Garfield

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Tisíc malých nožiček. Jsme živý organismus. Stádo mravenců, a čicháme kořist!
Míříme od dveří rohem místnosti, tiše a nenápadně. Nikdo nás nevidí. S chladnokrevnou jistotou míříme do obývacího pokoje. Čokoládové sušenky jsou na dohled. Plížíme se přímou čarou ke stojícímu držáku sušenky. Cestou vysáváme drobečky. Míříme bezostyšně vzhůru, kolmá trajektorie nás nezastaví. K sušence zbývá už jen kousek...

„AAAAUUUUUURGHHH!!! Okamžitě mi slez z nohy!“

Mňau...

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Jsem živý organismus. Jsem tygr v džungli a cítím svou kořist!
Plížím se stíny pod oknem do kuchyně. Na stole chladne můj sýrem posypaný oběd...

„Věřte mi, běžný kočičí den je poměrně prostý a má jasná pravidla. Jsou tu čtyři fáze: Odie, pošťák, lasagne a cestování časem.
Zaprvé Odie. Napůl bígl a napůl cihla. Prostě miláček k nakopnutí. Nejlepší začátek dne.
Zadruhé pošťák. Jako státní zaměstnanec si nezaslouží ani trochu respektu. Nejlépe na něj platí prosté baf!
Zatřetí lasagne. Tajemství úspěchu tkví v tom odhadnout přesně dobu mezi rizikem vážného popálení dutiny ústní a Johnovým obědem.
Začtvrté cestování časem. Zásadně je nutné přistoupit k němu těsně po dobrém obědě. Nutnými pomůckami jsou libovolné klidné místo a přikrývka. Začne to prakticky okamžitě a rázem je zítra.“

„Garfielde, tady čtu, že kočka domácí má pružné tělo a je dokonalým lovcem.“
„Hmmm…“
„Loví především drobné hlodavce, zejména myši.“
„Chrrrr“
„Kocouři váží mezi třemi a sedmi kilogramy!“
„Eh“
„Jí hlavně malé savce nebo drobné ptáky.“
„Uff“
„Nepíše se tu o obezitě a lasagních!“
„Mlask“
„A už vůbec ne o dvaceti třech a půl hodinách spánku denně.“
„Zív“
„Ty tu jen ležíš, spíš, miluješ těstoviny a rozhodně nelovíš.“
„Nejsem tupým členem svého druhu.“
„Garfielde, ty snad vůbec nejsi kočka!“
„Mám vlastní hlavu. Nemusím přece poslouchat nějakou přírodu a její volání.“
„Neměl bys tu jen tak ležet!“
„Neměl? Jsem holt rebel.“

Garfield nervózne máchal chvostom a premýšľal. Jon bol v poslednej dobe milý! Ukončil diétu, v kalendári nahradil všetky pondelky za nedele, váha začínala čislom mínus osem.. niečo sa deje! Bude nutné spraviť pár domových úprav...
"Som doma!" ozvalo sa popoludní nadšene z vchodových dvier."Čo si dnes spraviť porciu lasaní?" zahrkútal Jon. Garfield otvoril oko a zahľadel sa na protiľahlé zrkadlo.
"Nevstávaj, spravím sám." dodal Jon. Ale Garfield zazrel, ako tajnostkársky vyťahuje z tašky istú fľasku...
Pri pohľade na mačací šampon sa mu zježili všetky chlpy, až vyzeral ako prerastená vianočná guľa a vystrelil k svojim dvierkam.
Nepomohlo.
Neprepchal sa.

Garfield seděl nad schody do sklepa a usilovně přemýšlel. Kolik mu to teď zbývá životů? První zmizel po tom náhlém nedorozumění s jedoucím autem, druhý po pošetilé návštěvě ledničky (dodnes v nočních můrách vídával ten lahůdkový salát, který se k němu hladově sápal), o třetí přišel, když se natahoval po tom líbezném malém ptáčkovi a neodhadl vzdálenost...To jich dohromady bude...sedm. Zbývají už jen dva. Musel uznat, že na čtrnáctiletou kočku je to slušný výkon, ale teď to opravdu nestačilo. Mezi ním a čerstvě vypraným Pookym leželo několik metrů nástrah a nebezpečí. Na to by potřeboval životů nejmíň třináct.

Nenávidím pondělí,
lidi jsou neveselí.
Nechce se jim do práce,
ani příliš utrácet -
- nakoupit mi dobroty,
použít krém na boty,
pohladit mě po kožíšku,
podrbat na tlustém bříšku.
Místo toho John se stará,
jestli jezdí jeho kára,
jestli jeho svačina,
zapáchat nezačíná,
jestli přijde včas do práce,
jestli nemá něco splácet,
jestli Oggie nezlobí,
jestli umýt nádobí...
Po návratu místo péče,
dvě hodiny sprcha teče,
pak si zapne televizi,
ve Farmville seno sklízí,
a mě zbývá jen si přát,
aby taky mě měl rád.
Chcete vědět, proč bez hlesu
pondělí též špatně nesu?
Proč se tvářím nasraně?
Vždycky dojdou lasagne!

Už je ráno.
Ten pocit jím projel jako naostřená dýka. Zabodával se hlouběji a hlouběji, až zcela zpřetrhal tenké nitky nočních snů.
Rozmrzele se zavrtěl pod přikrývkou.
Zavřenými víčky cítil stále sílící světlo a vychutnával si teplo šířící se mu po těle.
Ale nemohlo to být ráno. Ne dnešní ráno, ne toto ráno, prostě ne!
Nervózně se ošil.
Je to jen sen. Určitě je to sen, a když se mu zdá, znamená to, že je noc.
Rozhodl se. S námahou rozlepil oko a vystrčil ruku z postele.
Okamžitě přes ni dostal pánví.
Garfield přesvědčeně pokýval hlavou a temně zaskučel: "Pondělí!"

Divoká šelma se pomalu pliží hustým porostem pralesa a vyhlíží svou kořist. Všimněte si jejích drápů, ostrých zubů a pruhované srsti. Právě spatřila svou oběť, která stále ještě nic netuší. Připravuje se ke skoku a .... Banzai!
Mohutná oranžová kočka se vymrštila a neohrabaně dopadla do regálu s brambůrky. Rozsekla první balíček a strčila do něj hlavu. Dál už se ozývalo jen slastné chroupání.
"Garfielde! Přestaň! Musíme už jít, jinak sníš celý krám!" vykřikl Jon a pokusil se ho odtáhnout pryč.
Garfield se zatvářil ublíženě. Vždyť to bylo přesně to, co měl v úmyslu. Už viděl ty titulky: "U snědeného krámu".