DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2018.

Překrásné oči plné strachu.
Srdce mu divoce tluče, špicuje uši.
Je sám. Ve tmě. Chvilka nehybnosti. Pak se dává do pohybu.
Utíká, co mu síly stačí, země duní.
Kulky prořízly tmu a ostrá ozvěna výstřelů se nese savanou.
Leží. Nehýbe se. Už neuteče.
Našli ho tam po několika dnech. Zohavená hlava, neodborně uřezaný roh, vykrvácel.
Strážce parku potlačil slzy a vztekle praštil kloboukem o zem. Tenhle měsíc už druhé zvíře! Zatracená práce!!
Tak to šlo roky. Ubývalo jich. Postupně, nenápadně, jejich počet stále klesal. Až jednoho dne... zbyl poslední.
Poslední samec. Súdán. Byl nemocný, ale statečně bojoval až do konce.

Zarazí se. „Já… vy… nečekal jsem vás.“
„Inu, spousta lidí mě nečeká, i když někteří mě hned vítají.“
„Vím, ale přesto je to… zvláštní.“
Pobaveně se usměje. „Zvláštní? Je hezké to slyšet od někoho, kdo o mně tolik napsal.“
,,,Ano, napsal, ale určitě vás nepřekvapí, že je hodně jiné o někom studovat a psát a doopravdy s ním mít tu čest.'''
,,,Nepřekvapí, jistěže ne. Proto také o lidech nepíšu, ani jim nepíšu dopisy, ale rovnou za nimi chodím.'''
,,,Poprvé a zároveň naposledy, že?'''
,,,Obvykle to tak bývá. S vámi to tak bude. Půjdeme?'''
Přikývne. Nechá se Smrtí odvést ze života.

Podsvětí, to nejhorší, co si lze představit.
Šeol - místo bez šoel.
Místo, kde zůstanou otázky, ale odpovědi už nelze nalézt.
Místo, ze kterého se nelze dovolat Hospodinovy vševědoucnosti.
Vědí o něm, tolikrát o něm četli, uvažovali... a jsou tak přesvědčení, že se jich netýká.
Oni přece vědí. Oni studují. Oni znají.
Oni jsou ti, za nimiž ostatní chodí pro moudrost, radu, vedení.
Otázky ostatních, na které odpovědi znají, přebíjejí dotěrné nezodpovězené, které se o slovo hlásí v jejich nitru.
Nejsou schopní přiznat, že toho tolik nechápou.
Proto uslyší: "Jste jenom obílené hroby."
Proto jim zbyde jen pláč a skřípění zubů.

Očistec, to je vlastně taková hlavní třída. Najdete tam obchody, restaurace, bary i bordely. Na co si jen vzpomenete. Pohybují se tam bytosti ze všech různých světů, dimenzí i časových pásem.
"Co chcete?" Prodavači v očistci být milí nemusí. Příplatky za to stejně nedostanou.
"Nový rohy," odvětil zákazník. "o svoje jsem přišel ve rvačce."
Prodavač jej zpražil nedůvěřivým pohledem.
"Jo? A vodkud ste, že ste měl rohy?"
"Z pekla přece," řekl zákazník.
Prodavač se rozesmál.
"Peklo neexistuje, to ví každej, přestaňte si ze mě střílet!"
Zákazník si povzdychl a podrbal si díru v lebce. Ani tady mu nevěří. Zatracený hoaxy.

Nad údolím se nesl řev litého boje. Bojovníci se znovu a znovu vrhali do vražedné řeže a se skučením pajdali za spřátelené linie, aby si prohlédli rozbitá kolena a natržené rukávy.
Nejmenší děti se boje nemohly zúčastnit, to dá rozum, tak aspoň zdálky pozorovaly a jako malí špehové nosily zprávy maminkám.
A tak se stalo, že když se se soumrakem šourali radotínští kluci zbědovaně domů, čekaly je mámy s vlídným úsměvem a koláči nebo plněnými knedlíky bohatě posypanými tvarohem a zalité máslem. Zato Tichovákům zmrzly vítězné škleby na rtech, když dostali chleba s okurkou a ještě vyplísněno za roztrhané šaty.

„Už dost! To jsi přehnal! Vyzývám tě na souboj!“
Je ta holka vždycky tak krásná, když se čertí? Šedovlasý mládenec se pousmál.
„Co za to?“
Zarazila se. „Jak to myslíš?“
„Bez odměny pro vítěze není pořádný souboj. Ale to ty přece víš.“
Utahoval si z ní. Věděla to, nechtěla se však vzdát.
„Pokud prohraješ, budeš mi celý týden sloužit. A jestli to dopadne jinak, daruji ti svého nejlepšího koně.“
Souhlasil. Nejdřív odolával, nakonec ale potupně prohrál.
Musel jí čistit boty, vařit, dokud nebyla spokojená, zkoušet její šaty. Teď se přiblížil a nečekaně ji políbil.
„Tomu se říká vzpoura, má paní.“

Jedna z loňských mistryň světa v synchronizovaném plavání po dramatické změně vzhledu vyměnila i sportovní disciplínu.
„Rodiče ze mě chtěli mít akvabelu, jenomže já odjakživa toužila po gymnastice. Naštěstí už nejsem žádný pulec a mohu se rozhodovat sama.“
Ropuší gymnastka se svého snu nevzdává, přestože se potýká s různými obtížemi. Například při prvním vystoupení se zasekla v obruči a poté zamotala do stuhy jednu z much sedících v publiku.
„Ještě se nenaučila ovládat své tělo na souši. Ve vodě vypadala elegantněji,“ shodují se porotci. „Možná by měla najít nějakého prince, který by ji políbil. Změna proporcí by jí rozhodně prospěla.“

Zakázal jim přijít. Jasně, že jim to zakázal. Nebyl idiot. Jako jo, bylo to hezký. A muselo jim to dát šílený práce. Jenomže to na věci nic neměnilo.
Třásl se. Za chvíli bude líp, ale skrz obyčejnou lidskou kůži se zima prokousávala zatraceně snadno.
Teď jsou nahoře ve věži a třeba na něj i myslí. Tak trochu to znamenalo, že není úplně sám. Nebo alespoň, že zítra nebude.
Pomalu přestával být člověkem.
Probuzení zas bude bolet. Jeden by čekal, že v tohle věku už si zvykne.
Velký černý pes vešel jako první. A za ním jelen a krysa.
Probuzení nebolelo.

Cinkl zvonek nade dveřmi. Azirafal se trochu nerudně otočil.
Do jeho obchůdku vešla postava zahalená do dlouhého balóňáku s prapodivnou hučkou naraženou hluboko do čela. Zpoza šátku, kterým měla zahalený téměř celý obličej, se ozvalo chraptivě: „Dobrej!“
Azirafal zabručel. To tak, aby se jeho knížky dostaly do rukou takovému individuu. Odhodlaně se vydal tomu zabránit.
...
„Crowley, představ si, že dneska byl u mě nějaký divný týpek a koupil si pět knih! Pět!“ zoufale vykřikoval anděl do sluchátka.
Crowley vrhl pohled na stoh knih na stole, a zatímco si odmotával šátek, pokoušel se potlačit smích: „Vážně? No to je ale hrůza!“

Židle zakvílela, jak se Oskar Fleischer natáhl pro svoje pivo. Nikdy nenechal číšníka jej řádně obsloužit. Vždycky mu sklenici nedočkavě vytrhl z ruky.
Svlažil hrdlo a skřípavě se zachechtal morbidní historce z Mauthausenu.
O chvíli později k němu přikročil muž v pečlivě nažehlené uniformě. Svíraje mezi prsty nezapálenou cigaretu, srazil paty k sobě a s okouzlujícím úsměvem požádal o oheň.
Kdyby Fleischer tušil, kdo před ním stojí, připálil by mu o poznání důrazněji.
Když mu týden nato šéf gestapa předával Morávkův vzkaz, tváře mu hořely studem.
„Pozdravuje tě a ujišťuje, že příště už zapalovač nezapomene. Můžeš mi to vysvětlit, Oskare?“