Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

Paull se hnal městem, ale čím dále byl od hradu, tím méně lidí potkával. Malé domky tady stály jeden vedle druhého, všechna okna zatemněná, všechny dveře zavřené. Od sebe téměř k nerozeznání. I štít taverny vypadal ve stínu dnešních událostí jaksi tuctově.
Když Paull otevřel dveře, všechny oči se na okamžik obrátily na něj.
„No to je dost, že se taky ukážeš,“ houkla mrzutě Sara. „Hádám, že víš, co se stalo.“
Paull mlčky přikývl.
„Patnáct let byl klid a teď je to tady zas,“ lamentoval mezitím kdosi u baru. „Verbování kouzelníků, takový svinstvo!“
„Mělo by se s tím něco udělat!“

„Není kouzelník, a ještě mrzák,“ ohrnul rádce ret a opovržlivě si prohlížel Kasandra, těžce se opírajícího o pravou nohu. Vzápětí se však osopil na vojáky. „Proč jste ho ještě neodvedli pryč?“
„Našli jsme u něho tohle,“ vytáhl první z vojáků něco z kapsy. Paull ze svého úkrytu zahlédl lesk jednoho z Kasandrových akkarových přívěsků.
Rádce si šperk z vzácného kovu se zaujetím prohlížel. „To ovšem mění situaci. Odveďte ho do západního křídla.“
Víc Paull slyšet nepotřeboval. Když se cestou z hradu prodíral mezi karavanami se soumary a vzácným zbožím, stmívalo se. Tuhle novinku ale musel donést do taverny ještě dnes.

„Copak jsem to neřekl dost jasně?“ rozléhal se chodbou hlas královského rádce. Paull nadzvedl obočí, ale přece jen přidal do kroku. Zastavil se u bočního vchodu pro služebnictvo.
„Měli jste jednoduchý úkol. To tady člověk musí dělat všechno sám?“ pokračoval rádce. „Měli jste přivést kouzelníky!“
Vojáci něco zamumlali, příliš potichu na to, aby jim Paull rozuměl. Proč ale měli přivést kouzelníky? To zavánělo něčím hodně, hodně podezřelým.
Paull se odvážil povystoupit ze svého úkrytu, a měl co dělat, aby se neprozradil výkřikem. Vězeň měl obličej potřísněný krví a potrhanou košili. Nebylo ovšem pochyb, že před ním v poutech stojí Kasandr.

“Rozkaz!“ odpověděli nad nimi vojáci a chvíli bylo slyšet jen šustění a klapání podpatků o podlahu. Čas se zoufale táhl, ale nakonec ticho přece cosi přerušilo.
„Hej, nechte mě!“ ozvalo se a Amias polkl na prázdno. Irisin stisk kolem jeho zápěstí zesílil – i ona poznala Kasův hlas.
„Já nejsem kouzelník, jsem alchymista,“ pokračoval Kasandr a Amias si dokázal živě představit, jak u toho hrdě pohodil vzadu delšími vlasy. „V pracovně mám důkazy. Všechno, co dělám, má řádné vysvětlení.“
„Takové důkazy už posoudíme sami,“ zachechtal se kapitán. „Jdeme.“
Jestli se Kasandr bránil, nebylo mu to nic platné. Kroky nad nimi dozněly.

„Myslíte, že už jsou pryč?“ zeptala se šeptem Iris. Amias jí v přítmí neviděl do tváře, ale cítil, jak se dívka třese v místech, kde se o sebe opírali.
„Nahoře není živá duše,“ ozval se nad nimi v tu chvíli jeden z vojáků. Všichni tři kouzelníci se k sobě v malinké místnůstce pod podlahou přitiskli snad ještě víc, a nikdo se neodvážil ani hlesnout.
Amias zavřel oči a v duchu si opakoval Teresina slova. Dokud zůstanou tiše, nikdo je v jejich skrýši neobjeví.
„Musí tady někde být. Vraťte se, hledejte znovu,“ zahřměl hlas kapitána stráže. „Je to králův osobní rozkaz!“

Amias se naposledy otočil a podíval se na krajinu, kterou měl opustit. Na domov, který možná už nikdy neuvidí. A myslel a ty, které nechával za sebou.
“Opatrujte se.“
„O nás se neboj,“ zašeptala máma, když ho objímala na rozloučenou. „My to zvládneme.“
Z myšlenek ho vytrhla až Ellie – kousla ho do prstu. Dračí oči mu věnovaly povzbudivý pohled. ‘My to taky zvládneme‘
„Já vím, máš pravdu,“ usmál se Amias a pohladil ji po hlavičce. „Jako vždycky.“
Když se znovu (a tentokrát už doopravdy) vydal na cestu, cítil se o něco líp. A možná se otočil ještě jednou. Úplně naposledy.

„Tohle není úplně druh věcí, které se běžně prodávají na trhu,“ prohlížel si Amias nedůvěřivě seznam.
„Musíš znát ty správný lidi,“ pokrčila Sara rameny.
„A minimálně polovina z toho nemůže být legální.“
Sara měla nohy položené na stole a kusem jakési hadry leštila dýku. Tentokrát se ani neobtěžovala zvednout oči. „Jenom polovina?“ ušklíbla se.
„Protože zbytek z těch věcí neexistuje. Kostík, například.“
„Kasio a ty jeho hračičky,“ mávla Sara rukou. „Nic lepšího tam nemáš?“
„Salnytr.“
„Totéž.“
„Budiž. Ale tohle nevysvětlíš,“ zabodl Amias prst na seznam. „Roh jednorožce.“
„Venkonvani,“ zamumlala Sara pobaveně. „Roh jednorožce je, pro tvou informaci, úplně obyčejnej chlast.“

„Kde je Tasha?“ zeptal se Bastian výhružně. Dýka v jeho ruce se i v šeru leskla.
„Odejdi. Ji zachránit nemůžeš."
„Kde je moje snoubenka?“ zopakoval přes zaťaté zuby.
„Tvoje snoubenka, to je ovšem jiná,“ vládce běsů vypadal téměř pobaveně.
„Nějaký způsob musí být,“ řekl Bastian tiše. A přestože v ruce svíral dýku, nebyla to výhružka.
„Ale jistě, způsob vždycky je.“ Přízrak zkřivil rty do čehosi, co snad mělo být úsměvem. „Jde pouze o to, co jsi ochotný obětovat.“
Bastian nezaváhal. Čím častěji na tu chvíli vzpomínal, tím víc ho vlastní chladnokrevnost děsila. Přesto věděl, že by to vyslovil znovu.
„Všechno.“

Vždycky to začalo, když se za posledním zákazníkem zavřely dveře. Celé osazenstvo taverny se sešlo ve výčepně, aby se nemuseli mačkat v žádné ze zadních místností.
Teresa dala Aninku spát a po celém dni si sundala zástěru. Janick a chlapi se pro jednou nebavili o práci. Paull hrával na loutnu a Maya učila Kasandra tančit.
Když měl Gerel dobrou náladu, přidal k lepšímu několik neuvěřitelných historek z kriminálního podsvětí. – Staré dobré časy, smál se vždycky.
A Sara poslouchala.
Život si bez gangu neuměla představit. Konečně měla cíl, něco, k čemu se mohla upřít.
A díky večerům v taverně měla rodinu.

Toho dne se sešla smetánka snad z celého království, aby připila na počest Ryana Tawaraie. Krále Ryana Tawaraie. Přišli pít, veselit se a tančit.
Královskému rádci přirozeně nevěnovali žádnou pozornost.
Mirius Bish procházel sálem. S každým prohodil několik slov, s nikým se dlouho nezdržel. Nemluvil, ale poslouchal. Jako orel se proplétal hejnem myší, pečlivě vybírající z nepřeberného množství kořisti. Nebo spíš stádem tančících prasat. Mirius Bish je všechny nenáviděl.
Za jejich postavení. Za jejich jednoduchý život. Za jejich nadání.
Žilami jim kolovala magická krev a oni ji nechávali bez užitku hnít.
Brzy se to mělo změnit, pomyslel si. Už brzy.