Christián (originální fandom)

Plížil jsem se tichou chodbou se Sparkem v patách. Na jaké je tedy straně? Myslel jsem, že bude můj přítel…
Došli jsme ke dveřím ředitelny. Naposledy jsem rozmýšlel svoje možnosti a nakonec jsem se rozhodl to přece jen udělat.
Vzal jsem za kliku a dveře se se pronikavým skřípnutím otevřely. V místnosti nikdo nebyl. Zvláštní.
Vyměnil jsem destičky a zavřel za sebou dveře. Předal jsem ji Sparkovi, který…brečel?
„Co se děje?“ přistoupil jsem k němu.
Objal mě a zašeptal „jsi můj hrdina. Díky.”Pak odběhl pryč.

Cože…? Co takového jsem udělal?
S touto myšlenkou jsem se vrátil do své třídy.

„…Mám pro tebe další úkol,“ zasmál se „víš, jak máte v ředitelně takové ty výroční destičky ze zlata?“

Přikývl jsem.

„Výborně, Spark ti předá kopii. Jak bych to řekl, jsou si podobné jako vejce vejci, tak to říkáte ne? No prostě… půjdeš je vyměnit a zpátky je předáš, je to jasný?“

Přikývl jsem.

Ohlédl jsem se za sebe. Spark se opíral o dveře učebny a držel lesknoucí se destičku. Když spatřil, že na něj zírám, mávl na mě.

Zvedl jsem ruku „Můžu si odskočit?“
Když mi bylo pokynuto, vzal jsem si tu věc od svého hlídače.

Jde se na to.

Vzbudil jsem se. Ve své posteli, zdá se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nic zvláštního. Možná to byl jen špatný sen?

No nebylo by to nic nového. Nočními můrami trpím už dlouho.

Udělal jsem si ranní hygienu. Nic zvláštního, až na jednu velkou fialovou modřinu rozpitou přes obě moje zápěstí. Možná jsem spadl? Takové modřiny se mi občas objevují.
Natáhl jsem dlouhý rukáv a vyrazil do školy.

První hodina byla dějepis. Učili jsme se o nějakém kmeni soumarů, kteří vylézali jen za soumraku, nebo co… Bylo to strašně nezajímavý.

Když najednou se mi v hlavě ozval známý hlas „Ahoj, Christiáne…“

Dveře se otevřely, a my jsme vpadli dovnitř.

Cože, třída? Všichni se na mě koukali jako na úplného blbce. Učitel mě zpražil pohledem a já se odšoural k lavici. Spark si sedl na volné místo vedle mě, avšak se nezdálo, že si ho někdo všiml.
Najednou se mi v hlavě ozvalo: „Ahoj, Christiáne. Tvůj první úkol je, napsat dnešní test jak nejhůř můžeš.“ Zase ten muž…
Učitel začal rozdávat papíry.
Neposlechl jsem, co se může stát přece.

Přišel jsem domů, všechno v pořádku, ale jakmile jsem zavřel dveře pokoje, stál tam muž.
„Rozkazy zněly jasně!“ a rozběhl se proti mně.

„Hej, kámo? Jsi v pohodě?“
Prudce jsem se otočil, a spatřil jsem kluka.

„Čauko, já jsem Spark!“ představil se. Na hlavě měl mullet, rozčepýřený do všech stran, nabarvený na svítivě zelenou.
„A-ahoj, já jsem Chris.“ Podal jsem mu ruku a on ji stiskl.
„Nevíš, co se tady ksakru děje?“ zeptal se mě zatímco se rozhlížel kolem sebe.
„Nevím… myslel jsem že ty budeš něco vědět.“

Pomohl mi vstát z té studené země a někam se rozběhl. Rozběhl jsem se za ním tak rychle, jak mi to moje astma umožňovalo a za chvíli jsme se ocitli u dveří s oprýskaným nápisem.

Otevřel jsem oči, a všude kolem byla tma. Nebylo před chvílí ráno? Však jsem byl na cestě do školy a…

Rozsvítily se reflektory.

Jsem na pódiu? Ve vzduchu byl cítit alkohol, avšak kolem mě ani noha. Vzhlédl jsem nahoru, jen abych viděl kameru, která mě snímá.
Z reproduktorů, které byly asi umístěné na pokraji pomyslných zdí se ozvalo: „Vážení a milí hráči, přeji vám hodně štěstí k tomu, abyste se dostali ven. Ale myslím, že tu ještě chvilku pobudete.“ Neznámý muž, se uchechtl a pak ztlumil mikrofon.

Přepadl mě strach. Svezl jsem se dolů na zem a začal usilovně přemýšlet.

Zazvonilo.
Christiánova parta složená z Toma, Kryštova a Teda se přiřítila k jeho lavici. Všichni na něj začali pokřikovat, ale jediné co chtěl Chris dělat, bylo jít si lehnout. Ale nechtěl ignorovat své kámoše, tak si protřel oči a začal vnímat.
„…No a pak jsme všichni čtyři doletěli do banánového háje, všude byly opice, prostě vysněné místo!“ vyličoval nadšeně Tom.
„Akta banánového háje, fakt že jo.“ Popíchl Toma Chris.
Ale Tom se nenechal odradit, právě naopak. Chris mu tím skvěle nahrál.
„Ano! Přesně tak jsme se pojmenovali! Ale jak to ty víš, Chrisi?“
Chris protočil očima a s taškou odešel.

Už si na nic dalšího nevzpomínám. Podíval jsem se kolem sebe, na všechny ty papíry připnuté na zdi. Byly jich stovky. Abych to objasnil, včera jsem dostal úkol od psycholožky, abych vyjádřil svoje vzpomínky na minulost. Pomáhá mi to vyrovnávat se s úzkostmi. Divil jsem se, kolik si toho pamatuju.

V mém pokoji byly sundané všechny obrazy, skříně odsunuté, aby se tam všechny obrázky vešly. Bylo to jako obří komiks. Odložil jsem tužku, abych pověsil poslední obrázek. Vešel se na poslední místečko. Připnul jsem ho na zeď posledním kolíčkem. Přišlo mi to právě včas. Došly mi kolíčky, došly i vzpomínky.