Ze života (kdysi) mladé farmářky (originální fandom)

Když farmářka byla prve budoucí farmářkou:
„Kulíšku, převezeme spolu traktory z jedné louky na druhou, je to pár kilometrů, já pojedu před tebou a ty v klidu za mnou. To zvládneš, nemůže se nic stát!"
„Ale já traktor nikdy neřídila!"
„Neboj, to bude v pohodě, jedéééém"
Bylo to v pohodě, až do chvíle, kdy cesta začala klesat. Budoucí farmářka šlápla na brzdu a nic. Znovu a zase nic. Strhla volant, sjela ze silnice na louku a zastavila v protisvahu.
„Promiň, já jsem ti zapomněl říct, že ten traktor moc nebrzdí."
Rozklepané děvče by v tu chvíli nepohrdlo snad ani Sklepmistrem.

Farmářka se již dvanáct let vyskytuje téměř výhradně na malé farmě v Podkrkonoší. Měří 168 cm, váží 66 kg a postavou připomíná Věstonickou Venuši.
Patří mezi ohrožené druhy. Farmářka je tvor vcelku mírumilovný. Stačí ji pořádně krmit, dodávat pravidelnou dávku kávy a čokolády a vyjdete s ní bez problémů.
Ano, existuje pár zakázaných témat.
Čím nedráždit farmářku?
Třeba otázkou, co celé dny dělá, když jsou děti ve škole a ona doma.
Nebo prohlášením, že děti s odkladem školní docházky jsou malí debílci.
Přibližujte se k ní čelem a pomalu. Doporučujeme vzít do jedné ruky klobásu a do druhé veliký větrník.

V létě jezdí na farmu spousta návštěv. Rodina, přátelé nebo studenti, kteří se chtějí učit v přírodě. Jeden takový vyrůstal bez otce, v malém bytě ve městě. Ve chvílích oddechu chtěl pomáhat. Vzal do ruky ostré vidle, rozmáchl se a propíchl si chodidlo skrz na skrz!
Nikdo mu v dětství neukázal, jak se pracuje, nikdo ho nenechal, aby se klepl kladívkem do prstu. V životě nedržel nářadí. On za to nemohl.
Nechme naše malé děti pomáhat. Ano, bude to trvat déle, umíme to lépe, děti za sebou nechají velký nepořádek, ale to všechno je nedocenitelná škola pro život na ostro.

Dcera farmářky tráví většinu svého života venku. S bratry projíždí kaluže na kole, skáče do sena, koupe se v rybníku, leze po stromech i po zvířatech. A podle toho také vypadá. Často má odřená kolena a zadřené třísky. Její maminka občas přemýšlí, které z dětí se ukrývá pod tou vrstvou bláta.
Pak přijde koupel a odjezd do civilizace a tradá, dcera farmářky se načeše, nastrojí, obuje střevíčky, nahodí kabelku a úsměv a rázem tu stojí demoverze dokonalé dámy.
Těžko říct, která z těchto poloh je její pravé já. Nejspíš od každého trochu. Princezna v montérkách nebo načančané děvče od hnoje.

„Tak kdo to byl? Kdo to udělal? Nikdo se nepřizná?"
„Samozřejmě tu stojíte, mlčíte a ďoubete se v zemi, ale kloudného slova z vás nedostaneme ani páčidlem."
„Bando jedna nezvedená, chásko nevděčná, chuligáni!"
„Člověk se o vás stará, odtrhává si od vlastních úst a tohle máme za to?"
„No tak, Terezko! Týno! Bětko, Zuzko, nic? Ani ty Eliško?"
„Víte jak zuřila? Co jí mám asi tak říct? Že jí koupím nové?"

Jalovice stojí na pastvině, odfrkávají, uždibují trávu a bučí, některé dokonce líně odcházejí. Ale žádná z nich se nepřizná, která protrhla TROJITÝ (!!!) ohradník a sežrala sousedům všechny kedlubny!
Krávy!

„Až budeš vyklápět balík, zkontroluj si v zrcátku, jestli opravdu stojíš na rovině, ať balík neujede do lesa."
Farmářka drandí traktorem po louce, senáž se nejdříve slisuje do kulatého balíku, poté zaváže do sítě a následně zabalí do fólie, ve které probíhá fermentace. Nakonec se balík vyklopí na louku. Vše jde jako po másle.
Další balík hotový. V zrcátku zkontroluje vyklápění. Ale co to? Balík se nakloní, položí a velmi pomalu ujíždí, cestou nabírá rychlost, těsně před lesem najede na spadlý kmen a vletí do houští, ještě stihne porazit soušku, než se zarazí o vzrostlý smrk.
Tak to nebyla rovina.

Život na malé rodinné farmě přináší nezapomenutelné chvíle. Třeba když pučí jaro, vzduch je prosycen zemitou vůní, přilétají vlaštovky a všude to bzučí. Ideální čas vzít náruč kolíků, palici a jít opravovat ohrady. Spadl strom? Nevadí, farmářka plná elánu soušku odklidí, opraví ohradu a pokračuje dál. Ohradník v roští? Dobrá, to zvládne. Nějaký vtipálek vytahal dvacet kolíků a naházel je do lesa? Zatne zuby a pokračuje. Po pár kilometrech plahočení toho má právě tak dost. Naštvaně sebou mrskne do trávy. Rozhlédne se a vidí zvlněné, zelené pastviny. Vdechne jaro, usměje se a ví, že tenhle svět by za nic nevyměnila.

Život na vesnici se od toho městského značně liší.
Tak například pouliční lampy. V deset večer svítí, v jedenáct večer svítí také, ale ve čtvrt na dvanáct zhasínají, protože v tu dobu jsou již všichni spořádaní občané obce dávno v posteli.
Nebo obecní rozhlas. Na úvod zazpívá Kája, že si kávu osladí o trochu víc a poté starosta rozvážným hlasem pronese: „Vážení spoluobčané, v sobotu 13. 7. 2019 proběhne na louce u Kleňhů patnáctý ročník Mistrovství Havlovic v sečení kosou. Jako doprovodný kulturní program uvidíte vystoupení cvičených králíků. Konec hlášení." Na závěr přivane Daliborův Hurikán a každý jde naklepat kosu.