DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

„Zavřete ho sem a odejďete,“ pronesl Bernard. Nemusel dlouho čekat. Nikdo si nedovolil mu odporovat.

„Udělal jste velkou chybu, že jste se rozhodl tu čmuchat,“ pronesl s pohledem upřeným do Adamových psích očí. „Poznali, že jste kožoměnec. Máte štěstí, že jsem tu byl. Jinak by vás stáhli z kůže zaživa. Předejte prosím přes svého upíra vzkaz Lovcům. Obě dívky budou v pátek večer zdrogované. K ničemu je nepotřebuji. Odpor vám budou klást jen dvě dvojice. Byl bych rád, kdybyste je zadrželi. V bytě číslo deset najdete dost důvodů, proč to udělat. A nebojte se. Nic za tuto pomoc nebudu chtít.“

“Vstávej, vstávej!” křičela. “Proboha, vstávej! Filipe, Filipe!” Hlas jí přeskočil do hysterického vřískotu. “Vstávej!”

…

“Brácho, ty jsi fakt včera v noci omdlel při přecházení silnice?” pohledný muž nevěřícně kroutil hlavou.

“Fakt,” kývl otřesený mladík. “Prý kombinace přepracování, nízkého tlaku a hypoglykémie. Probral jsem se, uviděl světla a jen tak tak jsem se stihl odkulit stranou. Ještě že tam byla ta hysterická ženská.”

“Kdo?”

“Nějaká ženská, strašně na mě křičela, ale když jsem vstal, nikdo tam nebyl.”

“Prý hysterická ženská,” zamumlala uraženě vyčerpaná Múza. “Na tohle nejsem školená. Měla bych tě dát karantény, třeba bys pak přestal být nebezpečný sám sobě.”

Žil byl jeden vir. Nevznikl ale žádnou mutací, nýbrž ho vytvořil jeden hacker a místo kapének dával přednost e-mailovým přílohám. Navenek se tvářil jako roztomilé video s koťátky, ale ve skutečnosti se snažil zahltit celý počítač. Nic strašlivého, měl i horší příbuzné, ale pár nadávek díky tomu vždycky vyloudil. Nadávky, to bylo jeho.

Jednou takhle dorazil do schránky dalšímu člověku a po stažení se začal množit. Ve chvíli, kdy zaplnil celou kapacitu se ale stalo něco neočekávaného. Nejen, že se člověk, který ho spustil, vůbec nenaštval, ale navíc ho něco vymazalo. Chudák vir byl totiž vypuštěn pouze na malé pískoviště.

Lister hurried down the corridor, trying not to look at anything, or listen to anything, which was proving difficult while hurrying down a corridor. At least they were heading out of the worst of the Echoes, or so Holly had-

"Well we've passed the test, Rimmer. You can let us out."

It was his own voice. He peered around the corner. There was Rimmer, dressed in... smegging hell!

"Why not?"

"Because the King of the Potato People won't let me."

Lister breathed a sigh of relief. It was good to know that even in the future, Rimmer was still himself.

„Edmunde!“ rozčilovala se královna. „Kde je mé benátské zrcadlo?! Mělo tu být už včera!“
„Hluboce lituji, Veličenstvo,“ řekl Černá zmije s uctivou úklonou, „ale naše loď se pravděpodobně zpozdí. Dostal jsem zprávu, že v Benátkách kvůli moru vyhlásili quarantenu.“
„Vyhlásili co?!“ nechápala královna.
„Každá loď, která do Benátek připluje, musí čtyřicet dní čekat, než její posádka smí vystoupit na břeh.“
„Takové cavyky při dnešní úrovni medicíny? To je směšné!“ odfrkl si Melchett.
„Výborně Melchette,“ uculil se Černá zmije. „Právě jsem se chystal navrhnout, že kdyby někdo Benátským osobně předvedl výhody pijavic a pouštění žilou, mohlo by to naši objednávku urychlit.“

The telephone rang.
"Admiral Marinero speaking."
"Mendoza here. Roger, why is the Pánico just sitting there in the bay? It's been there for a week."
"P-presidente, the boat has been quarantined. Suspected outbreak of err, rickettsialpox."
"I've seen that episode of House, Roger. So you're telling me it has nothing to do with the bet with Captain Aguado of the Dakka that certain two crewmembers on the Pánico will get together."
"I have no idea what you are talking about, Sir."
"You got drunk last week and told me. Nice try, but have this 'quarantine' dealt with immediately."
"Oh. Yessir."

“Běžte do pokoje a hrajte si, tatínek musí pracovat.”
Otec vstal od počítače a jal se vyhánět dítka z pracovny.
“Ale tati, my se nudíme!” odporoval starší synek. “Proč nemůžeme jít ven?”
“Venku řádí corona! A dost skuhrání, užívejte si prázdnin vy sebranko.”
“Tatí!!!”
“Jestli toho nenecháte tak se z vás zblázním!”
***
Chlapci jako chumel vtrhli do pracovny, tahajíc se o hračku. Okamžitě toho v překvapení nechali. Otec seděl na židli a na sobě měl puntíkované šaty z kanafasu.
“Co s nimi uděláme pane Filuto?! Cože? Ale to by nešlo, kdo by to potom uklízel!”
Otci se červeně rozzářily oči.

Trochu se stydím. Ale zároveň jsem ráda.
Ohledně zpráv o záludném viru jsme se nejprve řadili do skupiny lidí, kteří kroutili hlavou nad tou zbytečnou hysterií. Na chřipku se dá přeci také umřít, stejně jako na chůzi přes silnici.
Návštěva Vídně, plavča, lekce kurzu o rodičovství. Těsně před uzavřením hranic, plaveckého stadionu a možnosti sdružování.
Karanténu jsme díky výletu za hranice nastoupili o kapku dříve, nežli ostatní spoluobčané. Manželovy čtyřicítky, můj neutuchající kašel a zvýšené teploty a čekání na výsledky testu. Negativní. Hry, knížky, šití roušek, a rodinná pohoda.
Stydím se pro ten pokoj. A jsem ráda pro ten pokoj.

Setmělou relaxační místností se nesl uklidňující šum moře, přerušovaný sametovou deklamací Severuse Snapea.
„Létání na koštěti je rychlejší než jízda autem.“
Šššššššš.
„Přemísťování je pohodlnější než let letadlem.“
Ššššššš.
Ššššššš.
„Nezdravý hamburger mi nechutná.“
Ššššššš.
Jak já bych si dal hamburger, povzdechl si Rodolfus Lestrange, se sýrem a slaninou, vraždil bych pro něj.

„Rodolfe,“ Belatrix přerušila ječákem jeho snění, „nesoustředíš se!“
Lestrange okamžitě zaplašil mlsné choutky a zaposlouchal se do antimudlovské meditace. Jinak by si tohle peklo, které Voldemort nařídil všem, co se zúčastnili akcí proti mudlům, musel prodloužit. Další dva dny v karanténě, pod dohledem své ženy by nezvládl.

The world was spinning.
Again.
“So, what’s your name?”
“Didn’t we go through this already?”
“Maybe?”
“So you already know!”
“I want to hear it again.”
“Sven Haraldsen!”
“Oh really?”
“Yes! Stop... this... nonsense...”
“That’s the fifth name you gave me in three days. Try again.”
“It’s Sven Haraldsen, dammit!”
“You know, we’ll be here as long as it takes for me to get the answers. Just the two of us. You and me. And delighting moose burgers... do you want a cookie?”
Risa had all the time in the world. She could keep him drugged. Stay here, stay safe.