Andulkoviny

Rádi čtěte Andulkoviny, baví vás příběhy o andulkách, nebo jsem prostě váš
oblíbený autor?
Ať je to jakákoliv z možností, tak vám sem dávám odkaz na můj miniseriál.

Tady je začátek http://sosaci.net/node/46854

A konec seriálu je zde http://sosaci.net/node/49071

Každé drabble mezitím je seriálové.

Čtěte, smějte se, mějte se.

Tom Peterson

"Usaďte se na bidýlkách, budu vám vyprávět," řekl jsem andulkám. ​"Monclík vysvoboditel Bonnie, byl pochválen před jednotkou..."
​"Děkuji, Monclíku, mnohokrát," pípla Bonnie.
​"Nemáš zač," řekl Monclík.
​​"A teď vám jdu povídat, jak jsem se stal velkochovatelem.
​Pepíček byl v kleci sám, neměl si s kým hrát, a tak jsme mu pořídili Honzíka.
​Kluci chtěli andulčata, tak jsem každému koupil samičku a ty vás přivedly na tento svět.
​Toníka jsme dostali od kamarádky, ale vzali jsme ho jako vlastního."
​Když se andulky koukly z okna a viděly tam děti na mobilech a tabletech, tak si
​řekly: "Ten svět se furt mění."

"Andulky, zvoní na dveře kamarád, jdu mu otevřít.
Vy si zatím dejte krátkou koupel, ať nejste jak čuňata!"
"Ahoj Tome, ukaž mi ty papoušky."
"Jasně, ukážu ti je," řekl jsem.
Kámoš začal hladit Pepinku, ale Pepince se to nelíbilo.
"Nesahej na mě, ty čuně, neumyl sis kopýtka!" pípla.
"Má hygienu na háku!" smál se Honzík.
"Příště se kvůli takovýmu špindírovi mýt nebudem!"
Andulčata se mezitím vyválela ve špenátu, a vypadalo jedno jako druhé.
"Drahoušci, vy jste ale prasátečka," usmála se maminka.
"Co ty andulky pořád pípají? Já jim nerozumím," zeptal se kamarád.
"Radši to ani nechtěj vědět, kámo," odpověděl jsem.

Bylo odpoledne a my jsme andulkám řekli:
"Dnes bude křest devátého andulčete. A proto se teď soustřeďte se na obřad!"
"Deváté andulče, jsi s námi officiálně v rodině!
Toto jsou tví spolubydlící."
Po zdlouhavém vybírání jména jsme se rozhodli.
"Budeš se jmenovat Toník."
"Tohle je tvé spací místo, jídelna a herna.
Andulky jsou přátelské, neublíží ti."
"Budeš bydlet zatím v téhle voliéře, doma ti povíme, kde budeš oficiálně bydlet."
Monclíka napadlo, že se bude pošklebovat Toníkovi, ale na to naštěstí nedošlo.
My jsme řekli: "Mít křest na výletě, to je vyjimečné."
"Oběd, andulky!"
Toník pípl: "Díky za tak krásné jméno!"

"Andulky, dnes prší, proto budeme mít vnitřní aktivitu. Objednal jsem nám výlet do domu, kde se zatmívá rozum."
"To myslíš jako legraci?" píply andulky.

"Vítejte," řekla paní v obleku čarodějnice. "Představení začíná!"
Všude něco šeptalo: "Vyndej andulkám zrcátka z klecí, způsobují jím noční
můůůryyy..."
Andulky zase slyšely: "Nepapej sippy zrníčka, bude ti špatně..."
Maminka křikla: "A dost! Tohle je fakt nesmysl. Zrcátka nezpůsobují noční můry, nebude jim ze sippy zrníček špatně."
"Nevař dortíky pro andulky, budou obézní..."
"Ty máš asi zatmění rozumu! Domácí výroba a nezdravá..."

Karlík začal pípat: "Pojďme pryč, tady je to fakt hrozné!"

Šli jsme tedy domů.

"Andulky, rozbily se nám reproduktory u počítače, neuslyšíme přednášku."
"To je smůla," pípaly andulky.
"A v Přibyslavi dneska reproduktory neseženeme."
"Tak bude kolektivní hluchota," řekla maminka.
Andulky začaly řvát jak tuři. Zajímala je totiž přednáška.
"Andulky, zmlkněte nebo budete mít samostatnou kolektivní hluchotu. Maminka by vám rozbila zobáky a nemohly byste pípat," dodal jsem.
Byli jsme bez reproduktorů, než kolem šel pan domácí. Zapůjčil nám reproduktory k počítači a kolektivní hluchota rázem nebyla.
Andulky už neřvaly, protože věděly, že by jim byl rozbit zobák a nemohly se
dorozumívat.
"Nebýt pana domácího, tak je ta kolektivní hluchota dodnes," řekli jsme si.

"Andulky, půjdeme koupit zrní," řekl jsem.
Přišli jsme do obchodu.
Paní řekla: "Máme tu směsi ptačího zrní, andulky si můžou vybrat." ​
​"Souhlasím," řekl jsem.

​ "Dveře zamknu, nemusíte se o andulky bát," řekla paní.
​ Andulky jsme vypustili, a začaly lítat všude možně.
​ Dvě andulčata šla ochutnávat směsi.
​ Zbylé dělaly pořádné andulkoviny -
​ lítaly do mouky, rozhazovaly zrní a podobně.
​ Naštval jsem se a všechny je nastrkal zpátky do klece.
​ ...
​ "Tak kterou směs jste si vybraly, andulky?" zeptal jsem se.
​ "Dal bych si tu čtvrtou," pípl Monclík.
​ "Já taky," pípla Pepinka.
​ "Prosím pět kilogramů té čtvrté směsi," řekl jsem a šli jsme domů.

"Andulky, tady vám nesu vodu ze studánky," řekl jsem.
"Je velice zdravá a dobrá. Komu nebude chutnat, tak je cíťa."
"Je velmi zdravá," přidala se maminka.
Andulky šly vodu hned vyzkoušet.
...
"Mně nějak nechutná," pípla Bonnie.
"Bonnie je cíťa," poškleboval se Monclík.

"Monclíku, s tímhle přístupem běž do biskupa," řekl Karlík.
Monclík šel ochutnat tu vodu a ozvalo se:
"Fuj, co to je za hnusnej hnus????????!!!".

"Monclíku, když ti to samotnému nechutná, tak neříkej Bonnie, že je cíťa," pípl
Honzík.

"Dospělé andulky, chutná vám ta voda ze studánky?" zeptal jsem se.
"Ano, chutná nám," odpověděly andulky.
"Aspoň že někomu chutná."

"Tady je Devět skal," řekl jsem.
Funěli jsme do kopce.
Cesta je fakt strašná prodíračka houštím, proto to bylo náročné.
Pokochali jsme se a rozhodli se zajet do křižáneckého rybníka vykoupat.
"Ten rybník se jmenuje Řasník, tak hlavně abychom nebyli zelení," strachovala se maminka.
Andulky byly v autě s klimatizací a my si užívali v Řasníku.
Když jsme vylezli, byli jsme zelenější než všechny zelené andulky.
A to je co říct!
"Co s tím uděláme?" bědovala maminka.
"Mají tu ještě jeden rybník. ​Tak snad to bude lepší!
​ A kdyby ne, tak už víme, proč se jmenuje Řasník," řekli jsme si.

"Andulky, ukážu vám, jak rozeznávat kmeny stromů."
"Tohle je kmen buku, i ty statný kluku."
"To je chyba, kamaráde, je na něm jehličí mladé."
"No, tak je to smrk!"
Vsadíme se o korunu, kdo líp pozná kmeny stromů.
"Tohleto je dub!"
"To je chyba, kamaráde, tam nejsou žaludy mladé."
"Já něco mám," píplo andulče. "Tohlencto je borovice,"
pípá stále víc a více. U zrzavé lišky!
Kde má ale šišky?
Rostou na ní bukvice,
zmýlilo se velice.
"Tohlencto je přece modřín!"
Na zimu jako jediný opadá!
"Musím říct, že se mi velmi zlepšila nálada!" pípá druhé andulče.
Konečně jsme něco poznali.