DMD č. 24 pro 24. 4. 2011 Téma: Osmý hřích

Fandom: Originální
Poznámka: Slash
První sklenička. Poplácání po rameni.
„Ona se ke mně nejspíš asi moc nehodila. Ale stejně!“
Druhá sklenička. Pohlazení po ruce.
„Je fakt, že nám to už nějakou dobu neklapalo. Hodně jsme se hádali.“
Třetí sklenička. Objetí.
„Ale nechat mě zrovna takhle!“
Čtvrtá sklenička. Dlouhé pohlazení po zádech.
„Hele, kámo, dík, že jsi přišel.“
Pátá sklenička. Významné pohledy.
„Myslíš, že mi bude líp, když mě opiješ?“
Šestá sklenička. Doteky.
„Vlastně se mi ani nelíbila. Víš a nepřitahovala mě. Taky byla celkem blbá.“
Sedmá sklenička. Blízkost.
„Ty fakt moc pěkně voníš.“
Místo osmé skleničky polibky.
„Proč?“
„Protože osmý hřích je nevyužít příležitosti.“

Fandom: antropomorfní personifikace
Poznámka: Ne, opravdu si nemyslím, že by slash měl být považován za hřích, ale tak nějak tuším, že by se do konkurzu klidně dostat mohl ;))
Ztemnělou budovu divadla náhle prozářilo ostré světlo reflektoru. Sál byl plný. Natěšené diváctvo se jalo tleskat. Občas někdo zapískal nebo zakřičel jméno, které se ztratilo ve všeobecném jásotu. Na pódium ladným krokem vplulo sedm individuí rozličných pohlaví. U některých z nich se nedal ani přesně určit lidský původ.
Sarah Znásilněná gramatika
Špatně skloňovaná Tatiana (Sářina mladší sestra)
Josef Znečišťovač životního prostředí
Genetická modifikace Jarmila
Petr Waldemar Přítulný (uměleckým jménem Slash)
Tomáš Nactiutrhač
Dana Dealerka Drog
Procesí zakončil značně nedůvěryhodný moderátor, jehož vlasový porost už ani nepředstíral přirozenost. Na viditelně vyžehleném obličeji vykouzlil nepřirozený úsměv.
Finále osmého ročníku antiMiss právě začalo.

Fandom: Bible
Po bádáním dlouhém jako můj vous a namáhavém jako můj vlastní úděl mi na seznamu zbylo osm položek. Po úvaze jsem je seřadil podle abecedy:
křivopřísežník, který klam šíří
nohy pospíchající páchat zlo
povýšené oči
prolhaný jazyk
rozsévač svárů mezi bratřími
ruce mordující nevinné
srdce, jež chystá hanebné plány
teenager nelegálně stahující
Ale osmička bylo vždycky špatné číslo. Takové moc oblé (a moc lidem připomínala prsa, která jim připomínala sex a to se muselo zatrhnout!). Ale které ještě vyškrtnout?
Když mne osvítilo mé vlastní božské světlo. Jak si mladí v době budoucí budou šířit mé slovo, když nebudou moci stahovat?

Tohle je typický. Nikdo si mě nevšímá. Jsem jen do počtu.
Svázaný ruce jsou strašně nepohodlný. Nemůžu se s nima poškrábat na nose. A že mě kurevsky svědí.
Zatím se hlavní záporák vykecává. Nějaký patetický blablabla, který nikoho nezajímá. To už si sakra nemůžou vymyslet nějaký nový klišé?
Nevšímá si. A sice si mě možná před tím, než začal plnit zakázku, proklep, ale jedna věc mu očividně nedošla.
Moje máma byla obyčejná. Donutila mě chodit do skautu. O uzlech vím všechno.
Á, melodramatický gesto, to tu fakt chybělo.
Tak. Pouta dole.
Nevšímavost je nejhorší hřích.
Je na čase ho ztrestat.

Otče můj, jenž snad jsi v nebesích, znesvěcují jméno tvé. Vůle jejich, ne tvá, se děje na nebi, ale naštěstí doposud ne na Zemi. Nežádám o odpuštění mé viny, že já, pouhý archeolog, je zabíjím a bojuji s nimi, neboť ani já těmto viníkům neodpustím jejich největší hřích – že předstírají, že jsou ty, otče můj. Zde, v tvém chrámě, tě na kolenou prosím, neuveď mě v pokušení jim podlehnout a uvěřit. Prosím, zbav mě i ostatní od tohoto zla, které po tisíciletí na mnoha světech zastiňuje tebe sebou, falešnými bohy. Kéž jsou jim moc i sláva odebrány navěky, otče. Amen.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: je to nejspíš AU, ale vážně si nejsem jistá... a jo, je to BjB.
"Doktore!" křičela Donna a hnala se za ním nahoru na kopec.
Stáli na hoře nad Pompejemi a sledovali soptící Vesuv. Vzduchem se vznášel popel, obloha zrůžověla stmíváním, které obarvilo i stoupající dým ze sopky.
"Proč je nezachráníš? Proč nemůžeš nic udělat?" vzlykala Donna. Doktor ji vzal za ruku a smutně se na ní podíval.
"Protože," povzdychl si těžce, "protože to je věc, kterou nemůžu změnit. Protože některé lidi mohu zachránit a jiné ne, protože by to narušilo rád věcí.
Je to jako... vy lidé máte sedm smrtelných hříchů, kterých byste se neměli dopustit, a my, Páni Času, máme i osmý..."

Fandom: originál (vůbec mě nenapadá, kam bych tenhle svůj výtvor mohla zařadit...)
Chrám uvízlý v čase.
První dorazí Lakomství a všude těká podezřívavě očima.
Následuje Hněv a rozbíjí jednu ze soch.
Třetí přichází Chtíč s vyzývavým úšklebkem.
Za ním se objeví Nestřídmost, chroustající ze sáčku sladké oříšky.
Po chvíli se připlíží Závist a zamračeně si všechny prohlédne.
S klapotem podpatků vejde Pýcha a poslední se přibatolí zívající Lenost.
Náhle se v jejich kruhu objeví smutně se usmívající Láska.
Hříchy jen nevěřícně zírají.
„Co tady děláš, Lásko?“
„Lidé mě už zavrhli. V nebi mne nechtějí, v pekle bych zhynula. Nemám kam jinam jít.“
Po krátké poradě hříchy přikyvují.
„Dobře, Lásko, budeš Osmý hřích.“

fandom: Doktor House
„Jdu domů,“ ohlásil House. „Budu se povalovat a pojídat výborné chlebíčky, které umím připravit jen já. Možná si objednám prostitutku, ale nesmí být moc drahá. Závidíte, co? Vy zatím uděláte testy. A nezírejte tak naštvaně….“
„Kde jsou ty testy?!?“
„Rodiče k nim nedali souhlas,“ odpověděl nejistě Chase. „Vysvětlil jsem jim, v čem spočívají. Jsou přesvědčeni, že je hřích zasahovat takhle do Božího plánu.“
„Řekl jste jim, že bez toho zásahu jejich syn do zítřka zemře?“
„Jistě.“
„Nenapadlo vás testy provést bez souhlasu?“
„No…“
„Zdá se, že jste přes noc vytvořili hned dva nové smrtelné hříchy… Vražedná naivita a beznadějná idiocie.“

Bylo – nebylo, v jednom malém království vládl král. Ten trpěl, jakožto obyčejný člověk, všemi lidskými slabostmi.
Povyšoval se.
Jedl přesmíru.
Záviděl králům větších království.
Vydržoval si milenky.
Zvyšoval poddaným daně, aby si naplnil pokladnu.
Vyléval si zlost na sloužících.
Někdy prostě jen lenošil.
Když se mu narodil prvorozený syn, objevily se sudičky. Bylo jich osm.
„Nechodíte obvykle po třech?“ ptal se král zmateně.
„Aby byl tvůj syn dobrým panovníkem, nesmí zdědit tvé slabosti. Každá z nás ho svou věštbou zbaví jednoho z hlavních hříchů..“
„Těch je přece jen sedm…“
„To je pojistka, kdyby se ti podařilo vymyslet nějaký svůj vlastní.“

V den, který patří Tórovi uprostřed chladivého léta, kdy v noci Slunce stěží zajde za obzor, aby se hned vyhouplo zpátky, jedeš na svůj první alting. Oči ti zběsile těkají. Tvůj otec, godi z východní čtvrti, před tebou pyšně jede na koni. Na sobě má nejlepší plášť, na rameni sepnutý sponou, kterou přivez tvůj praděd z Norska.
Po stranách vidíš srázy Rokliny všech. Přes nadšení nevnímáš bolavé tělo od dlouhé jízdy.
Cesta stoupá na Sněmovní pláně a ty poprvé vidíš mohutnou Skálu zákonů a obrovské stanové městečko; slyšíš smích a mnoho hlasů.
Víš, že nedorazit na alting by byl hřích.