Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

Bastian v levé ruce křečovitě svíral meč a v pravé dýku. Konečně, konečně byl tady! Cítil, jak mu po krku stékají studené kapky potu.
V jeskyni nebyla úplná tma. Přítmí stačilo k tomu, aby každý krok musel pečlivě promýšlet, ale světla bylo dost, aby byly vidět stíny. Bastian se nemohl zbavit dojmu, že se pohybují.
Siluetu na kamenném trůně poznával. Sevřel meč ještě pevněji. Vládce běsů.
Byl oděný celý v černém a místo, kde kdysi snad býval obličej, připomínalo spíš jakousi zvrhlou, ukrutnou masku.
Oči bylo to jediné, co přízrak nemohl skrýt. I v šeru Bastian rozeznal stříbrný lesk Akkaru.

„Proč Velimu na té dýce tolik záleží?“ přemýšlela Sara nahlas a prohlížela si lesklou zbraň. „Zabít krále a zachránit si tak krk je jedna věc, ale kvůli kusu kovu?“
„Věř mi, že zrovna tenhle kus kovu za to stojí.“
„Co je na něm tak zvláštního?“
„Je to Bílý Akkar! Ta zbraň je unikátní. Projede dřevem jako máslem, je lehká, pevná…“ vyjmenovával Kasio nadšeně. „Prej tím jde zabít Běs, pokud na tyhle věci věříš,“ dodal.
To na Saru zapůsobilo. „Tak proč ji Velimu vůbec nabízíme, když je tak cenná?“
Kasio jen pokrčil rameny. „Na to se šéfa budeš muset zeptat sama.“

A jestli dojde na bitku, pomyslel si Amias, nože nebudou zdaleka jejich největší problém. Okamžik, na který útočníka zahlédl, úplně stačil ke zhodnocení jejich šancí.
Ten chlap byl učiněný obr. Mohutná postava, samý sval… A pořád tu ještě byly ty nože.
Amias oficiálně začínal panikařit.
Najednou se útočník zastavil. Snad ho upoutaly zvuky lesa nebo nějaká z jejich věcí.
Amias neměl v úmyslu hledat, kde je zakopaný pes. Druhou takovou šanci nedostanou.
Nemělo cenu jenom stát a čekat, než se útočník vzpamatuje, ale další slova Amiase přece jen přiměla myšlenky na útěk o pár vteřin odložit.
„Henry, jsi to ty?“

Za normálních okolností by Amias jakékoli vysvětlování s díky odmítl a plynule by změnil téma hovoru. Ale tohle určitě nebyli obyčejné podmínky a popravdě řečeno měl pocit, že po tom šíleném přivítání Henrymu nějakou malou laskavost dluží. Nakonec, mohl by tím zodpovědět jinou, zatím nevyslovenou otázku.
„Amias zatím neznamená nic. Proto jsme tady,“ vysvětlil s vševědoucím výrazem. „Do Hor moc našich lidí nechodí-“
„Takže hledáte dobrodružství? Zabíjíte Běsy nebo tak?“
Amias nadzvedl obočí, ale rozhodl se zůstat při zemi.
„Něco mnohem lepšího. Obnovujeme staré mapy.“
Henry se viditelně snažil zamaskovat zklamání, když najednou se jeho výraz změnil.
„Vy máte mapy?“

Henry nevypadal přesvědčeně.
„Teda ještě jsem neviděl žábu, co by vydávala takový zvuky,“ řekl a sehnul se pod větví, která zavazela v cestě. Pokud se ovšem téměř neprostupnému lesu a křovinám dalo říkat cesta.
„Možná tím lákají samice, nebo tak,“ pokrčil Amias rameny. Mezitím se konečně dostali na jakousi pěšinu a na chvíli zastavili, aby nabrali dech. Zvuky jako by se blížily. Henry se rozhlédl.
„Amiasi, jestli jsou žáby-“
„Ani hnout,“ ozvalo se za nimi drsným hlasem.
Amias útočníka zahlédl jen koutkem oka a alespoň v jednom si mohl oddechnout. Určitě to nebyl běs.
Zato měl v každé ruce nůž.

„Hele, jezero,“ zajásal Henry nad mapou. „A my jsme…“
„Tady,“ ukázal Amias.
„Takže můžeme vyrazit!“
„Můžeme?“
Henry se zarazil. „Nechceš se k nám přidat? Za pomoc ti dlužím minimálně něco poživatelnější než ten kopr.“
Amias to chvíli zvažoval, ale kručící žaludek nakonec rozhodl.
*
„Nemohl by tvůj drak vyletět nahoru a nějak nás… nasměrovat?“ polemizoval Henry a vyplétal s z vlasů listí.
„To těžko, Ellie nemůže létat. Měla zraněný křídlo.“
Pokračovali v tichu. Ale les vydával celou kakofonii nesourodých zvuků, ze kterých běhal mráz po zádech.
„Myslíš, že to byl běs?“
„To spíš žáby,“ usmál se Amias. „Určitě už jsme blízko.“

Tohle zasedání byla obyčejná fraška.
Královna v šatech, všude kytky, někdo na stůl dokonce položil tác sušenek. Velitel Tawarai si opovržlivě odfrkl. Válečná porada.
„…opakovaným útokům na severu země. Několik našich lidí vyrazilo na cestu, každým dnem očekáváme podmínky mírové dohody,“ odříkal jakýsi budižkničemu.
„Mírové dohody?“ Velitel prudce vstal. „Vaše veličenstvo, musíme zaútočit. Dva oddíly se pohybují v oblasti. Stačí jen slovo-“
„To nebude nutné,“ usmála se královna shovívavě. „Jsou to naši přátelé, určitě jde o nedorozumění.“
Velitel Tawarai se beze slova posadil, definitivně rozhodnut.
Jestli se jí nezbaví on, brzy to udělá někdo jiný.

A sušenky byly odporně přeslazené.

„Je to…“ zeptal se Paull nejistě, aniž by na Bastiana pohlédl. „Hotovo?“
Slovo vražda nahlas neřekl.
Bastian se musel pousmát. Jak se někdo jako Paull mohl do tohohle zaplést?
„Stačí to jako důkaz?“ ušklíbl se a vytáhl zkrvavenou dýku. Paull polkl. Přikývl.
Beze slova Bastianovi podal předmět zabalený v kusu látky. V posledních paprscích slunce se kov zdobený jemnými proužky zaleskl. Vzduch sálal magií.
Paull chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. S rozpačitým pokývnutím zmizel ve stínech.
„Vypadá to, že každý má svoje tajemství,“ oznámil Bastian prázdnému nádvoří s hořkým úsměvem.
Pak osedlal koně a zamířil do Hor.

Bastian s dutým nárazem dopadl na zem a za ním se tiše snesla trocha omítky. Beztak to nebyla první rýha na zdi. Maně ho napadlo, že nějaké opravy by byly potřeba.
Bastian si oprášil kabát a co nejnenuceněji vyšel na nádvoří. V žilách mu tekla krev rozbouřená jako plameny. K jeho radosti bylo nádvoří téměř prázdné.
Kdosi ho pozdravil. Nezpomalil.
Nemohl si to dovolit, přestože plíce pálily a ruka na rukojeti dýky se mu chvěla.
Měl by tu dýku zahodit, problesklo Bastianovi hlavou. Který blázen s sebou tahá dýku, na níž schne krev jeho krále?

V tu chvíli zahlédl Paulla.

Bastian nečekal protiútok, ale podruhé se překvapit nenechal. Králi znatelně docházely síly. A Bastianovi útoky neuměly pouze zranit. To byla sázka na jistotu.
Bastian se na krále nedokázal podívat, tak pohled upřel na meč. Chvíli přemýšlel, že ho vezme s sebou. Bílý akkar, magický kov, byl vzácností pro každého, nejen pro královraha na útěku.
Královrah. To slovo se Bastianovi prohnalo myslí jako bouře.
Všechen hněv v okamžiku vyprchal. Nebyla to první vražda, které se dopustil. Tak proč se mu tolik třásly ruce?

Meč nechal ležet na zemi.
Když lezl z okna, poslal za mrtvého krále tichou modlitbu k zapadajícímu slunci.