DMD č. 30 pro 30.4.2010. Téma: Co není v hlavě musí být v nohách

fandom: Jméno větru
poznámka: zaprvé, tradiční náraz na fandom. zadruhé - fakta, o kterých zde mluvím, se odehrávala třeba i v delším časovém úseku, ne že byla nejdřív jedna věc a pak teprve druhá, ale tohle je bráno obecně. víceméně to ale je popořadě. to pro ty, kteří znají fandom. ( = neberte to stoprocentně, doslova a přesně )
varování: pokud v tom chcete vidět slash, vizte ho. já ho tu třeba viděla. to jen tak pro zájemce.
věnování: ioannině. protože její Björkhallen mi připomíná Jméno větru. krásně.
Malý otrhaný chlapec stál. Toužil po knihách, učení, životě vzdělance.
Desetiletý hoch se pohnul. Alchymie ho zaujala, divadlo nikoli.
Mladičký jinoch udělal krok. Odešel od kočovníků a zapsal se na univerzitu.
Nejistý student šel pomaličku. Našel si přátele a prospíval.
Šestistrunka zrychlil. Začal hrát na loutnu a seznámil se s Auri.
Umělec se zázračnýma rukama se rozběhl. Rytíře Saviena hřály v dlaních vítězné píšťalky.
Pomatený blázen letěl tryskem. Denniny vlasy zářily jako slunce.
Rebel a hrdina se prudce zarazil. Vyhodili ho z univerzity.
Unavený hospodský stál. Nebylo komu vyprávět svůj příběh.
Resh se pohnul. Zahlédl úsměv na Bastově tváři.
Krok?

On je moc fajn, ale pořád na něco zapomíná. Něco potřebuje a zapomene si to vzít. A pak po mně chce, abych mu to nosil.
„Přines mi noviny!“
Přinesu noviny, je moc rád.
„Přines mi tašku!“
To si ji nemůže vzít, když jde okolo ní? No dobře, podám tašku.
„Mobil! Kde je mobil?“
Mobil naštěstí zrovna zvoní, není problém ho najít. Přinesu mu mobil. Zapomněl ho v předsíni.
Co není v hlavě, musí být v nohách. Většinou v těch mých. Ještě že mám čtyři.
„Azore, míček! Přines míček!“
Promiňte, musím běžet. Na co, u všech vlkodlaků, potřebuje zrovna můj míček?

Fandom: 13 a 1/2 života Kapitána Modrého Medvěda
Farování: Obsahuje vysokou koncentraci nízké inteligence.
Foznámka: Užijte si to. :)
Normální eydeet má tři mozky, nadaný čtyři a eydeet se statutem génia pět. Profesor Nachtigaller jich měl sedm.
Studenti profesora Nachtigallera mlčky seděli a nechávali skrz sebe proudit inteligenci. Ale jakmile profesor opustil třídu, začala znovu nekonečná diskuze o tom, kde může být. Sedmý mozek samozřejmě. První mozek měl v hlavě. Další čtyři mu vyrůstaly z lebečních kostí. Časem se jim podařilo vyzkoumat, že šestý je tam, kde normálně bývá slezina. Ale kde je ten sedmý?
Profesor se dlouho nevracel. Nakonec to byla horská strašilka Freda, která na papírek svým úhledným písmem napsala: „A co kdyby ho měl v noze?“

fandom: crossover - Sherlock Holmes a Doctor Who
„Velice rád vás poznávám. Obdivuji vás, a to jsem si ani nebyl jist, zda jste opravdu existoval.“
„Přeslechl jsem vaše jméno – doktore?“
„Jen Doctor. Já se takhle jmenuji.“
„Ach tak. Těší mě. Prekérní situace, viďte?“ Sherlock Holmes vytáhl dýmku, začal si ji rozvážně nacpávat a pohlédl na louži, v níž postávala skupina nabušených ozbrojených individuí. „Zajisté jste si povšiml, že tady pánové stojí v petroleji.“
„Mohu si půjčit vaše zápalky?“
„Samozřejmě, poslužte si. Hádám, že se to té louže trefíte již na první pokus. Je jen sedm yardů daleko,“ podotkl Holmes.
„Ale ale, to jsou způsoby. Pánové se ani nerozloučili…“

Fandom: Sherlock Holmes
pozn. aut.: měl to být slash, ale já slash psát neumím, a tak je z toho jakási splácanina.
Watson se chystal jít domů.
„Přijdu zase zítra,“ řekl svému příteli sedícímu u krbu. Holmes vypadal, že ho nevnímá. Nejspíš přemýšlel nad nějakým nerozluštitelným rébusem.
„Proč jste se oženil zrovna s ní?“ zvolal Holmes zničehonic. „Je pří…“ zarazil se. Teprve teď si uvědomil, že hovoří nahlas. Watson se beze slova otočil a odešel.
„Já to tak nemyslel!“ zakřičel za ním Holmes. „Vlastně myslel, ale… počkejte!“
Raději se za ním rozběhl.
Ulice byla prázdná, pouze v dálce zahlédl drožku. Jako vždy, když pospíchal, nebyla v dohledu žádná další.
Holmes vyrazil za drožkou. Doufal, že Watsona dostihne nejpozději o dvě ulice dál.

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Já měla naši paní ředitelku ráda.
---
Josefa N. byla osobou nevysokou, rozhodně však nepřehlédnutelnou. Ačkoli tuto ředitelku gymnázia by možná nejlépe vystihovalo slovo nepřeslechnutelnou. Ztichla jedině, když za sebou v doprovodu Daniela von Draka zavírala dveře sbírek. Tam její slovo neplatilo.
Teprve za zavřenými dveřmi kabinetu promluvila.
„Měl bys něco udělat s těmi svými duchy. Kolikrát jsme za tenhle rok museli vyplácet odškodnění za trauma zaviněné vypadnutím z okna? Sedmnáctkrát,“ domlouvala podřízenému.
Daniel se ušklíbl. „Když ona je to Poplašňákova oblíbená zábava.“
„To není omluva.“
„Vím, ale když nedodržíte pravidla... Potom, holt, co není v hlavě, musí být v nohách. Přitom člověk snadno vypadne z okna.“

Fandom jasný zo záveru
„Mňam... čučoriedkový koláč...“ zbožne pozerali na susedkino okno. „Počuj, kamarát... Teda skôr kolega... pretože ťa nemám rád. Ty ma ale máš rád a to je hlavné... Dostal som chuť na koláč, ale nie som tak šikovný, rýchly a pružný ako ty... Som taká guľa. Tebe sa to podarí, pretože si frajer...“ Súhlasné prikývnutie. „Výborne, prines ho a ja sa s tebou rozdelím. Dám ti vylízať tanier... možno...“ Prikyvovanie. „Tak bež... frajer...“
Kolega skočil na rímsu. Vybehla suseda s metlou. Zabehli za dom.
„Psíky sú vážne sprosté,“ zaškľabil sa Garfield. „Chudák Odie... zasa musí utekať naprázdno...“ A pustil sa do koláča...

Fandom: Harry Potter
Aspoň jednu potterovskou drabbli jsem dokázala napsat!
Jednou ji napadlo, že kdyby žili ve středověku, nejspíš by ho titulovali sir Neville Zapomnětlivý. A v erbu by měl žabáka. Se zapomnětlivostí začínal mít čím dál větší potíže, ale byl přitom docela roztomilý.
Občas se setkali a probrali chytání zbylých smrtijedů, práci a staré známé. Pak se Neville vydal domů. Zůstal po něm třeba brk na stole, knížka o indické herbologii, deštník nebo klobouk a při jedné příležitosti kaktus.
Pokaždé se pro něco, celý zrudlý, vrátil.
Tentokrát Hannah zůstala stát u krbu. Když se znovu vynořil, překvapeně zamrkal.
„Co jsi zapomněl tentokrát?“ usmála se.
„Tohle,“ řekl a políbil ji.

Čarokrásné údolí ubíhá do dáli mezi mohutnými rameny hor, tři bělostné vrcholky, Celebdil, Fanuidhol a Caradhras na ně shlíží. V dáli zívá z temného úbočí Brána Morie. Před chvílí z ní vyběhla osmičlenná skupinka. Někteří její členové vzlykají. Jeden si sáhl ke krku a poté propukl v žalostný nářek a zhroutil se.
„Frodo, musíš vstát. Tady nemůžeme zůstat,“ sklonil se nad ním statný Hraničář. „Vím, že jsi zdrcený Gandalfovou smrtí, ale do soumraku musíme před skřety získat pořádný náskok.“
„Měl jsem Gandalfa rád,“ vzlykl Frodo, „ale proto nepláču.“
Obrátil uslzenou tvář ke svým společníkům.
„Nechal jsem Prsten v Komnatě záznamů!“

„Není to dobrý nápad,“ usoudil chlapec při pohledu do kotlíku. „Fakt si myslím, že to není dobrý nápad. Znáš se. Vždycky, když se o něco takového pokusíš...“
„Tentokrát se to nestane. Věř mi. Tentokrát naprosto přesně vím, co dělám...“
„Ale uvědomuješ si, co se stane, když to bude blbě? A co nám provede Snape, pokud nás tu nachytá?“
Kamarád mu neodpověděl. Upřeně zíral do kotlíku a tvářil se, jako když usilovně přemýšlí.
„No, tak co teď, Seamusi?“ zeptal se Dean.
Chlapec s pískovými vlasy na něj vrhl vystrašený pohled. „Teď zdrhej!“
Nevyšlo to. Seamusovi pod rukama prostě vždycky všechno bouchlo.