DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Slepičky

Zavřel oči. Před ním se rozprostřel celý širý vesmír a na milisekundu měl pocit, že může úplně všechno. Nadechl se, aby uchváceně zakřičel - a doslova zařval, protože se mu něco bolestivě zahryzlo do nohy. Vesmír se roztočil a ztratil ve spirále sebe sama.
"Fovy, kámo, hinak to neflo."
Dušan se probral na mokrém asfaltu nedaleko povědomého přechodu. Pršelo. Z krvácejícího lýtka se mu odlepila psí tlama.
"Jinak by mě to s tebou nevzalo," vysvětlil Pepa.
Dušan se rozhlédl. Poznal siluety dětí kráčejících v hloučku ze školy.
Poznal i kamion, který se jim řítil v ústrety.
Věděl, že na červenou nezastaví.

Dušan na poslední chvíli ucukl a pevně sevřel kousíček tapisérie v dlani. Nehodlal se své jediné naděje vzdát. Snad aby to ti dva hloupí lidi pochopili, Pepa výhružně zavrčel a ukázal svoje ostré zuby.
"Nesahat!" sykl Dušan.
"Klídek, kámo, klídek. Sem ti chtěl jenom pomoct, neasi. A vůbec, nečum tady a naprav, cos způsobil," zkusil to René po dobrém, zatímco Ruda se na bývalého spolužáka připitoměle usmíval.
"Sně, vole, koukej tlačit káru," přidal se Ruda.
Pepa navzdory své psovitosti otráveně protočil oči. Na tyhle blbosti (a blbečky) nemají čas. Štěkl a zamaskoval tím zamumlání slova labuť.
Dušan kývl. Odpočítal vlákna...

„Co bys byl ochoten obětovat?“ ptala se krásná žena v černé kápi.
„Cokoliv“ odpověděl mírně opilý Dušan.
„Dobře. Až budu potřebovat, řeknu si o to.“ kývla žena.
Podali si ruce. Dohoda byla ujednána. Čeká ho život na útěku před Hledači, před všemi, před sebou samým.
V ruce žmoulal starou mapu a nalil si dalšího panáka.
Mám to! Ale obětuju ... co vlastně? Na tom nezáleží...
„Dám ti ještě malý dar, využij ho moudře. Jen jednou ti může pomoci.“
„Děkuju, co jsem dlužen?“ zkusil to Dušan.
„Nic. Zatím... Ještě se uvidíme.“ usmála se kráska a zmizela ve tmě.
Zůstal sám. Vyčerpáním usnul.

Ti dva nasedli do auta.
"Máš tušení, kam ten chlápek s kobercem měl namířeno?" zeptal se René svého spolujezdce.
"Co to je za kouzelnej koberec, že tě tak zajímá?"
"Rudo, ty vole, kam jel?" vyjel na něj podrážěně René. Vzdychl.
"Já nevim, podle mě někam na Vršek," pronesl Ruda nepřítomně. Motor zařval. "A co je teda s tím kobercem?"
"Nic, prosimtě. Říkej mi, kam mám jet."
Proplétali se nočními ulicemi města. Nikde ani noha.
"Ty vole, Rudolfe, vždyť jedeme někam do háje!" vztekal se René, když dojeli na opuštěný sběrný dvůr.
Ale v tom se v reflektorech auta objevil Dušan.

Dušan sedí na zkrvavené podlaze, v klíně nehybnou hlavu své ex-manželky, a čeká, až se probere.
Neví, jak dál.
V hlavě mu rotují svazky vzpomínek.
Děti... Ctirad, Šárka, Vlastička. Může je zachránit?
Ale nenechá tu přece Josefínu samotnou!
"Měl bys s tím přestat," poradí mu Pepa. "A něco dělat."
"Jak?" zavrčí Dušan. "O Tapisérii jsem přišel! Bez ní nic nezmůžu. Nic nezměním."
"Lidi," odfrkne si pes. Pak se přišourá blíž.
"Hele, co mám," vyplázne jazyk. "Sice to nebude fungovat tak dobře, jako kdyby byla celá, ale..."
Vyplivne Dušanovi do klína malý potrhaný kousek Tapisérie Času. Je na něm hlava labutě.

Libuška svou sestřenici objímala. „Myslím, že by sis měla s Božetěchem promluvit. Zajdi za ním,“ promlouvala jí do duše.
Mezitím jinde
„Mamí, von mě praštil!“
Povzdychla si. „Ctirade, okamžitě nech svou sestru na pokoji.“
Napadlo ji, že Dušan by jistě zasáhl, ale radši nepřemýšlela, co by se muselo stát, aby svého brzy-snad-už-bývalého muže chtěla vidět.
A ještě jinde
„Prostě se tam zničehonic objevil.“
„Nezdá se ti trochu divný, že by se na silnici jenom tak objevil člověk?“
„Na mou duši. A měl takovej divnej koberec.“
„Divnej koberec, říkáš?“
V očích se zablýskne. Ruka sama sáhne po zbrani.

Božetěch sedl do auta. Kousek za městem zastavil a tapiserii opatrně položil na zem. Znal ji skoro celou, vlákno po vláknu. Prohlížel si ji už tolikrát. Horní část byla potrhaná, ale to mu nevadilo. Věděl, že i tak bude fungovat.
Soustředil se a opatrně po ní přejížděl prsty. Tentokrát se mu to podaří, určitě. Tentokrát Lakmé odejít nenechá.
Když tu chvíli prožíval poprvé a ona zoufale brečela, poslal ji pryč. A ona šla.
Podruhé tvrdil, že za to může on. Ale jeho lhaní ji ještě víc rozhodilo. Odešla.
Teď, když vlákna počítal popáté, cítil naději. Už věděl, jak se zachovat.

U všech vousů všehomíra,
v koberečku zeje díra!
Otvorem jen pro zornici
vidí Dušan světlou kštici.
Plíce dosud dmou se vzduchem,
rety okoralé suchem.
Jeho krásná exmanželka
- vzrůstem malá, duší velká.
Vtom Božetěch látkou trhne,
ke dveřím se rychle vrhne.
Pak se dává na útěk.
V Dušanovi kypí vztek.
Urychleně hledá cestu,
měl by zloděj ujít trestu?
Nebo lépe vetknout v běhu
pěstní souboj do příběhu?
Má manželce sejmout pouta?
Kdo to na něj hledí z kouta?
Pepa vpřed se vrhá,
venku kouše, trhá.
Dušan rychle k ženě skočí,
strhne roubík, šátek z očí.
Ve vteřině třetí...
žena hlesne: "děti".

Dvaačtyřicet vteřin? Nic snazšího.
Dušan trhnutím rozvinul tapisérii a nechal se pohltit její krásou. Čas sám byl pohlcen a netroufl si pohnout se.
Před Dušanem se rozprostíralo zpodobnění času v jeho nezměrnosti, každá vteřina jako titěrná nitka, tapisérie se táhla od nikdy po vždy a od předtím k potom.
Z proplétání vláken se mu zamotala hlava.
Zavřel oči a rozběhl se po povrchu tkaniny jen svými prsty.
Jedna. Dva. Tři.
Sedmadvacet.
Dvaačtyřicet vláken zpět.
Otevřel oči, ale prsty ještě nechal na místě. Střela už byla ve vzduchu.
Ještě pět.
Místnost mrkla a Dušan se vrhl na Božetěcha.
Tapisérie mezi nimi.

Dušan rozrazil dveře přesně o dvanáct minut později. Božetěch viděl, že je celý uřícený a za patami mu bůhvíproč běží špinavý psík.
„Kde je?“ vydechl Dušan. „Já svoji část dohody splnil.“
„Zpozdil ses o dvaačtyřicet sekund,“ pokrčil rameny Božetěch a zatvářil se téměř lítostivě. Poodstoupil stranou, aby Dušan mohl spatřit zakrvácené tělo na podlaze.
Dušanovi se sevřelo hrdlo. Jeho nohy, nyní tak slabé, vypověděly poslušnost a on padl na zem přímo vedle své bývalé manželky. Nedýchala.
„To… přece…“
Dušan ztichl.
Vesmír se zúžil na tady a teď. A na tapisérii.
Vstal. Ruce se mu chvěly, ale myšlenky měl překvapivě jasné.