DMD č. 24 pro 24. 4. 2011 Téma: Osmý hřích

Nedokázala jsem pochopit, proč mě opustil. Celou dobu na něm nebylo poznat, že by ho něco trápilo. Ano, musela jsem koketovat s Lautusem, ale to byl celou dobu plán. Věděl o něm a nikdy nic nenamítal, ačkoliv byl jediný, kdo na to měl právo.
Seděla jsem a koukala na ozdobený stromek a musela jsem se pousmát. Taková ironie. Plánovala jsem na dnešek překvapení. Chtěla jsem s ním prožít sváteční den. A on prostě odešel.
Nechal mě samotnou, napospas hříšným myšlenkám. Myslela jsem, že naše láska zvládne všechno. Byla jsem tak naivní. Rázem jsem mohla započítat osmý hřích v mém životě.

"Vy jste se definitivně zbláznil!" hřímal admirál před celou chráněnou silovým polem. "Tahle poslední akce vás bude stát kariéru!"
Kapitán sedící v cele se zatvářil nejistě.
"Co jste si myslel? Znáte základní směrnici?"
"Nevměšovat se do společenského vývoje planety," odpověděl kapitán.
"A proč jste se jí neřídil?"
"Říkal jste přece: 'Ta rasa brzy vynalezne warp a pak nám zavaří.'"
"To je pravda," odpověděl admirál rezignovaně.
"Tak jsem se pokusil jejich vývoj o pár století zdržet."
"Jak?! Co jste jim to tam vlastně shodil?"
"Nahrávky všech pozemských muzikálů z dvacátého století. Do roka se jim sesype kultura, tak jako kdysi nám."

Temná, špinavá ulička a kapky deště dopadající na vše kolem.
„Proč jsi to udělala?“ s neskonalým smutkem v hlase stisknul nepřirozeně ledovou ruku na zemi ležící ženy, druhou ruku položenou na střelné ráně v jejím hrudníku.
„Protože tě miluju,“ zašeptala žena. Rozkašlala se. V koutku roztrženého rtu se objevila krev, která jí stekla po bělostné kůži.
„Blázínku,“ něžně se na ní usmál a jeho slzy se smíchaly s kapkami deště.
„Miluji tě,“ zašeptala žena naposledy a zavřela oči.
Muž zaúpěl a sevřel jí v náručí. Bezmocně ho napadlo, že neexistuje jen sedm smrtelných hříchu, ale osm. Láska je ten osmý.

Krásné letní ráno mu zhořklo.
V tramvaji zdvořile přenechal místo ženě s velkou taškou. Sedla si celá rudá a hned se odvrátila k oknu. Ostatní cestující si začali šeptat.
Na rušné ulici se nemusel nikomu vyhýbat. Všichni se odtahovali. Šel v prázdném kruhu a v zádech cítil pohrdavé spalující pohledy.
Dříve milá dívka v recepci nepozdravila a jen s odporem nakrčila nosík.
Kolegové v kanceláři zmlkli, jako když utne, a všichni se rázem soustředili na své monitory.
Před polednem si ho zavolala šéfka. „Musíme se s vámi rozloučit,“ sdělila mu chladně. „Nemůžeme tu trpět člověka, který nosí do sandálů ponožky.“

Draco byl pyšný na svůj vzhled, na obdiv spolužáků, na své bohatství. Pýcha ho definovala.
Rád si dopřával dobré jídlo a pití. Obžerství se nebránil
Nikdy se nedělil. Zabini měl hlouběji do kapsy, ale Draco mu nepůjčil ani srpec. Lakota mu byla vlastní.
Přesto záviděl Harrymu Potterovi. Slávu i přátele. Závist ho poháněla. Hněv ho požíral.
Každý týden si vodil do věže jinou holku. Druhý den se jí smál do očí. Chtíč byla jeho přirozenost.
Dokázal celý den ležet. Spolužáci mu psali úkoly a řešili veškeré problémy. Lenost byla určující.
Všechno řečené samozřejmě jen předstíral. Přetvářka byla smyslem jeho života.

Lenost se unyle usmívala, zatímco její děťátko putovalo z ruky do ruky. Nikdo nevěděl, zda má její znavený výraz přičítat náročným nocím s nemluvnětem. Podobně se tvářila skoro pořád. Drobečka právě lochtal pod bradou Smilstvo, sledován pozornými zraky ostatních. Otec nebyl znám, ale Smilstvo býval u Lenosti častým hostem. Nebyl ovšem zdaleka jediný. Čas od času k ní zavítal každý z šesti. Náruč Lenosti byla sladká a jejich spojení mocné. Teď trochu žárlivě a trochu úzkostlivě zkoumali, zda se malá někomu z nich nepodobá.
“Jak jí budeš říkat?” odvážil se nakonec Hněv.
“Ještě nevím,” protáhla líně. “Ale napadla mě Prokrastinace.”

Fandom: syrová realita
Poznámka: BJB jak vyšité. Co už taky s tímhle tématem...
Ruce létají po klávesnici jako divé.
Erminia Eulálie Waldsteinová de Gris nastupuje do Bradavic, aby naplnila své poslání zachránit kouzelnický svět před svým zkázonosným otcem. Napravený Draco Malfoy i Harry Potter, smířený s úlohou pomocníka, jí budou oporou.
Aglarilmë Elendë, dcera krále Thranduila a Aragornovy sestry Silwen, se odhodlává zapomenout na veškeré křivdy a pomoci příbuzným porazit Temného pána.
Dr. Mangalia Fergusiniová, nejlepší vědkyně v galaxii, přichází na Enterprise poskytnout odbornou pomoc. K jejím kvalitám, odvaze a kráse nezůstane chladný ani komandér Spock.
Pravopis není autorčina silná stránka, sloh je kostrbatý? Nepodstatné maličkosti. Stejně jenom závidíte talent. JE TO DOBRÝ!!!

Fandom: Bjørkhallen
Chlapec nenápadně postával u dveří do sakristie.
Otevřely se. Vyšel opat.
„Severine?“
„Otče,“ vydechl chlapec. „Otče, dneska jste říkal... Proč je smrtelných hříchů jenom sedm?“
Opat se usmál. Posadil se do lavice. „Jaký by podle tebe měl být ten osmý?“
Severin si promnul tvář.
„Mistr Talbot si myslí, že ignorantia. Ale to je vlastně...“
Ohlédl se. Za ním stál právě mistr Talbot. „Jen pokračuj,“ řekl tiše.
Severin se zachvěl.
„Pýcha a lenost,“ pokýval hlavou opat. „Ano. A ty si myslíš...?“
„Crudelitas.“
Mistr Talbot mlčky zvedl obočí.
„Krutost je žádostivost těla, Severine,“ řekl opat mírně. „Tak jako chtíč.“
Chlapec zbledl. „Ne...!“

Fandom: originální
Poznámka: Náboženská témata opravdu nejsou pro každého... BJB jak vyšité.
Jsem hříšník? Jistě, holduji jídlu a pití a někdy si obojí dopřávám v až příliš velkých dávkách, ale že by se tomu dalo říkat obžerství? Lidi potřebují jíst, no ne? Mám rád sex, kdo by ho rád neměl? Ošukal jsem spoustu holek a dokonce i pár kluků, ale tělo si to žádalo! Chtíč je přece přirozená lidská slabost! Párkrát v životě jsem hodil relax. V dnešní době nic divnýho. Tak jakápak lenost? Dobře, jsem pyšnej, občas mám vztek, ale umím si to zdůvodnit a omluvit. Zvládl jsem to sedmkrát a zvládl bych to i u osmého hříchu. Jsem proto hříšník?

Fandom: Equilibrium (rok 973)
Svatý Florián byl z diplomatické návštěvy Valhaly naprosto zdrcen.
„Toliko hříchu,“ bědoval a otevřel dveře, které odhadoval, že vedou ven.
„Smilstvo!“ vykřikl, rychle zavřel a prchal, až na schodech zakopl o společensky zmoženého bojovníka.
„Lenivost,“ kroutil hlavou a pokračoval do jídelny.
„Obžerství,“ sedl si zdrceně na nejbližší volnou židli a smutně koukal.
„Šáhni mi na tu kotletu eště jednou a urvu ti hlavu,“ ozvalo se nedaleko.
„Lakota, hněv, závist.“
„Co to meleš, šupáku?“ otázali se trojnásobně obvinění jednohlasně.
„Pýcha.“
„To je všechno?“
„Něco přidáme,“ odvětil svatý muž a odešel. Netřeba snad dodávat, že svým nadřízeným spolupráci se severskými bohy nedoporučil.