Valihrach

Na zdi se přede mnou tyčí obří vejce v obleku. Zkouším se štípnout, ale vidím ho pořád.
„A do prdele,“ ujede mi nahlas.
„Jsem přítel srdcového krále, měla bys pokleknout.“
„Víte, tohle bude zatraceně veliký omyl, já tady přece nemůžu být,“ zkouším to, ale je mi jasné, že v tomhle světě je to zbytečná poznámka.
„Povím ti básničku, potom poklekneš,“ pokračuje bez ohledu na mou otázku.
„Jo, jasně, je svačvečer. Lysperní jezeleni se vírně vrtáčejí v mokřavě,“ protočím naštvaně oči.
„Ty znáš mou báseň?“
Zazubím se tak, že by utekl i spící plch. „Věř mi, vejce, tenhle svět mám přečtenej.“