DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Slepičky

Pepa stál kousek opodál. Přemýšlel. Měl dvě možnosti. Jediné dvě možnosti závisející na životě a smrti. A bez toho druhého se to bohužel nemohlo obejít.
Vyplivnul onen zežmoulaný kus tapisérie, kterou Dušan zapomněl zapálit. Rozhodl se a udělal to. Vrátil se.
Dům byl zakouřený od pálení nepotřebných věcí. Malá Libuška skákala okolo ohně a přihazovala další věci. Brala do rukou starý koberec a chtěla ho schovat před rodiči. Tolik se jí líbil. Pepa udělal to co minule. Začal ji tapisérii z rukou tahat. Věděl co se stane. Ale nepolevil. Trhl a i s Tapisérií se zřítil do ohně. Naposledy mlaskl.

Prudce se otočili a zalapali po dechu.
Před nimi zrůda.
Tlusté, neforemné tělo s osmadvaceti černými hlavami, dvěma bílými a jednou průsvitnou.
"My jsme vás stvořili," kapala slova z černých hrdel, "my jsme vás proháněli, vraždili a smáli se vašemu neštěstí! Na naši hlavu padá smrt vašich blízkých! My jsme zodpovědni za vaše zmatky a pocity zmaru! My jsme nemilosrdní vládci vašich životů! My vás kdykoli můžeme zničit, jak se nám zlíbí!"
Dušan s Božetěchem zděšeně ustoupili.
"Milé sestry," vznášely se věty z bělostných úst, "nechceme vám kazit radost, ale už nemůžete nic. Teď už je to jen na nás!"

V jednu chvíli uviděli všechny možnosti.
Někdo žil, někdo zemřel, někdo žil, ale toužil zemřít. Ve smrti se držel života.
Lakmé a Josefína a René a Rudolf a Dušan a Božetěch, šťastní a zoufalí, osamělí a spolu ve všech přestavitelných kombinacích.
Utopie. Konec světa.
Dušan a Božetěch stáli uprostřed pavučiny událostí, kouřící a zapáchající pozůstatky tapiserie se jim rozpadaly u nohou. Dušan natáhl ruku a dotkl se jednoho z vlákem. Rozsvítilo se, a v tu chvíli si pamatoval, že se věci staly takhle.
„Vede to k jedné osobě,“ zašeptal Božetěch: „ale nikde nevidím...“
„Jsem tady,“ ozvalo se jim za zády.

Božetěch civěl na užmoulaný kus tapisérie v Dušanových rukou.
Dušan civěl na zbytek tapisérie v Božetěchově podpaží.
„Tohle vypadá jako patová situace,“ zhodnotil Božetěch.
„Očividně,“ ušklíbl se Dušan.
„Libuše věděla, že to takhle skončí.“
„Samozřejmě. Znala celý náš příběh dřív, než začal. To ona nám předhodila ten zatracený krám a jen čeká, kdy se navzájem zničíme.“
„Čili -“
„- jí tu radost nedopřejeme.“
Dušan vytáhl z kapsy zapalovač.
Božetěch zaváhal.
„Ale Lakmé -“
„Všechno bude jako dřív, věř mi. Pošleme tenhle příběh do horoucích pekel.“
Oba si hleděli do očí.
Božetěch přikývl.
Dušan škrtl.
Tapisérie vzplála.
Libuše v dálce zaječela.
Čas se převrátil.

Božetěch se řítil vpřed. Na okrskové silnici potkal auto. Zkušeně mu svým vozem zatarasil cestu. Dělal to tahle už kolikrát.
Na sedadle řidiče uviděl Dušana. A vedle něj ten zablešenej pes. Božetěch se ušklíbl. Pro Lakmé cokoliv.
“Tak, zdá se, že vám zde cesta skončila, mládenci.” Dušan vystupoval z auta, stále svírajíc část Tapisérie. Pepa mu proběhl pod nohama a nebojácně se hnal k Božetěchovi. Zakousl se mu do nohy.
“Jauvajs!”
“Dáma!” štekl Pepa. V tom se Dušanovi rozsvítilo. Mrštně došel do auta a vytáhl z něj dárek. Od Libušky. Byl to kus látky. Když ho otočil, objevila se labuť.

"Božetěchu," rozvlnila se vlákna tapisérie do úsměvu, "nemám ráda lidi a už vůbec ne zalidnění! Přines mi jednu psí a lidskou hlavu a s nimi kousek mě, nesnáším se necelá!"
Božetěch zděšeně vyskočil.
"Mám zabít Dušana a Pepu?!"
"Chceš-li ještě někdy vidět Lakmé!"
Vzdychl, chtěl. Netušil, že čas je bytostný lhář. Že jemu drahá žena už v tuto chvíli pod koly náklaďáku, který vyšinut ze své dráhy neomylně mířil k jinému naplnění svého vraždícího poslání.
Že Libuše si právě píchá svou smrtící dávku.
Že Ruda s Reném v nesmyslné hádce jeden druhého zabíjí.
Čas nezapomíná, ale krátkozraký.
Tapisérie přehlédla děti.

Tapisérie se zachvěla v hloubi svých vláken. Poznala muže, který ji již pětkrát četl. Nyní se jejími vlákny probíral po šesté. Znovu kvůli ženě. Jenomže tentokrát jeden kousek chyběl. Právě ten, který měl moc vrátit všechno na začátek.
Útržek vykousnutý psem přesto nakonec vrhl všechny na začátek příběhu. Jenomže tentokrát se vše mělo odehrát jinak...
Tapisérie nesnesla, aby jí něco chybělo. Nejmenší kousek nesměl chybět a oni vyrvali takový kus, tolik času, tolik si vzali. Jenže čas nesměl být v rukou jediného člověka.
Lakmé, Libuše, Božetěch, Dušan, Vojtěch... Nikdo. Ani Pepa ne.
Žádný nesměl žádat více, než mu bylo vyměřeno.

"Viem, kde budú- boli. Ale deti... "
"Dám na ne pozor."
Bolo by to vyznelo smiešne, keby Dušan nemal pocit, že Pepa nie je len jazvečík. A tak prikývol. "Vrátim sa," sľúbil ešte, než sa vesmír roztočil.
Byt vyzeral horšie, než si pamätal. Dnu sa nesvietilo, Dušan sa nedovážil zažať ani keď z vrecka vylovil kľúč a pootvoril dvere.
Božetěcha začul ako prvého. "Lakmé sa o tomto nesmie dozvedieť. Nechcem, aby sa o ňu začali zaujímať Hľadači."
"Koho chceš poslať? Dušana?" Hlas tej tajomnej krásky v kapucni... Libuškin hlas.
Dušan zaváhal. Bol na začiatku, ale... nedala mu Tapiséria viac než vzala?

Kamion vyjel na vrchol kopce, řítil se vstříc přechodu. Na semaforu přeblikla červená. Trhnutí korby, zaskřípění brzd a strhnutí volantu. Náraz. Hrdinný jezevčík Pepa ležel u kraje silnice. Děti se zajíkly. Dušan padl na kolena.
"Táto, táto! Tomu pejskovi něco je!" volaly na něj děti. Jeho krásné, ŽIVÉ děti. Rychle vstal, vrhnul se k nim a oba krátce objal. Pak se otočil k Pepovi.
"Musíš najít Božetěcha. A Lakmé. A pak si musíš promluvit s Josefínou a vyzvednout Vlastičku ze školky. Ne, že na ni zase zapomeneš." ozval se Pepa těžce. Potichu. Dušan popotáhnul.
"Nebul, jen jsem si vyrazil dech."

Hlouček se zastavil. Padla změť rozjařených pozdravů a dvojice dětí zamířila k přechodu. Byly zabrané do hovoru. Smály se.
Dušanovi mozek pracoval jako o překot. Musel něco udělat. Jenže co? K přechodu bylo ještě daleko. I kdyby běžel...
Pepa jako by mu četl myšlenky. Se zarputilostí jezevčíkům vlastní vyrazil. Kmital krátkýma nožkama, až se mu za ocáskem prášilo. Dušan se rozeběhl za ním. Nikdy by nevěřil, že ten malý psík dokáže být tak rychlý. Hnal se dětem vstříc.
Ty už byly téměř u přechodu. Starší děvčátko nadšeně rozhazovalo ručkama. Její mladší bratříček jí visel na rtech. Zbývalo jen pár kroků.