Úsvit soumraku

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

Nezáživné!
Neexistovalo lepší slovo, kterým popsat tu bezbřehou nudu, níž je učitelé vystavili tímto otřesným a po všech stránkách zbytečným několikadenním výletem do přírody.

Třináctiletý Andrija skutečně nechápal, proč si jeho matka myslela, že by mu to mohlo být jakkoli prospěšné. Stačilo, že trpěl na své škole každičký školní den!

Aktuálně intelektuálně strádal při lekci astronomie. Učitel hovořil o Jarním trojúhelníku. Regulus, Spica, Arcturus, tři nejvýraznější hvězdy jarní oblohy, základní orientační útvar. Jen naprosto podprůměrný jedinec by to nedokázal najít…

„Kdeže je ten Velký vůz?“ tápal Wilhelm.
„Měsíc bych poznal,“ soudil Hans.

Nezpochybnitelný důkaz, že jeho spolužáci jsou beznadějní idioti.

Povstání potlačeno, staré pořádky udrženy.
Říkali tomu vítězství. Necítil to tak.
Jeho bratr byl mrtvý. Jeho manželku věznili v jejích komnatách. Kolíbala svého syna – dědice trůnu – v náručí a zpívala mu srbské ukolébavky… Čekala na verdikt Rady. Jérôme věděl, že mu Mira zachránila život. Jak ji mohl soudit?

Palác již byl nadohled. Zastavil koně. Nechtělo se mu tam. Věděl, že vlci již dorazili. Schází se v jednacím sálu. Čekají na příchod svého nového krále, aby mu sdělili své nenasytné požadavky.

Jérôme o trůn nikdy nestál. Bude si muset poradit.
Ušklíbl se. Odhodlaně vyrazil vpřed.

Projel branou. Byl doma. Vyjednávání započnou...

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

V pěsti svíral přívěšek, který mu ten debil vtiskl, když umíral.
Zabili ho, protože Andrija nepřišel včas. Mohl ho zachránit, kdyby vzal všechna ta varování, ty náznaky vážně…
Ale Hectorovi přeci nic nedlužil! Nic mu neslíbil. Vlastně toho zpropadeného bylinkáře nesnášel! Andrija o žádné kamarády nestál. S tímhle kokotem trávil svůj čas na střední jen proto, že byl taky mág!
Nechápal, proč ho jeho smrt tak sere. Mělo by mu to být u prdele.
Scvakl zuby. Pohlédl k platu, na němž sušil pelyněk, který Hector té zpropadené noci sbíral.
„Pomstím tě,“ zasyčel. Tehdy svůj seznam smrti rozšířil o členy Bratrstva.

Dragomir se útrpně pročítal další prací.
Chápal, že jeho bratr je příliš zaneprázdněn svými temnolibými aktivitami. Neměl problém s tím, že mu pomáhal opravovat testy, ale:
„Návrh strategie výslechu za využití mučících technik“?!
Na černé magii možná není takovýto domácí úkol překvapivý, ale zadávat ho všem ročníkům vyššího studia? To je od bratra nějaký sofistikovaný způsob týrání Dragomirovy maličkosti?

Opravdu nemohl vymyslet jiné téma? Jakékoli?!
Kdo má ty prasárny číst?! Jak to má hodnotit?!
Někteří jedinci napsali pár vět, jiní mnohostránkové podrobné pojednání…

To máme čtyřku pro Magnussona, kdo dál? Lance Clockwalker.
Usmál se. Konečně někdo, kdo mu zvedne náladu.

Zrzka na posteli vystavovala své tělo na odiv jako zboží.
Stál k ní zády, pozoroval ji přes zrcadlo. Působil klidně, byť ho situace iritovala. Důrazně ji odmítl. Všichni se mu zpravidla klidili z cesty. Tahle děvka ale ne!

Opravdu si fandí natolik, že věří, že ho svede, omámí a okrade?
To si vážně myslí, že nepostřehl, že víno, které mu nalila, je otrávené?

„Krasavče,“ zapředla. „Splním ti všechna přání… Jen pověz, jak to máš rád?“
Ušklíbl se. Mlče si přisedl za ni.
Ochotně nastavila svůj krk.
„Mám to rád naostro,“ zašeptal.
Podřízl jí hrdlo. Jeho drahé krvesajky již měly hlad.