V trní

Opřela se do houževnatého těsta, které vzdorovalo jejím dlaním, a nakonec ho porazila. Sladký bochník však zůstal stát před branami rozžhavené pece.
Malíř byl se vznikajícím portrétem spokojen. Jeho ruka se ale zachvěla a štětec rozprsknul barvu na nedokončené mistrovské dílo.
V jarním slunci házel do rybníka oblázky, protože se mu líbilo, jak rozrážejí vodní hladinu. Po chvíli malátnosti ji rozrazilo i jeho tělo.
Nemoc, která se šířila po celém království, nebrala ohled na věk ani původ. Zatímco se její oběti nořily do hlubokého spánku, felčaři nezamhouřili oka. K pravdě, kterou znal jenom jeden muž, se nepřiblížil žádný z nich.

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

Léta plánování, disciplíny a odříkání nesměla za žádnou cenu přijít vniveč. Domníval se, že svými dosavadními kroky přesně vytyčil budoucnost. Ani by nespočítal, kolikrát si představoval, jak se jí do kůže zabořují trny, jak kolem nich prýští modrá krev.
Až s postupem času si ale uvědomil, že je jeho vize příliš jednoduchá a průhledná; že musí ujít delší a složitější cestu, aby dosáhl kýženého cíle; že trpělivost přináší růže.
„Ráčej vodpustit,“ zahučel falešný žebrák, když vrazil na přelidněném tržišti do náhodného muže. Včelař si později večer pomyslel, že malá ranka na jeho předloktí je od jedné z jeho malých pomocnic.

Dívka obcházela skleník jako šelma, která čeká, až její kořist sleze z úkrytu na stromě. Mohla si pouze představovat, jaké divy se za neprůhledným sklem a zamčenými dveřmi skrývají. Pak si ale všimla, že je jedna z tabulek špatně opískovaná. V záplavě zeleně se skvělo něco růžového.
„Dino! Co jsem ti říkal?“ ozval se za ní ostrý hlas.
„Ale strýčku…“
Filip byl neoblomný. „Tady nemáš co dělat. Možná až budeš starší.“
Teď se to ještě nehodí. Jak by to asi vypadalo, kdyby jediná následnice trůnu zmizela jenom měsíc po svých rodičích?
Dina věděla, že prohrála. Nazítří už skleník hlídaly stráže.

Ze zkoumání dávno mrtvých rostlin ji vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Než stačila něco říct, otevřely se a do její komnaty vklouznul první rádce, pravá ruka jejího otce.
„Výsosti…“ začal měkce a ona okamžitě poznala, že je něco špatně. Rádce pokračoval hlasem, který přetékal soucitem, a mluvil o vzdálených mořích, ztroskotání v bouři a smrti, o odkazu, odvaze a státnických povinnostech.
Princezně chvíli trvalo, než si uvědomila, že je v tom příběhu, který si právě vyslechla, ústřední postavou. Herbář jí vypadl z ruky stejně lehce jako vylisovaný kvítek. Zůstala sama s tím největším věnem, jakým se mohla třináctiletá dívka pyšnit.

Do černozemě ulehlo další semínko.
Myslel jste si někdy, že budete celé dny trávit ve skleníku?
„Ani jsem v to nedoufal. Svým způsobem je to však osvěžující.“
Jak se daří vašim rostlinkám?
„Musím přiznat, že zatím ne příliš dobře. Bohužel se mi ještě nepodařilo napodobit prostředí, které by jim svědčilo, určitě jsem však na dobré cestě. Semen ubývá, ale pevně věřím, že jedno z nich bude to pravé.“
Co uděláte, až se vám tu květinu podaří vypěstovat?
„Dám ji své neteři.“
Budoucí král Filip se křivě pousmál nad svými otázkami i odpověďmi, zatímco si do zástěry utíral ruce od hlíny.

Filipa nezajímaly dvě kostry v objetí, které bývaly lidmi, ani ho nepohlcoval strach, kvůli kterému se místní tomuto místu vyhýbali. Pouze zvadle hleděl na mrtvou náruč spleteného proutí, tvora odříznutého od svého pramene, ve kterém nebylo o moc víc života než v oněch nelidech. Neprodíral se však tolik dní tím nejhustším pralesem, aby prohrál a vrátil se bez kýženého úlovku. Když už měl pocit, že se jeho dlaně rozemílají na prach, nahmatal v hlíně to, co hledal.
Držel v ruce plod té neznámé rostliny. Opatrně ho prsty rozloupl. V každém mrňavém zrníčku, které najednou spatřilo světlo světa, viděl nekonečný potenciál.

Havit byl pryč. Stačil jeden pohled a věděla, že její milý je jenom dalším divokým zvířetem s přelámanýma nohama, které už nikdy nevstane. Stále dýchal, ale divoká rostlina se přiživovala na jeho tepajícím srdci. Tak je proklála šípem.
Když Talia ucítila, jak se jí něco omotává kolem kotníku, dovolila se přistoupit blíž a pohladit Havita po tváři. Pak se rozhodla jej následovat.
Zatímco krvácela, hlavou jí probleskla myšlenka, že možná neumírají naposledy. Že skutečně možná zemřou až tehdy, když se z myslí ostatních vytratí poslední vzpomínky na ně. Na rozdíl od jejich první smrti to však nebylo v její moci.

Rok od narození neteře se na Filipa ze zrcadla dívala jeho tvář, ale on měl pocit, že není jeho. Když na něj jednoho rána upřely pohled cizí oči, vyděsil se a utekl sám před sebou.
Útočiště hledal v cizokrajných zemích daleko od domova, kde se jednoho odpoledne skrýval v davu na návsi a naslouchal fantastickému vyprávění tamního blázna.
Druhý Filip, který zadusil svého o něco laskavějšího předchůdce, najednou ucítil, jak mu tajemná rostlina z legendy splétá trnitou korunu.
Po skončení představení přistoupil k muži a vložil muži do rukou tu nejsilnější hnací sílu ze všech; zlatou minci.
„Ukaž mi cestu.“

V místnosti panovalo hutné ticho, které nechtěl nikdo z přítomných prolomit. Vyslovení těžko vyslovitelných pravd však bylo nevyhnutelné.
„Jelikož ten pád nikdo nepřežil, zvyšuje se počet obětí na 153,“ řekl velitel a vzal na sebe tu nelehkou úlohu.
„Výsledky z laborky jsou pozitivní?“
Tázaný strnule přikývl.
„Žebrák v zapadlé uličce, školačka, vrcholový horolezec, teď pilot a s ním letadlo plné lidí…“
„Copak je v tom nějaký vzorec?“
„Nedává to smysl.“
„Už máme ten lék?“
„Kam tím vším míří?“
Zatímco se ostatní utápěli v otázkách, nejmladší z účastníků porady přemýšlel nad tím, kdo z mrtvých byl stéblem sena a kdo jehlou.