Statek je rodu ženského

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

“Už jsem téměř skončila,” řekla sladce paní Slimáčková. “Nic, co by se nedalo vyřešit dohodou, jsem při kontrole nenašla.”
Anna zaťala zuby. “Jakou dohodu myslíte?”
“Vaše sýry jsou opravdu výtečné. To drobné hygienické pochybení,” významně mrkla, “určitě dokážete v budoucnu řešit. Teď se domluvíme na pokutě.” 
Zatracený kocour, vzdychla Anna. Prosmykl se sýrárnou přesně nevhod! “Tak kolik?”
”S čistým zápisem pět tisíc, s pravdivým deset.”
“Potřebuju kafe,” hlesla farmářka. 
“Tak uvařte rovnou dvě,” zašveholila kontrolorka.
“Raději tři,” ozvalo se ode dveří. Pavel Kučera, Karolínin zeť, takto pracovník hospodářské kriminálky, se usmál. “Díky, Anno, za echo. Tak to sepíšeme, paní Slimáčková.”

“Tys mu na to kývla?” podivila se Marta.
“Prostě mě ukecal,” vzdychla Karolína. 
“To mě před lety taky,” zasmála se Marta. “To Mirek umí, když chce. I když tentokrát u mě nepochodil. Na tohle já nejsem ten správný typ.”
“Ale víš o všem, co se ve vsi šustne!”
“To není všechno. Mě by to navíc nebavilo. Na co tě nakonec dostal?”
“Ukázal mi staré svazky. Jsou nádherně napsané, malované, spousta fotek… a ty příběhy! Zajímavé čtení. Slíbil mi, že si v nich můžu listovat, jak budu chtít. Jen se bojím, že jako nová obecní kronikářka se těm starým nedokážu vyrovnat!”

Bibi si na hlavu připlácla další studený obklad. Moc jí nepomohl. 
Vernisáž byla skvělá, ale to pití… Buď už je stará a nic nevydrží, nebo to víno nebylo nic moc. Teď má pocit, že má v hlavě kovadlinu i s kovářem. Ve stejném rytmu se ozývalo i bušení ze dvora.
Zaúpěla. Zatracený Lukáš, proč musí do toho blbýho železa bušit zrovna teď!
“Nechceš nový obklad? Nebo ještě jeden prášek?”
Bibi zašvidrala nad sebe. Lukáš? 
Dunění na dvoře nepřestávalo.
“Kdo proboha pořád mlátí do té kovadliny?”
“Pepina. Dělá školní projekt.”
“Pepino!” zaječela Bibi. “Jestli se chceš dožít večera, okamžitě toho nech!”

Jiří odemkl dveře, hodil tašku na lavici v předsíni, skopl boty a přešel do obýváku.
Složil se do sedačky a s úlevou vydechl. Cesta z Brna byla šílená. Dálnice ucpaná jako vždy, k tomu dvě havárky a objížďka. Ještě, že už je doma.
“Karolínko,” zahlaholil. “Co máme dobrého k večeři? Jsem utahaný jako kotě.”
Dům mlčel.
Jiří zpozorněl. Kam šla? Babinec byl přece včera. O ničem jiném nemluvila… 
Zazvonil mobil.
Karolína! 
Strnul. Vždyť on ji bral ráno s sebou do Brna! Na jakousi výstavu, s tím, že ji po práci vyzvedne! 
“Jiříku,” zněla rozčileně. “Kde jsi? Galerie už zavírá!”
“Karolínko…”
 

“Kde žes to objednávala?” zkoumal Vašek hromádku prkýnek a šroubků.
Anna zčervenala. “Ale to víš, Vašíčku…”
“V TEMU, co?”
“Chtěla jsem ti ušetřit práci. A peníze!”
“Zato nervy, ty mi nešetříš. Návod jen čínsky, šroubky nesedí!” Sakroval, ale statečně skládal. Anna úslužně běhala pro šroubováky různých velikostí, kladívko, vrtačku, kleště.
Konečně bylo dílo hotovo. Vašek se zahleděl na výsledek své práce a zachmuřil se. 
“Prosím tě, jak velké slepice mají v Číně? Ty naše tam těma dírkama určitě neprolezou.” Zrak mu padl na třídílnou tlustou tyč, ležící osaměle v krabici.
“Mami! Vždyť je to holubník!”
“A kurník,” vypadlo z Anny.

“Mirku, předsíň už potřebuje vymalovat. Vidíš ten spodek okopaný od bot?”
“Jo, vidím, že se ptáš.”
“Fajn. Tak kdy?”
“Musím to naplánovat. Moment… Tak zítra…”
“To je prima!”
“...by to nešlo. Máme schůzi zastupitelstva. Pozítří…”
“No tak jo.”
“...máme s hasiči trénink. Uvaříš nám guláš?”
“Ani omylem. Ledaže bys vymaloval v sobotu.”
“To jsou ty závody. Dvoudenní.”
“Takže v pondělí.”
“No neblázni, Marto, je úřední den, musím do práce.”
“S tebou se asi nedomluvím, co? Zbytečná námaha.”
“Ale já to udělám! Někdy.”

Když přišel Mirek v pondělí z úřadu, bylo vymalováno. Po malířích zbyly jen vylízané talíře a vůně guláše.

“Ahoj mami,” zahlaholila ve dveřích Eva. “Jdu jen na skok, uvař kafe, chvíli pokecáme.”
“Kafe,” hlesla Jindřiška. “Snad tu někde ještě nějaké bude… Piješ bez mléka, že? To už nemám.”
“Jo, bez mléka, bez cukru,” přikývla Eva.
“Nechceš radši čaj?” nahlédla Jindřiška do prázdné dózy. “Kafe mi jaksi došlo. Zapomněla jsem, že jsem si ráno uvařila posledního turka.”
“Tak čaj, ano, klidně. Ovocný nebo zelený.”
“Hm,” otevřela Jindřiška šuple. “Co takhle ledvinový? Nebolí tě náhodou ledviny? I když…” podívala se na krabičku, “dva roky starý, nevadí?”
Eva spráskla ruce. “Nejvyšší čas, aby Jousef zase přiletěl, nakoupil a navařil, že, mami?”

“Tak k nám do knihovny začal chodit jeden chlápek,” pravila Karolína.
“To je snad normální, ne?” podivila se Marta. 
“Ráno čeká přede dveřmi, kdy otevřeme, popadne z regálu první knihu, kterou uvidí, a sedí u ní do zavření.”
“Celý den?” podivila se Anna.
“Nejde mu spíš o tebe, než o knížky?” rýpla si Marta.
“Mě si vůbec nevšímá. Ale handrkuje se před zavřením o každou minutu.”
“Víš jméno?” zbystřila Jindřiška. 
“Vincenc Janota.”
“No jasně. Vincek. On byl vždycky strašný šetřílek. Už je v důchodu. Tak ho nejspíš napadlo, že když prosedí celý den v knihovně, nemusí doma topit a svítit!”