DMD č. 30. pro 30. 4. 2021. Téma: Tenkrát poprvé

Pomalu se mění, smysly utichají a sílí, jsou dál i blíž sami sobě, syrovější a přímější. Rozumí vlkovi a jeho bolesti a vlk rozumí jim; les je volá a oni ho vyslyší.

*

Sirius se v běhu zastaví a ohlédne se, vítr mu zcuchá vlasy, dívá se na domov, který nikdy nebyl domovem, předtím mizí ve větru; ve vší nejistotě poprvé stojí pevně na svých nohou a v ruce sevřené v pěst konečně drží vlastní život.

*

Přestanou před sebou odvracet oči, zpříma se dívají jeden na druhého, znovu se poprvé, tentokrát doopravdy vidí. Propletou svoje prsty a tichem si řeknou všechno.

Tenkrát to bylo všechno krásné
První naivní lásky kýč
Tenkrát to bylo všechno krásné
Bylo to krásné a je to pryč

Tenkrát jsem ještě věřila v lásku
Že lepší dávat, než-li brát
Tehdy jsem doufala, že bys mohl
Jako já tebe mít mě rád

Tenkrát jsem chtěla dát ti své srdce
Stačilo jen ho z dlaně vzít
Pevně mě sevřít do náruče
Společně počkat na úsvit

Tenkrát jsi mohl mít celou mou lásku
Mohl jsi získat celý svět
Tenkrát jsi poprvé zlomil mé srdce
Kéž by to bylo naposled

Kéž bys mi srdce zlomil jen jednou
Tam. Poprvé a naposled

Když se zrovna žádný mistr nedíval, nejeden padawan toho využil k nějaké lumpárně. Settoe nebyla výjimkou.
Pro jistotu se rozhlédla a pak do mísy salátu vyklopila celou lahvičku extra pálivé omáčky. Teď už stačilo jen čekat, kdo se stane obětí jejího žertíku.
Ke stolu s mísou se přiblížil padawan mistra Gorma, nabral si na talíř a s apetitem, kterým byl jeho druh proslulý, ho hned slupl vrchovatou lžíci.
„Prosílu!“ vyprskl. „Ten salát jako sithská řiť pálí!“
*****
„Je to zřejmě šokem,“ řekl mistr léčitel.
„Ale kdy zase normálně mluvit začnu?“ ptal se zoufalý padawan.
„Těžko říct. Možná pár dní, nanejvýš týdnů.“

“Drahý, pamatuješ jaké to bylo poprvé?”
Muž nepřítomně pokýval hlavou.
“Byl krásný vlahý máj a všude kvetly stromy,” pokračovala manželka.
“Ano, nádherný to čas. Byl podvečer a čas jakoby se zastavil,” odpovídal zasněně manžel.
“Leželi jsme pod rozkvetlou třešní mezi padajícími okvětními lístky.”
“Pamatuji si to jako dnes. Schovali jsme se do sadu nahoře nad vesnicí - kdyby nás náš otec chytil, bylo by zle.”
“Bylo nám osmnáct a naše láska neznala hranic. Celý život jsme měli před sebou.”
“Bylo mi třináct a ukradl jsem otci láhev Alpy a krabičku cigaret. Nikdy už jsem tak neožral jako tenkrát poprvé…” dokončil manžel.

„Do jaké koleje byste chtěli jít?“ zeptal se James na jejich první cestě do Bradavic. Remus neurčitě pokrčil rameny.
„Já... musím do Zmijozelu,“ přiznal Sirius nejistě.
James nazdvihl obočí. „Jak ‚musíš‘?“
„Chodila tam celá rodina.“
„A ty nechceš?“ ujišťoval se Remus.
Zavrtěl hlavou.
„Když nechceš, tak tam nechoď,“ pokrčil James rameny. „A je to.“
„A co když mě tam Moudrý klobouk pošle?“
„Tak si založíme vlastní kolej,“ rozhodl James. „A bude to ta nejsuprovější kolej ze všech. Bude se jmenovat... Coolej. Jakože je cool. Chápete.“
Všichni se zasmáli a Sirius se najednou cítil o něco líp. Tohle přátelství bude navěky.

Myslela
... na to, jak ji poprvé uviděla, udýchanou z lovení svobodomyslného králíka v parku.
... na to, jak ji poprvé vzala za ruku na procházce nočním městem.
... na to, jak ji poprvé políbila, úplně náhodou pod kvetoucí třešní.
... na to, jak se poprvé ztratily a našly.
... na to, jak se poprvé pohádaly, o tom, jakou barvou vymalovat obývák.
... na to, jak poprvé (a naposledy) probrečely celý svůj svatební obřad.
... na to, jak poprvé (a ne naposledy) uviděly prťavou fazolku na monitoru.
... na ni po probuzení, pořád, každou chvíli, před spaním, ve snech.
... na svoji nádhernou, chytrou ženu.
... na život.
... na štěstí.

Nebylo jich málo.
Dobrých - těmi to začalo.
A zlých - těmi to neskončí.
Vítězství i prohry.
Zapomnění i vzpomínky.
Oslavy i truchlení.
Pro jednoho, pro několik, pro mnoho, pro všechny.
Jak málo rozumíme, co to znamená.
První klopýtnutí nebylo naše.
První slib ale ano.
První záchranná mise, plánovaná dávno předtím, než přišel první pád.
První záchvěv strachu jsme necítili.
První závan naděje ale můžeme.
První neochvějná jistota toho, na čí straně je vítězství, se objevila, když Prvorozený přijal prvotní trest.
Nebudeme první... a přesto, každé naše poprvé bude rozhodovat o našem naposledy.

Tenkrát, kdy čas a pořadí nadobro přestanou mít význam.

Všichni ostatní už šli spát. Ti dva se ale tak zabrali do hovoru, že úplně zapomněli na čas. Ještě se jim nechtělo spát. Jako by ani nebylo možné ukončit ten kouzelný okamžik intimity, kdy odhalili vlastní nitro tak, jako ještě nikdy.
Úplněk se skryl za mraky, takže do místnosti nepronikl ani jediný paprsek světla. Jemné rysy obličejů smazala temnota. Přítomnost toho druhého bylo možné jen neuchopitelně tušit.
Oba zkoušeli, jak daleko mohou zajít. Krůček po krůčku.
Bylo to pro ně tak nové.
Nepatrný pohyb ruky. Teplý dech na tváři. Dotek horké kůže na horké kůži.
Na ten polibek nikdy nezapomněli.

„Páni ty šroubováky jsou super věc, teď dokážu opravit úplně všechno!“

Něco takového se mi v mém útlém věku začalo honit hlavou, když sem dostal svou první sadu šroubováků a začal sem rozebírat a zkoumat všechny hračky.

Jednou se pokazilo takové světýlko do zásuvky, abyste se v noci nebáli tmy a já jsem samozřejmě musel využít své nově nabité nástroje. Závada byla po rozebrání evidentní.

„Ha upadlý drátek, to jenom spojím dohromady a zase to bude fungovat!“

Avšak mé nezkušené já dostalo super nápad spojit drátky k sobě šroubovákem bez izolace.

„AAAAA!!!“

Tuhle první ránu od elektřiny si budu pamatovat!

Anežka se posadí na lavičku ve dvoře, nastaví tvář jarnímu slunci. Mezi pavlačemi se honí vlaštovky, na šňůře se pokojně pohupují mokré cíchy a na nich poskakují stíny dovádějících dětí.

Anežka se té stínohře usměje. A pak si poprvé uvědomí, že ten kousek jejího srdce ztvrdlý křivdou se vstřebal a už netlačí. Na kratičko ucítí v dlani vzpomínku na hebké teplo koňských pysků, promne dlaň palcem, je hebká a měkká, bez rozpraskaných mozolů, bez zčernalých třísek tlejících hluboko pod kůží. Vzpomínky uletí jako stín z bílého prádla.

Zůstane jen přítomnost vonící mýdlem a čerstvým povětřím, přítomnost dětského smíchu a smíření.