Městské legendy

Seděl na střeše jednoho holešovického činžáku a sledoval město. Smrákalo se, ovšem on potmě viděl výborně. Právě v tomhle domě kdysi v noci skočil z pavlače na záda jednomu esesákovi. Štáfl v černé uniformě pištěl jako pominutý, točil se na dvorku dokolečka a nakonec utekl jako krysa dírou v plotě.
Když jsou sami, jsou poseroutkové.
Někde štěkl osamělý výstřel. Bylo po všem. Zařízení by měl strčit na půdu a jít. Němci prohráli a proslýchá se, že brzo sem přijedou Rusové. Praha, osvobozená Rudou armádou, nebude svého Péráka potřebovat. Od teď už jen mír a šeříky a svobodný život pro všechny.

Vltava je ledová, nejledovější, splývavá, sladká.
Plyne lehce její hladina, plyne klidně.
Pláče, lká, bublá, blábolí vlnami.
I slepý slyší její hlas.
Vlevo od splavu bydlí vodník Vltavín.
Legenda.
Žalostně klokotá do mlhy.
Mlýnské kolo klape, tklivě a melodicky.
Nostalgie.
Vltavín sleduje vlnky, láká labutě blíž k splavu, lapá lelky, lenoší.
Chladí si čelo v Lehounké Splývavé.
‚Kluku!‘ volá mladá slečna od průplavu. ‚Kluku, plav! Plašíš lidi!‘
A tak plave.
Plyne jako splávek, pod lampu na splav.
Pláče kalně, bolavě, tesklivě. Ten kluk! Neklid! Vlnivá lidská síla!
Plave tu všelicos. Spadlé listí, láhve, nedopalky.
Lidské blebleble.
Slzy v ledové Vltavě.
Sliz. Zelená hladina. Nelíbí!
Ale co dělat. Slepě klnout? Zlobit se?
Kleknout a lkát?
*
Plavná loďka. Splývavá. Ladná víla.
Letí klidně po hladině.
Lodník Ladislav. Naklání se na zábradlí.
Plive dolů.
Je mladý, má sladký vzhled, ale –
- kleje jako by byl bláznivý.
Nedopalek plácl sebou o vlny.
Pak láhev levného alkoholu. Poloplná.
Vltavín přihlíží.
Letí to – PLESK!
Au! Bolí! Hlava bolí, boule!
Vltavín slzí bolestí.
Plavajzníku! To se nedělá! Poplaveš!
PLESK! PLÁC!
DOLŮ!
Plav, člověče!
Plašíš líny, pliveš a kleješ!
Lodník klesl pod hladinu.
Pohlazení ploutví.
Klesá
klesá
klesá...
Vltavín vyhrál.
Naposledy.
A ledová voda Vltavy
plyne dál klidně
staletími.