Dr. House

Asfodel3110
Škumpa.

Vicodine221
Pacientka má tu vyrážku na 85 % těla. Od bradavek dolů je posetá puchýři.

Asfodel3110
Koupel v odvaru ze škumpy?

Vicodine221
Jakej idiot by vařil 40 galonů takovýho sajrajtu a pak se do něj v klidu naložil jak do vany s levandulovou solí?

Asfodel3110
Vaše pacientka?

Vicodine221
Je sice blbá jak necky, ale jestli si ty svoje necky dobrovolně napustila tímhle…

Asfodel3110
Lidská hloupost je bezbřehá.

Vicodine221
Jo, lidi jsou idioti. A stejně mě to nepřestává udivovat.

Asfodel3110
Viděl jsi nové adepty na Darwinovu cenu?
Asfodel3110 posílá video…

Vicodine221
K tomu si otevřu skotskou.

Asfodel3110
Na zdraví.

„Tys mě prodal?!“
„Nehysterči, je to jenom tanec v klíně. Ani orál.“
„Ani… To mě těší, že tak myslíš na moje dobro. Aspoň nic nechytím, děkuju pěkně.“
„To bych netvrdil. Phylis má chronický kašel. Asi tubera. Nemá zdravotní a odmítá roušky.“
„Kde jsi k takové ženské přišel?!“
„Na bingu. Zase mě neposloucháš.“
„Teď mi budeš hrát na city. Teď, Housi, zrovna teď. Tys. Mě. Prodal.“
„Janine dala k dobru svoje léky na tlak, dobrej matroš. Co jsem měl asi říct?“
„Promiň, Janine, ale nebudu svého snoubence – špičkového onkologa mimochodem – v předvečer naší svatby prodávat jako kus masa. by bohatě stačilo.“

„Ty jsi Stromovous, správně?“ ujišťoval se House.
„Znáš mé jméno. Burárum… Jména mají moc, víš? Nesmíš jimi jen tak pohazovat.“
„Jsem Greg House. A povídám si tu se stromem.“
„Burárum…“
„S mluvícím stromem.“
„Bur…“
„No jo, vždyť vím, jsi ent, strážce lesa.“
„A ty máš bolesti. Proto ti promíjím ukvapenost a nezdvořilost.“
„Pozorovací schopnosti na jedničku. Nechceš na brigádu do mého týmu? Šikovný diagnostik by se hodil.“
„Snažíš se jich zbavit. Místo toho se pomalu trávíš jedem.“
„Na Vicodin mi nesahej!“ ohradil se House.
„Tvá mysl potřebuje klid. Horký nálev z kůry prastarého dubu.“
„Páni, odvykací kúra, jak má být…“

„Panebože,“ zapotácel se House, jakmile pacient otevřel ústa. „To je normální, nebo jste si právě vykloktal obsahem hajzlu?“
„Cože?“
„Bolest v krku čert ber, horší je bojkot zubního kartáčku, zánět dásní, neboli poukaz na infarkt, a zanášející manželka.“
„Co? Manželka…“
„Štrejchnul jste si v poslední době snad? Leda ve skafandru!“
„No dovolte! Tohle si vypijete!“ sesunul se z lehátka a oddusal.

„Housi, kroť se,“ zkoušel mu vzápětí domluvit Wilson. „Forman je pořád naštvaný, Cameronová kvůli tobě včera brečela-“
„Jojo, jen do mě! Jsem kripl a nemám žádný kamarády!“
„Máš mě.“
House mlčel, jen významně zvedl obočí a beze slova odešel.

“Ne.”
“Ani nevíte, o co jde.”
Pohrdavě si odfrknul: “Ani mě to nezajímá.” Vstal, zapřený o hůl. Nějak při tom dokázal vypadat cool, a ne že se za minutu poroučí k zemi. “Všechno zajímavé už jste si vypotřebovala. Můžete nabídnout jen opakování, a za to kliniku nedělám.” Když neprotestovala, otočil se k odchodu.
Nechala ho dojít skoro ke dveřím, než promluvila. Pro ten efekt.
“Pacient má dvě srdce.”
House se málem zadusil vikodinem.
“Cože?”

O dvě hodiny později už byl Gregory House v roce 1994 a řešil, jak mohla krev Glorie Ramirézové otrávit půlku nemocnice. Na kliniku si ani nevzpoměl.

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

„Housi!“ zakřičela Cuddyová, když se pokoušel nepozorovaně proklouznout halou. Neúspěšně.
„Co to mělo sakra znamenat?“ doběhla ho. „Nadávat pacientovi?! To vám nestačily dvě žaloby minulý měsíc?“
„Já mu nenadával. Fakt! Možná jsem decentně naznačil, že je oligofrenní prvok…“
Cuddyová ho přetáhla stohem složek: „Srovnala jsem to s ním. Ale vy teď odsloužíte měsíc kliniky navíc, jinak jste bez platu!“ Vrazila mu složky a odsupěla.
„Předevčírem Wilson, včera lékárník, dneska Cuddyová,“ vrčel, když otvíral dveře kanceláře. „Víte, co fakt žeru, Cameronová?“
Cameronová zavrtěla hlavou.
„Tu pestrost.“
„Prosím?“
„To překvápko! Tu nejistou konstantu moderní doby!“
„Jakou-“
„Každej den mě nasere někdo jinej!“

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

Toho rána se z Housovy kanceláře linuly podivné, a především velmi hlasité, zvuky.

„Co to tu vyvádíte?“ obořil se dotyčný na Cameronovou, kterou přistihl přímo při činu, tedy s ovladačem v ruce.
„Dobré ráno. Trocha hudby se hodí, nemyslíte?“ usmála se přátelsky.
„Ke stanovování diagnóz se zřídka hodí jakákoli hudba kromě klasické,“ poučil ji. „Krom toho, tuhle kakofonii by za hudbu označila jen osoba s pokročilou hluchotou.“

„Zbláznila ses?“ vytřeštil oči Chase, když se vrátila do společné pracovny.
„Myslela jsem, že punk by se mu mohl líbit,“ pokrčila nevinně rameny. „Jeho chování vykazuje dosti nezvratné známky výtržnictví, nezdá se ti?“

„Co vás trápí?“ ptá se Chase a myslí na případ, který se jim už tři dny nedaří vyřešit.
„Citróny jsou zdravé,“ odpoví muž rozhodně.
„Prosím?“ zatváří se vytřeštěně.
„Neznáte základní pravidla společenského chování? Styďte se!“
„Pane…“ nahlédne do karty a zároveň pátrá po známkách intoxikace, „pane Westone, cítíte se dobře? Víte, kde jste?“
„Jel jsem na Floridu, ale možná jsem špatně odbočil,“ řekne nejistě a jakoby omluvně.
„Tady je Princeton Plainsboro. Máte nějaký zdravotní problém?“
„Dobrou noc,“ odpoví a přátelsky se usměje.

Ten večer se k příznakům jejich hlavního pacienta přidá afázie. A Chasovi dojde, v čem byl zakopaný pes.