Bernarda, jak o čemsi přesvědčoval dva cizí chasníky. Když odmítli, vyskočil a začal svolávat hromy blesky. Jeden z těch chasníků nevydržel a vychrstl na Bernarda pivo.“
„Určitě chystá něco nekalého,“ leká se Hana.

"Konečně jsou pryč," sesunul se Ctibor na své místo u ohně. "Hodnou chvíli tam bušil na vrata, křičel, ať mu okamžitě otevřu, pak křičel na ty dva, aby přelezli do dvora, ale neposlechli."
Máří sedí mlčky, ruce v klíně a modlí se. Pak se obrátí ke Ctiborovi.
"Něco nekalého chystá, to vím jistě. Jen nemůžu přijít na to, co má za lubem."
Po chvíli dodá:
"Pošli vnuka s vyřízením k paní Alžbětě, ať jí poví, co se tu stalo. Že ji prosím, ať přijede a odveze děvčata k sobě. Na ni si netroufne. A ať to poví i bratru Metodějovi.

Zbrojnoš Ctibor namáhavě sestupuje do sklepení. Dávno zraněná noha bolí, žádné koření nepomáhá.
„Co tam ta stará všudybylka hledá?“ hubuje.
Vysvětluje Máří, kdo venku čeká.
„Ten kněžík, co tu byl nedávno. Ten s tím oslem, pamatuješ? Dnes má s sebou osly hned tři,“ šklíbí se stařec a dodává: „Jsou s ním dva biřici. Naparuje se jako kohout v kurníku. Nechal jsem je stát za branou, budou řádně rozezlení.“
„Jan Cimburský nás posílá pro pannu Svatavu, máme ji doprovodit do kláštera, kde setrvá do jeho návratu.“
„Lžeš! To se chceš nazývat sluhou Božím?“ odvrací se a nechá jej stát před branou.

Na stole leží odhozený list.
S jakou nedočkavostí před chvílí lámal pečeť a otvíral jej. Čekal tak dlouho. Konečně.
Dychtivě začínal číst známé rozmáchlé písmo.
Nevěřil svým očím.
… nespokojen… došly stížnosti… od Jana i Jakuba Cimburských… pán na Zástřizlech je znepokojen stavem kostela…
Bere znovu do rukou dopis a pokračuje ve čtení.
… nejtěžší žalobu podává Vladan z Archlebova. Věrný syn pravé církve, štědrý donátor… žádal o intervenci v jeho při s Cimburskými a ty jsi jej odbyl… zasaď se o nápravu, jinak budu nucen tě odvolat… zklamal jsi...
Znovu odhazuje list a zatíná pěsti.
Ještě poznáte, kdo je Bernard. Všichni.

Jan s úlevou přestal rázovat světnicí. Užuž měl obavy, aby se ten zvědavec nepřipletl do nějaké mely.
„Kde ses zdržel? Nemohls pana Jakuba najít?“
„Promiň, pane, vzkaz jsem předal, ale uviděl jsem tvého zamračeného strýce…“ Jan Vítkovi zahrozil, ale v duchu se usmál. „Seděl s nějakým klerikem a přeli se. Zaslechl jsem, jak tvůj strýc vykřikl: ,Já svůj majetek dostanu, i když mi bis… tvůj pán nepomůže. Vztekle shodil desku s černými a bílými čtverci, až se kolem rozlétli takoví panáčci, a nasupeně odešel. Šenkýř mi řekl, že ten klerik je tajemník brněnského biskupa.“
Dávný spor pokračuje, sklání hlavu Jan

Kateřina odložila vyšívání, protřela si unavené oči a zahleděla se na dceru.
„Anežko,“ řekla tiše, že jí skoro rozumět nebylo, „pojď si ke mně sednout. Dnes je právě patnáct let, co ses narodila. Přemýšlím, jaký bude náš další život Za pět let už asi budeš mít vlastní rodinu… já zůstanu tady sama… Budu tě chodit navštěvovat, kolébat tvoje děti…“ setřela slzu, „… jen o předcích jim nebudu moci vypravovat…“
Do dveří vešla rozradostněná paní Anna.
„Tak už je na světě,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Je to děvčátko a budou jí říkat Anežka. Narodila se ve stejný den a taky mamince Kateřině.“