Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

„Všechno dobře dopadlo. Chtěli jsme se jenom ujisti, že tam budete v pořádku,“ bránil Saru dobromyslně Amias. Ta s vševědoucím úsměvem přikývla.
„A navíc jsme, pokud si dobře vzpomínám, zachránili ta vaše ctěná pozadí před vojáky. Kdybychom nepřišli, seděli byste v base.“
„Teď si stejně od záchranných misí dáme pohov, Janicku,“ přidal se Paull. „Budeme sekat latinu.“
Janick něco zabručel, ale jeho výraz změkl.
„Vy tři jste banda potížistů.“
„A jsme na to patřičně hrdí,“ vypjala Sara hruď. Pak zívla. „Ale jsme banda pořádně unavených potížistů.“
Amias zívl také, a i Paull přisvědčil. „Přesně. Chci teď spát nejmíň celý rok.“

Pak se rozdělili. Část kouzelníků, zachráněných Kasandrem, se s díky rozprchla zpět do svých domovů, stejně jako Gerelovi ‚drsní hoši‘. A ti, kdo neměli kam jít, zamířili pod Janickovým vedením bočními ulicemi do taverny.
*
„To jsou k nám hosti,“ spráskla ruce Teresa, když se zadním vchodem nahrnuli dovnitř. Bylo ale vidět, že jí spadl kámen ze srdce. „Takovou návštěvu naše taverna ještě nezažila, to vám teda povím.“
„Pokud vím, taky se tady nikdy nepořádaly záchranné akce,“ ušklíbla se Sara.
Janick zbystřil. „Když už jsme u toho. Jsem si skoro jistý, že jsi tam neměla, co dělat. Mohlo se něco stát.“

„Tohle bylo varování!“ křikl kdosi rozjařeně směrem k zamčeným vratům, když se začaly ozývat nárazy. „S námi si nikdo nebude zahrávat!“
„Vrací se odboj!“ přisadil si někdo další.
„Pomstíme královnu, její sláva bude věčná!“
Všichni řvali naráz, v žilách nic než adrenalin.
„Tak to jsme celkem zvládli,“ věnovala Sara Amiasovi stranou od toho všeho pobavený úsměv. „Nakonec to s tebou nebude tak hrozný.“
„Já jsem věděl, že z nás bude tým,“ rozzářil se Amias a Sara si založila ruce na prsou.
„No abys to zase nepřehnal. Jenom konstatuju, že nejsi úplně marnej. Ne, že ti naroste ego!“
Oba se usmáli.

Od té chvíle šlo všechno hladce. Nebo aspoň tak hladce, jak jen může probíhat útěk tuctu zajatých – uprchlých kouzelníků, kulhajícího alchymisty, snad celého osazenstva taverny v čele s královským rytířem, jednoho cizince, který taktak udrží v ruce meč, a Sary.
Za nimi, někde ve tmě u hradu, byly slyšet kroky jejich pronásledovatelů. Paullovi z toho šla hlava kolem. Upřímně řečeno by se v této chvíli nedivil, ani kdyby místo stráží vyběhlo stádo prasat s pirátskými háky místo kopyt.
Zavrtěl hlavou, aby si pročistil myšlenky od všech pochybných nápadů, a ve spěchu za nimi zamkl dveře. To by vojáky mělo zpomalit.

Společnými silami a intenzivním vysvětlováním se nakonec podařilo předejít krveprolití.
„To víš, když strávíš v base tolika času jako já, začne tě přemáhat šílenství,“ zakřenil se Kasandr. „Nevíš, kdo je přítel, kdo není... Zvlášť, když ti dveře brání ve výhledu.“
Paull obrátil oči v sloup. „Byl jsi v base sotva pár hodin. Víš, co by ti na to řekla Sara?“
„Že byl šílenej i předtím,“ odpovědělo křoví, až se větvičky třásly. Naštěstí Sara stačila vylézt dřív, než porostem někdo stačil preventivně prohnat šipku z kuše.
„Co tady děláš?“
„Na tom nezáleží. Nějakej voják zavolal stráže, musíme zmizet. Amias hlídá východy.“

Dveře se otevíraly z druhé strany, takže kdokoli byl za nimi, je nemohl vidět, dokud nevyšel ven úplně.
Paull položil ruku na jílec a koutkem oka viděl, že ostatní udělali totéž. Pokud z kasáren vyjde další stráž, musí být připraveni a vše vyřídit rychle.
Pak se seběhlo několik věcí zaráz. Na nádvoří se vyrojilo na tucet lidí, někteří ozbrojení kusy dřeva. A mezi nimi – Kasandr!
Když si jich kouzelníci všimli, na okamžik ztuhli. Snad si mysleli, že Paull a ostatní patří ke strážcům. Zaútočili.
„Stůjte,“ křikl Paul, ale jako by ho nikdo neslyšel. „Tak stůjte přece, Kasi, to jsme my!“

Když hlídka procházela přes nádvoří, Paull téměř nedýchal. Stráže naštěstí ani nenapadlo, že by se měli koukat jinam než přímo před sebe, a monotónně pokračovali dál.
„Jdeme,“ zavelel šeptem Gerel, když oba vojáci zmizeli za hradem. Co nejtišeji se ve stínu stromů přesunuli ke dveřím kasáren.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se kdosi.
„Můžem vyrazit dveře.“
„Jseš normální? To by vzbudilo i mrtvýho.“
„Ale jo porád. A nemá Paull třeba klíče?“
„Na co klíče, pusťte mně k tomu,“ tlačil se dopředu jeden z kouzelníků.
V té chvíli se zpoza dveří ozval šramot a tiché cvaknutí. Pak se pomalu začaly otevírat.

Pouta tiše cvakla a Kasandr měl ruce zase volné.
Všechen šepot v tu chvíli nahradilo mlčení, přestože ještě před několika okamžiky jeho snahu o osvobození se sledovala většina kouzelníků skepticky.
„Když budeme spolupracovat,“ řekl Kasandr šeptem, ale důrazně, „tak se odsud můžeme dostat všichni. Mám akkarový prsten, který zvrátí účinky protimagického lektvaru. Kdo z vás by se dokázal zbavit všech těch pout magií?“
Po krátkém zaváhání zvedla ruku dívka se šrámem na tváři. Řasy měla stále mokré od slz, ale v očích odhodlaný výraz.
„Bude to trochu zvláštní pocit,“ řekl Kasandr a opatrně jí navlékl prsten. Vzduch okamžitě zavibroval magií.

„Já vím, může si za to sám,“ pokrčil Amias bezmocně rameny. „Asi úplně nemáme moc jiných možností, a oni si začali, ale... Nepřijde mi to správný.“
Sara si povzdychla. „Srdíčko si můžem vylejvat, až se vrátíme. Teď máme práci, vzpomínáš?“
Naposledy zkontrolovala utažené uzly a zvedla se, aniž by čekala na odpověď. Amias ji mlčky následoval.
Vešli do chodby a co nejrychleji se plížili pryč. Amias doufal, že Sara cestu zná, protože sám se ve spleti cest motal jako v bludišti. Naštěstí už nenarazili na žádnou stráž.
Zanedlouho je na nádvoří přivítal chladný noční vzduch. Kasárna byla téměř na dosah.