Voltron: Legendary Defender

Miláčku,
děti začínají chodit tak v roce. Náš syn je v pořádku.

Miláčku,
pošťák ti nic neudělá. Nestřílej po něm.

Miláčku,
tohle je konzerva pro kočky. Dětské jídlo je v těch skleničkách.

Miláčku,
koupil jsem kousátko. Zkus malému vysvětlit, ať nechá nábytek na pokoji.

Miláčku,
tvoji dýku jsem zatím schoval na skříň. Keith si s ní už zase hrál.

Miláčku!
Prosím, ani poslíček s pizzou ti nic neudělá.

Miláčku,
přišla ti nějaká zpráva z velení.

Miláčku,
už zase snědl ještěrku. Je to v pohodě?

Miláčku,
neboj se. Nějak už to zvládneme.

Miláčku,
prosím, vrať se.

Miláčku…
Snad si v pořádku

Lance byl rád, že lodní systém na noc ztlumil osvětlení na přijatelnou míru. I když, termín noc ve vesmíru poněkud postrádal význam. Povzdechl si. Ach, jak mu chyběla Země. Světlo slunce, široký oceán, dokonce i déšť. Děsilo ho, jak jsou jeho vzpomínky s každou uplynulou minutou stále matnější.
Konečně došel ke svému cíli.
„Pidge! Víš, že po večerce máš laboratoř zapovězenou, že? Nemám dojít pro Shira?“
Dívka polekaně vyskočila na nohy, které pod ní po mnohahodinovém sezení povolily. Vypadala, jako by nespala celé roky.
Lance jí zvedl do náruče a jal se jí odnést do pokoje.
Alespoň rodinu stále měl.

Na tohle ji výcvik nepřipravil.
Dokázala přistát s lodí i poslepu, přežít ve vesmíru a zabíjet holýma rukama.
Neměla tušení, co si počít s tím mrňavým, neohrabaným tvorem, který prvních pár měsíců svého života provřískal.
Ne, že by svoje mládě neměla ráda. Jen ji někdy budil sen, že někdo přišel a odvedl ho.
Ona v tomhle věku už dokázala utíkat. Tohle stvoření se teprve naučilo chodit.
Sáhla pod polštář. Byla to jen malá dýka, ale měla by stačit.
Po pár pokusech se mláděti podařilo sevřít prsty kolem jílce a odtlapkat do kuchyně.
Usmála se. Teď už snad nemusela mít starost.

Nezačalo to zrovna romanticky: Ona se mu pokusila prokousnout krk a on ji praštil baseballovou pálkou. Trvalo pár hodin, než se vysvětlilo, že si navzájem nechtějí ublížit.
(Nejdřív ani nebyla ona. Ale ten zvuk a pocit se jí líbil. Vybrala si.)
Nejdřív byli jen spojenci – potřebovala průvodce.
Každý týden žádala své velitele o víc času.
Nejdřív, aby mohla svůj úkol dokončit.
Potom, aby mohla zůstat s ním. Jen jim to neříkala nahlas.
Nakonec, když ji volali zpátky, vysílačku zničila.
Jednou by se chtěla vrátit domů. Jen ne sama. Měla teď jeho. Jeho a to malé stvoření, co si ještě nevybralo.

„Vzdáváš se tak brzo?“
Shiro nechtěl otevřít oči. Znal ten hlas. Věděl, kdo před ním stojí, a že nemůže být skutečný.
„Stejně tě nenechají umřít. Jenom to bude bolet.“
Ještě chvíli se ho snažil ignorovat. Nakonec se ale roztřásl tak, že mu meč vypadl z rukou. Svezl se na podlahu. „Nedokážu se tam vrátit,“ zašeptal: „nedokážu dál zabíjet.“
„Tak nech jít mě.“
Shiro ho neměl sílu odmítnout.
Kývnul.
Schoulil se v koutě vlastní mysli. Svět venku už se ho netýkal.
Muž, který otevřel oči místo něj, měl Shirovu tvář. Usmál se.
Ten večer se se z arény nikdo další nevrátil.

Lance zavřel oči a přál si, aby to byl jenom sen. Za chvíli se probudí a bude ho čekat další den jako pilot Voltrona, nebo možná zpátky na Zemi…
„Není to tvoje vina…“ hlas zněl tak povědomě, že Lance skoro dokázal ignorovat, že už to není on. Skoro.
„Velitel Voltrona pokaždé zradí.“
Lance se zoufale snažil netřást. „Nemůžeš být… nikdy…“ hlas se mu zadrhl: „Shiro…“
Studená ruka ho pohladila po tváři. „Neboj se…“ zašeptal, a Lance cítil, jak ho pod víčky pálí slzy: „svoje Paladiny bych přece neopustil.“
Cvaknutí spouště, záblesk a tělo dopadne k zemi.
„Nikdy. Dokud jsou naživu.“

V místnosti bylo takové ticho, až člověk slyšel tlukot vlastního srdce.
Shiro sevřel ruce v pěst, aby se mu netřásly, a snažil se ignorovat kapku potu, která mu putovala po páteři.
Alura s povzdechem složila tvář do dlaní: „Shiro, bude to v pořádku. Jen potřebuji vysvětlil tu včerejší... scénu.“
Včera
„Pane Slave... pane Sl... pane, nechte mě doml... pane!“ v Shirově hlase byla slyšet narůstající hysterie. A pak se v jednu chvíli definitivně zlomil.
Nejdřív oknem proletěl počítač. Potom klávesnice. Potom telefon.
„Je mi jedno, že jinak na 69,5% umřete!“ zařval Shiro kamsi do prázdna: „zápalnou oběť dělat nebudeme!“

„Vesmír býval jiné místo.“
Císař Zarkon se zatvářil skoro nostalgicky – nakolik mu to obličej dovolil: „Kdybys viděl věci, které jsme tenkrát dokázali... Teď už pro ně není místo. Pro Voltrona. Pro bayardy,“ máchl rukou a Shiro sebou škubl, když se mu zbraň zastavila jen pár centimetrů od čela: „ani pro paladiny. Všechno jsou to jenom artefakty dávné minulosti. Zato ty...“
Chytil Shira za ruku. Tu levou, tu, kterou mu vnutili násilím. „Chybělo už jen tak málo...“
Sevřel bayard v dlani. Plast mu pod prsty zaskřípěl.
„Škoda, že mě už nechce poslouchat. Rád bych věděl, která z mých zbraní by vyhrála.“