Trampské pověsti

Jo, tady jsem doma. Nic moc, ale co zbývá chlapovi, kterýmu se zčistajasna všechno zhroutí. Říkali, že je konec, myslel jsem, že kecají. Nejsem žádnej sralbotka, abych převlíkal kabát. Jednou jsem naší věci přísahal věrnost, a to platí pořád.
Takže jsem žil tady, ve tmě, zimě, vlhku, jenom v noci jsem chodil loupit. Až jednou jsem se asi neprobudil. Ale straším tu dál.
Kdovíproč mi sem lezou ti vandráci. Někdy na ně mám i náladu, trochu si pohrát. Tady jsem pověsil kus kolejnice. Stačí zaťukat a přijdu. Vždycky je někdo tak blbej, že to udělá. A bajonet mám ostrej pořád.

„Proč se tenhle hrad jmenuje Buben,“ zeptala se Sedmikráska poté, co jsme se od Mže vyškrábali ke zřícenině a shodili usárny.
„To je dáno historicky,“ začal vysvětlovat Jerry. „Vzácné návštěvy, třeba českého krále, tu nevítali fanfárami, nýbrž mlácením do bubnu. Ten buben se stal rodovým erbem místních pánů. Stalo se za vlády Václava IV.“
„A pozor, straší tady,“ zavtipkoval Patrik. „Při stavbě byla do hradní věže zazděna panna, která bloudí po nocích hradem a láká své oběti do vody.“
Ráno jsme Patrika nemohli nikde najít, ačkoli jeho bagáž byla na místě, kromě širáku. Ten jsme objevili položený na břehu řeky.