Alenka v říši divů

"Pipe, co to děláš?"
"No, chystám se sníst tenhle koláček," vysvětlil Pipin. Při pohledu na Smíškův přísný výraz se cítil povinen bránit, a tak dodal: "Ležel tu a je na něm napsáno Sněz mě."
"Aha," zvrátil Smíšek oči, "takže ty najdeš na zemi koláček s nápisem 'Sněz mě' a nenapadne tě nic lepšího, než ho sníst?"
"No, nenapadne," přiznal Pipin trucovitě a kousl si koláčku. "Vidíš, nic mi není," rozpřáhl nadšeně ruce.
Právě v tu chvíli se začal rychle zmenšovat.
Jakmile se miniaturní Pipin vyhrabal ze záhybů vlastního oblečení, zapištěl mu někdo do obličeje obviňujícně: "To ale není naše Alenka!"

Anthony a Cris se ocitli v malé místnosti plné dveří.
Zatímco se Tony snažil otevřít jakékoliv dveře, Cris si prohlédl koláček s nápisem "Sněz mě", který ležel na stolku uprostřed místnosti, a ukousl.
"Pitomý dveře!" postěžoval si Tony a otočil se zpět na Crise. "Co to jíš?"
"Koláček," usmál se, "chceš taky?" Tony mu ho rychle vytrhl z ruky.
"Zbláznil ses? Nemůžeš přeci jíst vše co najdeš! Co kdyby to bylo otrávené!"
"Ale bylo na něm napsáno "Sněz mě"!" řekl naivně Cris. Tony se zarazil a pak se podíval kolem.
"Ale ne," řekl a rychle uhnul rychle se zvětšujícímu Crisovi.

Tentokrát to bylo všechno jiné. Sukni měla příliš krátkou a punčochy roztržené. Když dopadla, bílý králík tam na ni čekal. Měl na sobě vestu. Jenom vestu. (Doteď to nikdy nevadilo.)
"Vyrostla jsi, Alenko."
(Stál moc blízko.) (Dnes se tu poprvé cítila strašně malá a bezbranná.)
"Koláčky tentokrát nebudou. Ale můžeš vzít do pusy něco jinýho. Pak bude větší."
Usmíval se, fousky se třásly nedočkavostí.
"Tak dělej," zasyčí na ni. "Ať můžeš dovnitř. Pamatuješ si Kloboučníka? Tydlitáka a Tydliteka? Královnu? Oni si tě pamatují moc dobře, Alenko. Všichni si tě pamatujeme. Už dlouho se těšíme, jak si budeme s tebou hrát."

Alica stála pred vchodom a čítala: „Vstup osobám pod osemnásť rokov zakázaný.“ Pomyslela si: „Mama hovorí niektorým ľuďom osoba, ale mne nikdy.“ I pokúsila sa vojsť, ale strážca vchodu ju vyviedol z omylu a von. Tak sa zamyslela zas: „Keď je zakázaný vstup, môžem skúsiť vyjsť.“ Ale nepodarilo sa jej vyjsť z miesta, kde nebola.
Za rohom objavila stolček, na stolčeku koláč, pri koláči ceduľku a na ceduľke nápis: „Zjedz ma.“ Zamyslela sa: „Mám zjesť nápis? Ceduľku? Koláč? Alebo stolček? Koláč chutí najlepšie.“ Tak ochutnala koláč. Táto zmena ju už neprekvapila. „Myslím, že teraz mám nad osemnásť rokov,“ pomyslela si.

I když dávno pominuly zlé noční můry, pořád z nich cosi zůstalo. Malé, skryté a plíživé potíže, které čas od času vystrčily drápky a způsobovaly, že mladá dáma působila na své okolí poněkud rozpačitými dojmy. Cožpak o to, byla krásná, slušně vychovaná, vzdělaná, navíc se slušnou vyhlídkou na pěkné věno, ale žádný nápadník se o ní dlouho neucházel, protože stačil jediný odpolední čaj, aby si zájem o tuto nevšední slečnu rozmyslel.
Nikdo z mladíků nepochopil, proč nervózně odmítá nabízené čajové sušenky a proč tak důsledně prohlíží scones. Alice sama neměla tu možnost jim vysvětlit, že hledá skrytý nápis EAT ME.

Na lahvičce stálo Sněz mě.
Alenka se zamračila, co když je v tom nějaký jed, nebo co.
Ale, jak si pak uvědomila, králičí norou stejně nahoru nevyšplhá.
Tak chutě do díla, komu se nelení, tomu se zelení a tak podobně.
Hryz, křumch, křách.
Skleněná lahvička praskala na tisíce drobných střípků, ostrých jak břitva. Každý ten střípek z Alenky kousek odkrojil, takže tu nakonec stála docela mrňavounká holčička, která dveřmi pohodlně proběhla.
A to maso, které z ní střípky odřezaly? Z toho si lysperní jezeleni spolu s tlachapoudem nadělali hromadu karbanátků.
Čerstvé maso, strouhanka, pepř, sůl, Humpty Dumpty. Moc si pochutnali.

Na zdi se přede mnou tyčí obří vejce v obleku. Zkouším se štípnout, ale vidím ho pořád.
„A do prdele,“ ujede mi nahlas.
„Jsem přítel srdcového krále, měla bys pokleknout.“
„Víte, tohle bude zatraceně veliký omyl, já tady přece nemůžu být,“ zkouším to, ale je mi jasné, že v tomhle světě je to zbytečná poznámka.
„Povím ti básničku, potom poklekneš,“ pokračuje bez ohledu na mou otázku.
„Jo, jasně, je svačvečer. Lysperní jezeleni se vírně vrtáčejí v mokřavě,“ protočím naštvaně oči.
„Ty znáš mou báseň?“
Zazubím se tak, že by utekl i spící plch. „Věř mi, vejce, tenhle svět mám přečtenej.“

Kráľovná sa zahľadela na Alicu.
„Čo pre mňa máš?“
Alica jej podala dar.
„Je to veniec, ktorý som uplietla z púpav.“
Kráľovná si vzala veniec a položila si ho na hlavu.
„Prineste mi zrkadlo!“
Niekoľko kariet sa rozbehlo k palácu.
„Hapčí,“ kýchla si kráľovná.
„Nazdravie,“ ozvali sa všetci.
„Tak kde je to zrkadlo?“ Začínala byť kráľovná netrpezlivá a keď je kráľovná netrpezlivá, nedopadá to dobre. Všetci začali nervóznieť.
„Hapčí, hapčí,“ ozvalo sa zasa od kráľovnej.
„Vaše veličenstvo, to bude asi alergia na púpavy. Dajte si veniec dole,“ poradila jej Alica.
Kráľovná strha veniec a odhodila ho. „Zotnite tým púpavám hlavy!“

Zase jí bylo o málo víc. A zase spadla. Padala dlouho, skoro by přísahala, že už si zvykla. Ale poprvé ji pád bolel. Skleněný stoleček byl rozbitý na malinké střípky a hledat klíč nebylo třeba, všechny dveře byly vyražené. V zahradě ležela tělíčka spálených vážek a utrhaná křídla motýlů. Slzy ji pálily, utíkala, ale zůstávala na místě. U stolu bylo pusto a prázdno, jenom plch se krčil mezi střepy konvičky. Zatřásla jím.
Plch si protřel oči a na chvíli se probral ze spánku.
„Krutá královna. Nejdřív nadávala netopýrům. Potom popravila pampelišky. Zde zbyla…“ zív.
Záhada zůstala nevyslovená v králičí noře.

Hraju. Hraješ. Hrála.
Černá. Červená.
Několik paprsků slunce do temnoty.
Kolik má kočka zubů? Dvacet tisíc, třicet tisíc.
Tydlidam – tydlidym.
Přes bariéry doléhají písně sýkorek.
Sladíš? Sladí? Sladíme.
Velká, malá.
Kolik má kočka očí? Jedno oko, tři a páté.
Utíkáme. Utíkáte. Utíkají?
Vánek hladí po vlasech.
Modrá krajka. Modrá. Pruhovaná.
Běží čas! Běží čas! Běží!
Zmítá se v košili pod jehlami.
Bílé myšky. Kolik bílých? Ne. Ano.
Havran – králík. Srdce - káry.
Kam v bludišti? Doleva! Doprava! Doleva! Doleva –
Je tma. Padá! Tma...
„Hlavně ať nemá záchvaty. Držte ji. Zítra jí uděláme díru do lebky.“
* * *
Pověz mi, Alenko, prošla jsi zrcadlem?