DMD č. 7 pro 7. 4. 2011: Smrt na pitevním stole

Poprvý jsem umřel tak, že mě střelili přímo do srdce.
Bolelo to strašně. Ale ona bolest nebyla nic proti tomu, co přišlo potom.
Bloudil jsem temnotou, zoufale volal o pomoc… a ona přišla. Podala mi ruku a vytáhla mě zpět do světla.
~
Netrvalo to dlouho a umřel jsem znovu, tentokrát už definitivně. Zvláštní bylo, že jsem se cítil hůř než tenkrát… nejspíš protože jsem dobře věděl, co mě čeká.
V posledních chvílích svého „života“ jsem si zcela nepoeticky pomyslel, že bych radši chcípnul na pitevním stole než takto. Bohužel, málokdo si vybírá, jak odejde (že, Jacku?)
A já nejsem výjimkou.

„Ale paní učitelko, tohle po mě nemůžete chtít, co když to tu žábu bude bolet?“ „Ta žába je mrtvá, Horáčku. Vezmi si příklad z Macha a Šebestové, jak se se skalpelem činí.“ Horáčkovi se při tom pohledu zvedl žaludek. Také Pažoutův obličej zezelenal. „Vy asi nechodíte do kostela, nezabiješ vám nic neříká, viďte?“ „Nebuď drzý, Horáčku! Je to jednoduché. Takhle vezmeš skalpel a uděláš přímý řez. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Žábě definitivně odzvonilo, Horáček se v mdlobách svezl k zemi a paní učitelka měla jisté, že v příští kapitole skončí v dutině korouhvičky na střeše kostela.

Byla tma, silně pršelo. Detektiv Pumba seděl ve svém Cadillacu ročník 1967. Z úst vycházel kouř ze skoro vyhaslé cigarety. Vrátil se z pitevny, kde si prohlídl Timonovo tělo. Chodil tam každý večer. Vždycky objevil něco, kvůli čemu nemohli Timona odvést do márnice.
Dalšího dne mu byl přidělen nový kolega Pú, který zrovna dokončil akademii. Noční služba. Pumba opět zastavil u márnice. Přikázal Púovi sedět v autě. Zvědavost nováčkova byla veliká. Pú se plížil chodbou, kde problikávalo světlo. Vkročil do místnosti. Pumba ležel v káluži krve a náručí držel Timona. Pú sfoukl svíčku, jediná osvětlovala mrtvá těla. V tichosti odešel.

Poznámka: Slash. BJB... Já vím, já to teda vedu, už potřetí na nejposlednější chvíli... :)
Samozřejmě mám spoustu důvodů k tomu, abych si stěžoval. Nejspíš i k tomu, abych z toho bytu hezky rychle odešel. Většina lidí by to nejspíš udělala potom, co by našla tu hlavu v lednici...
Náš byt už připomínal skládku, střelnici, feťácké doupě (na něco jsou zkrátka i nikotinové náplasti krátké), zubní laboratoř, chemickou laboratoř, milion jiných laboratoří... a pitevnu! Proč se trmácet až do nemocnice, stůl máme doma také! Málem jsem se tenkrát na ten stůl elegantně svezl a pitva mohla být prováděna i na mně.
Skoro každý už by to zabalil. Jistě. Ale ne zamilovaný blbec s dobrodružnou povahou.

„... a tady máme srdce. Jak nám pěkně hopká...“ demonstroval Petr svým kolegům vlastnosti věrného gumového modelu, ale vtipné to přišlo asi jenom jemu.
„Jako malej,“ zhodnotila ho Klára. Už byla na odchodu.
„Jdeš?“ zeptala se Marka.
„Za chvilku.“
Ještě pitval.
„Tady jsem je nechal!“ objevil Petr na pitevním stole balíček cigaret.
„V pitevně se nekouří,“ upozornil ho Marek.
Věděl, že to Petr udělá naschvál. Demonstrativně si zapálí.
Opustil pitevnu a práskl za sebou dveřmi.
Cigarety škodí zdraví.
Zvlášť tyhle.
Obsahují totiž malilinko víc kyanovodíku, než je běžné.
Marek to věděl. Strávil s nimi (a kyanovodíkem) celkem dlouhou dobu v laboratoři...

Poznámka: Hra sa odohráva v malom meste, ktoré zasiahla epidémia záhadnej nákazy. Tichý dom = dom nakazený morom.
Domov sa vrátil v nešťastnom období. Šabnak-adyr vstúpila do domu jeho otca a premenila ho na tichý. Nasledovali mnohé ďalšie. Celého mesta sa zmocnil mor. Strach a dezinformácie obrátili verejnú mienku proti nemu, no nakoniec našiel spojencov. Chýbal im však čas a dostatok informácií. Nákaza bola zvláštneho charakteru, nevedeli si s ňou rady. Známe protilátky nezaberali. Pohľadom prešiel po otcovom laboratóriu; po pitevnom stole; po nástrojoch, ktoré zdedil. Teraz bol jediný menkhu - ten, čo má právo otvárať mŕtve telá. Zachrániť mesto bola jeho povinnosť. Po zotmení získa infikované tkanivo a vyrobí liek. Zo stola vzal skalpel. Už vedel, kam pôjde.

Probudil jsem se a zjistil, že jsem zase na ledu. Pokolikáté už? A pořád ne a ne být pořádně mrtvý, co? Ušklíbl jsem se.
Nohu jsem měl, zdá se, zase na svém místě. Vypadala funkčně.
Minulá akce mi dala docela zabrat, ale stihl jsem se včas vrátit, aby mi nohu přišili a opravili další zranění. Ale ty se nepočítají. Pár šípů v zádech? Ani jsem to nepostřehl.
Alchem se objevil ve dveřích a usmíval se. Zřejmě byl rád, že jsem tak rychle při vědomí.
Místností se vznášela omamná vůně mé konvalinkové plazmy. A já dostal chuť na pořádnou dávku elixíru.

Ono se dá umřít stylově. Jeden chlápek na Io si na to zařídil agenturu. Vyberte si místo svého posledního vydechnutí! (Sleva pro větší skupiny.)
Zemřít potom klidně můžete třeba na tropickém ostrově, milovníci ironie potom na pitevním stole.
I tak můžou lidi umřít blbě. Prezident Kennedy, Bambiho máma, chlápek od pumpy, co dostal infarkt na záchodě, a já, Arnold Rimmer.
Není nad to, když po životě, který je tak mizerný, že by jej ani tvůrci Dallasu nenapsali hůř, přijde fakt blbá smrt.
A tu ironii, když vás přivedou zpátky jako hologram, abyste si to mohli pamatovat až do konce věčnosti.

Probudil ji lehký průvan a neurčitý pocit prázdnoty.
Claire Bennetová otevřela oči a následně bohužel musela zkonstatovat, že leží na pitevně a víc toho měla na sobě i při hodně rozjetých bazénových mejdanech.
Sakra, tohle bude průšvih.
Potom zašilhala dolů na svůj odhalený hrudní koš, do kterého měl právě někdo ponořené obě ruce.
Velký průšvih.
Rozhodně si nepředstavovala, že tím, kdo jako první uchvátí její srdce, bude zrovna patolog, povzdechla si.
Který právě teď vyděšeně zařval a zabodl jí skalpel do oka.
Sa-!
Při dalším probuzení o minutu později stačilo jen káravě loupnout druhým okem; muž v bílém omdlel sám.

Fandom: James Herriot (nejblíže asi první knize - To by se zvěrolékaři stát nemělo)
Kdoví jestli to tady někdo zná. Každopádně pokud by se někdo našel, bude mu tam scházet humor, i když je pravda, že všechno v knihách nebylo vtipné. A Tristan má přece jen zvířata rád...
Ve Skeldalu zůstal pouze Tristan.
Zvonek. Pět psů se vyřítilo ke dveřím a ztropilo takový rámus, že se ho spícímu Tristanovi nepodařilo ignorovat. Vyřítil se ke dveřím, otevřel je. Na schodech stál pan Grier a v náručí měl svého psa.
,,Porazilo ho auto." Tristan jej vedl do ordinace, kde pán položil psa na stůl, který používali jak na operace, tak na pitvy.
,,Bude potřebovat narkózu, přijďte si pro něj zítra."
Zvíře utrpělo velká zranění. Tristan, ač byl v ošetřování malých zvířat zručný, nezabránil jeho smrti.
***
Našel jsem jej v depresi jak sedí v křesle s láhví rozpitého piva a cigaretou.