Úsvit soumraku

Cestu jim osvětlovala ohnivá koule jeho bratra. Nechutně to tu páchlo. Udělal další krok. Chřuplo to. Rozšlápl kostřičku kdovíčeho. Nehnul ani brvou. Jeho tvář se stala nečitelnou maskou.
Věděl, že pro jejich účel je třeba, aby se seznámil s každým místem hradního komplexu. Orientace v terénu představovala naprostou nutnost. Již objevil tajné chodby, našel užitečné skrýše…
„Jak se ti tu líbí?“ nadhodil Andrija pobaveně.
„Nádhera,“ sykl.
„Věděl jsem, že to oceníš. Tato místa jsou nedocenitelný úkryt. A kolik zajímavých bestií tu žije,“ radoval se.
Dragomir nadšení nesdílel.
Byť věděl, že po dnešní noci bude znát systém hradních stok skutečně dokonale.

Přemístil se.
Rodina nastoupena přesně jak chtěl.
„Co to má znamenat?“
„Dlužíš nám vysvětlení!“
To určitě, pomyslel si.
„Nedlužím vám nic,“ odsekl.
„Gintare!“ No jo, matka. Ta aby se neukázala ve svém hysterickém světle.
Už nejsem dítě! Říkal jim pichlavým pohledem modrých očí. Všechno jim vyčetl. Že ho poslali do Chrámu nepřipraveného. Že mu nic neřekli. Oznámil jim, co udělal. Jak přijal a rozšířil jejich dohodu. A také že pozval Kazanského hraběte na návštěvu. A co víc – ZASNOUBIL se.
„A s kým se to tedy vlastně chceš oženit?“ ptala se matka.
„Ptáš se špatně.“ Odmlka. „Provdám se za Dragomira Radičeviče.“

Ten den ji vzal na vyhlídku na moře. Slunce příjemně hřálo a Mira si nepřipouštěla žádné chmury.
Seděli spolu v trávě. Po Julienově boku se cítila skutečně svá.
„Miro,“ oslovil ji světlovlasý následník trůnu. „Prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“
Vynechalo jí srdce. Ztuhla.
Milovala ho! Chtěla pro něj to nejlepší. A proto by jej měla odmítnout!
Když přijme, zachová se přesně podle plánu svého bratrance. Stane se členem královské rodiny, získá přístup ke všem informacím. Poskytne povstalcům důležité zprávy...
Nadechla se. Musí se rozhodnout.
Láska k muži je pomíjivá, ale krev nezapřeš.*
„Ano.“
Nemohla nepřijmout.