DMD Bonus č. 07 pro 25. 4. 2026. Téma: Klišé aneb Hoď si kostkou!

„Já jsem Anluan,“ podával žalářník ruku Fergusovi, načež se i Fergus představil.

„Neztrácejme zbytečně čas,“ vykročil Anluan dál do podzemí. „Budeme muset přes jedno stanoviště.“

Procházeli nekonečnými vlhkými chodbami, kde tu a tam kapala voda a tvořila bahnité louže. Překonali několik schodišť, která vedla stále hlouběji k dalším a dalším kobkám a celám.

Konečně narazili na další malou místnost se stráží. Pomalu nakoukli a uviděli, jak zavalitý hromotluk baští chléb se sýrem.

„Nech to na mě, on mně zná. Za tu dobu, co jsem tady, jsem už zapadl,“ špitl Anluan ženě ve fialovém.

Pak sebevědomě vykročil ke strážníkovi: „Zdravím, Michale!“

Malá skupina vědců v uzavřeném místnosti napjatě hleděla na dva příchozí.

„Takže testy prokázaly…“ promluvil jeden z nich.

„…že esence funguje naprosto spolehlivě,“ doplnil druhý. 

„Možná to jen ještě doladíme.“

Po chvíli ticha řekla jedna z žen: „Víte, co to znamená? Co všechno máte v rukou?“

Esence, která donutí každého mluvit jen pravdu. Už žádná přetvářka. Co všechno to může způsobit?

Po dlouhé době se rozešli, stále nejednotní v názoru, jak postupovat dál.

Jeden z nejzasvěcenějších náhle zemřel na prudkou alergickou reakci. 

Druhý spadl pod metro.

Jedna vědkyně byla nečekaně odvolána kamsi daleko. 

Skupina se rychle rozpadla a esence zmizela. 

Mentor ležel na zemi, dramaticky lapal po dechu. "Pamatuj si... nikdy nevěř..." Zhroutil se. Ticho.

"To ne!" zvolal hrdina.

Mentor se náhle posadil. "...lidem s podezřele čistýma botama!" Mentor se zase zhroutil.

"Co tím chceš říct?" zaúpěl hrdina.

Další nádech mentora. "Neptej se..." Opět ticho.

"Co se to děje?" Hrdina byl zmatený.

"Židle proč sedí na tobě..." dramatická odmlka. "A hlavně nezapomeň..."

Hrdina už toho měl dost.

"Čaj si pamatuje, kolikrát jsi nebyl doma." Opět zavřel oči.

"Přísahám, že jestli se ještě jednou probereš a dáš mi další radu, vlastnoručně tě dodělám," ucedil hrdina.

Naštěstí tohle byla mentorova poslední slova.

Spolkl další prášek. Panika se konečně vytrácela a na její místo nastupovala touha znovu vidět vyděšené oči, slyšet zajíkavé prosby. Tepala v hlavě, ovládla mysl. Koneckonců, nic na něj nemají. Notebook vyměnil, starý v harampádí ve sklepě hledat nebudou. Flešku ukryl geniálně a ty holky už nepromluví. Proč by se teda měl bát vyjít ven?
Hrábl po běžeckých botách. Dá si kondiční běh, pak zkontroluje věci v autě. Jistota, že má vše nachystané, mu taky přidá na klidu. A zítra… Shýbl se k tkaničkám a uviděl lístek, podstrčený pod dveřmi.
Touha zmizela. Vztekle polkl.
Nikdo nemá právo tohle lidem dělat!
 

Fajn, beru, že jsem padouch, protože Turek (ne TAMTEN Turek, normální Turek!), ačkoliv kdybyste měli dobře vyzbrojenou armádu a uherskou zemi na dosah, šli byste po ní taky, jen si to přiznejte!

Tuhle bitvu nevyhráváme. Je zapotřebí to alegoricky zobrazit, beru.

Jenomže to mělo být jinak! Měli poslat nějakého synka z habsburské vesnice, já bych vyskočil z příkopu, kde ležím jako mrtvej, rozsekal bych ho na kousky, a to by byla alegorie!

Namísto toho - ženská!

Lidi, dyť já doteď viděl z ženský jenom obličej, převážně svý matky!

Tohle... není žádná alegorie... To je prostě...

Není mi dobře.

Asi opravdu umřu.

Skončil jsi! Jaký to je vědět, že ve světě už pro tebe není místo... (chichotání) Víš ty proč to budu já, kdo zvítězí? Protože jsi to věděl vždycky! A měl jsi z toho strach... Celej život jsi byl zbabělec, kterej přede mnou jenom utíkal. (podívá se mu hluboce do očí) A vždyckys' věděl, že tu na tebe čekám. Že budu znamenat tvůj konec. (rozmáchlé gesto) A že s tím nic, ale vůbec nic nenaděláš. Nikdys' nebyl víc než jenom pacient sebe sama. Ubohá troska paláce z výhrad. Hrdina z povolání? Nikdy víc! Jen já. (otočí se a odchází od zrcadla)

Jorcha vysypala obsah malé torny. Fleuriot vložil tři jablka.

Obluda se mezitím rozběhla a vrazila velikou silou do stromu s Klíšťákem.

Začal se kácet.

Fleuriot zasáhl příšeru Ionic boltem.

Nestvůra se obrátila po směru útoku a výhrůžně zařvala.

Na to čekala Jorcha. Ladně vrhla tornu do otevřené tlamy.

Potvora polkla.

S velkým třeskem se jí rozprskl krk, hlava odletěla do křoví.

Ze zbytku trupu stříkala krev a snášela se všude kolem jako rudý déšť.

Fleuriot s Jorchou se radostí políbili.

Nebýt na jiném stromě, také bych je políbil.

"Nemýlím-li se, tak tohle byl pengeraptor," utrousil kouzelník.

Chvíle vychutnat si vítězství.

Po zdolání testovacích místností, útěku zadním traktem Aperture Sicence, s nadějí na funkční plán dorazila Chell v doprovodu Wheatleyho do GLaDOSiny komnaty.

Neurotoxin vypnula, funkční turety nahradila rozbitými. Teď už jen stačilo přinutit systém, aby GLaDOS ve vedení komplexu nahradil Wheatleym a bude konečně volná!

Vše běželo jak má. Když se počítač zeptal: „Souhlasíte s výměnou poškozeného jádra?“

Wheatleyho radostné „Ano!“ spustilo nevratný proces.

Vítězství však mělo hořkou příchuť. Její společník opilý mocí zešílel.

Chell teď padala do podzemí v doprovodu GLaDOS zasazené do brambory. Uvědomila si, že celou dobu dělala špinavou práci, zatímco skutečný padouch byl někdo úplně jiný…

Tesaře Prestona pohřbili v průběhu první hlídky. Doktor Dobbler si unaveně promnul čelo. Nesmělé kroky ho přiměly zvednout hlavu. O‘Neill rozpačitě žmoulal čapku. Nejprve chirurg zaváhal. Pak pomoc neodmítl. Jones se také potřeboval vyspat.

Neklidné sny drásaly staré rány. Střípky vědomí drcené bolestí tonuly v kalných slzách laudana. Hlasy se slévaly v hučení příboje.
„Moje vina... Cromhlinn… Všichni… Mrtví...“
Útržky nesrozumitelných slov volaly po smíření. Chirurgův zmatený pohled. Bolestné uvědomění ve tváři trestance.
„Vy víte o čem mluví, O‘Neille?“
Laskavý dotek chladného plátna na čele. Poprvé nahlas vyslovil, co dávno věděl.
„Mohlo nás zemřít mnohem víc.“
Odpuštění kolébalo ke spánku.