Na Cimburku

Bořivoj neklidně přechází světnicí. Hana se bratra neptá proč. Ví, že přemýšlí, proč se Bernard stále nevrací. Uplynuly tři týdny a kaplan měl být zpátky za týden. Kdepak, Bernard jim nescházel, ale když se posledně vrátil, byl ještě pánovitější než předtím.
Hana vyšla na dvůr a zaclonila si oči. Proti slunci špatně vidí. S kým Pavel mluví? Ten člověk má sutanu... Ale Bernard to není, tento je vyšší.
Konečně se rozešli a Hana se dozví, co neznámý chtěl.
"Strýčku, tady máš dopis od Bernarda. Zdrží se u otce biskupa ještě měsíc."
Han se potají ušklíbla: "Copak mu tatíček tentokrát nakuká?"

Vítek odložil pero a protáhl unavené prsty. Stránka konečně dopsána. Povzdychl si, ještě zbývá hodně opsat a Svatavina svatba se neúprosně blíží. Pan Jan nakonec rozhodl, přemýšlí chlapec, že Svatava darem dostane jen čtyři evangelia. I tak je psaní hromada.
Vítek vyšel na nádvoří. Ještě nenakrmil psy, uvědomil si a pospíšil do psince. Tam byla spoušť. Hravá štěňata převrhla obě nádoby s vodou a všude bylo plno blátivých stop. Chlapec uklidil a vrátil se ke psaní.
"Bratře Bartoši," řekl starci, "kdyby tak šlo písmenka tisknout místo psaní. Jako zablácené psí tlapky," směje se.
"Kdybys nevymýšlel, mluvko," skrývá starý muž úsměv.

Mše v brněnském kostelíku skončila, lidé pomalu odcházeli. Hynek se ještě zdržel, aby se pomodlil za bezpečnou další cestu. Opřel hlavu o mramorový sloup a přivřel oči. Po chvíli v kostele zbyl kromě Hynka jen mladý kněz. Hynek přímo cítil zkoumavý pohled.
Znenadání kněz přistoupil a příkře pronesl: "Chci s tebou mluvit, ale ne tady. Musím se něco dozvědět. Čekám tě venku!"
Hynkovi zatrnulo. Ostrý knězův pohled a vrásky od nosu k tenkým rtům v něm nevzbuzovaly důvěru. Přesto vstal a zamířil ke dveřím.
Venku však jen zaslechl: Bernarde, pospěš!" a viděl odcházet dva kleriky.
Co teď? Běžet za nimi?

"Ryzáku, ještě máme před sebou pořádný kus cesty," poplácal jsem koně. Souhlasně zařehtal.
"Ale větší část už máme za sebou. Z Janova se nám nechtělo ani jednomu, co říkáš? Jenže je třeba dovézt zboží včas na trhy. Ach Janov, tam jsme se zdrželi víc, než jsem chtěl, proto musíme pospíšit. Tentokrát jsme měli štěstí na počasí v horách. Několikrát jsem měl obavy z lapků. Pistole jsme měli v pohotovosti, ale vystřelili jsme jen, abychom zahnali vlky."
Mluvil jsem na Ryzáka, abych zahnal tíseň. Snad už zítra se dostaneme k místu, kde jsem posledně viděl místo ze svých snů..
"Kupředu, Ryzáku!"

Hynkův kůň vycítil rozpoložení svého jezdce. Hynek byl natolik zkušený, že žádný z jeho průvodců si nevšiml, jak hluboce je zabraný do svých vzpomínek, ale Ryzák vnímal napětí v jeho těle.
Mladý kupec se jako už mnohokrát snažil proniknout temnotu, která zakrývala jeho nejranější vzpomínky. I dnes končily ve chvíli, kdy viděl babičku Jadwigu spolu s chůvou Danutou radovat se, že se probudil. Řekly mu tehdy, že měl velkou horečku a už nevěřily, že se jim podaří jej zachránit. Žádné jejich bylinky ani modlitby dlouho nepomáhaly. Kolik mu tehdy mohlo být let? Osm? Devět? Proč si nepamatuje nic z dřívějška?

Vítek uslyšel za branou tiché zahýkání. Vyhlédl a uviděl nakrátko přivázaného oslíka natahujícího se k trsu trávy.
„Taky tě mohl uvázat tak, aby ses mohl pást. Určitě máš i žízeň.“
Oslík nejdříve nedůvěřivě ustupoval, pokud mu krátký úvazek dovoloval, ale hlad a žízeň byly silnější. Když ušatec zahnal hlad, Vítek se vrátil do kuchyně.
„Kdes byl tak dlouho?“ starala se chůva.
„Obstaral jsem Bernardova osla,“ vysvětlil Vítek. „Nemůže za to, koho k nám donesl.“ Rozesmál se. „Tak si myslím, že se Bernard chce připodobnit k Pánu Ježíši, který vjel do Jeruzaléma na oslátku.“
„To se mu nemůže podařit,“ dodala Dorotka.

Kupec Hynek pobídl koně, aby mohl dát pokyny vozkovi na prvním voze. Rozhodl se, že tentokrát pojede oklikou. Minulý měsíc dvakrát snil o podivně známém místě se skupinou lip poblíž rozeklané skály. Jednou přece musí přijít na to, proč se probouzí s pláčem.
Otřásl se nečekaným závanem chladu. Přitáhl plášť k tělu a připomněl vozkovi, ve kterém hostinci se má s vozy ubytovat. Od chmurných myšlenek se na chvíli vrátil do Janova, kde čekal na příjezd lodi se zbožím. Ach, kde je lazebnice Elena. Říkala mu Enrico a umluvila jej na moderní účes.
Hynkův pěstoun se s tím ještě nesmířil.

Bořivoj zvolna kráčí z kaple. Hlavou mu letí slova ženy, která se jako každou neděli přišla vyzpovídat. Její hříchy už starý kněz zná nazpaměť, možná by je dokázal krupařce Kordule napovídat, mračí se stařec. Stejně si myslí, že je Kordula odříkává jen proto, aby na závěr mohla plivnout jedovatou slinu na některou z žen, které závidí. A závidět Kordula opravdu umí, cokoliv.
Anna, žena hrnčíře Metoděje, má zas novou sukni... Katušina Anežka pořád chodí k Majdaleně s košíkem... Kordula neví, co v něm nosí. Majdalena se zase čeká...
Nepřijít Kordulin muž, sedíme ve zpovědnici ještě teď, zlobí se trochu kněz.

Ach bratři, proč tolik sporu.
Zvedl se ze svého místa a odešel.
Smutek.
Svléká svrchní roucho, bere nádobu, nabírá vodu.
Ještě opásat.
Pořád se hádáte? Kdybyste jen věděli…
Což nepamatujete, o čem jsme hovořili celou dobu?
Nechápete.
Pokleká před svými druhy.
Údiv.
Pane!?
Co…?
Proč…?
Nedovolím…!
Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.
Pak mě tedy umyj celého, i ruce a hlavu.
Nevíš, co žádáš.
Přijměte, co vám dávám.
Pojďte a jezte.
Pojďte a pijte.

Přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás
Jdouce světem neste mou lásku všemu stvoření.

První a poslední.
Král služebník.

„Metoději, to jsem rád, že jsme tě zastihli,“ přerušil rozhovor starší muž. „Tady sousedu Matějovi se líbila selata, co jsem dnes od tebe koupil, a rád by měl taky taková. Je dobrý hospodář, můžu jej doporučit.“
„Matěji, příští týden se chystám do vaší vesnice. Domluvil jsem se s jedním sousedem, že si od něj vezmu dvě kůzlata. Zastavím se i u tebe. Kolik selat budeš chtít?“
Dorotka s Vítkem udiveně hleděli na Metoděje. Hrnčíř prodává a kupuje dobytek? Zato Anna s Anežkou se na sebe chápavě podívaly. Dobře věděly, že nejde o selata, ale o zájemce o živé Boží slovo.