Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

Incident s koprem se opakoval i druhý den. Poučen z minulých nezdarů nabral Amias do misky vodu a Ellie pod ní zažehla oheň. S nadšením novopečeného dobrodruha k míse přičichl.
„Být tebou, nepokouším se to jíst.“ Amias se otočil a snažil se najít mluvčího. Ellie bez váhání vběhla mezi stromy.
„Klídek, nejdu vás přece zabít! To je drak? Proboha počkej, stůj!“ Za okamžik z křoví napůl vycouval, napůl vypadl jakýsi kluk, za ním oblak kouře a plamenů.
„Kdo teda jsi?“ sklonil se Amias nad ležícím chlapcem.
„Henry Klitt. Obchodní společnost Klittová a Renham.“
Amias a Ellie si vyměnili zmatené pohledy.

Postupně Amias o významu slova „zkratka“ začínal pochybovat. Od rána do večera byli na cestě, jen s několika nutnými přestávkami na odpočinek a jídlo.
A že ho mnoho nebylo. Naposledy narazili na nějaký zvláštní druh kopru, který se jim ale ani přes všechny kuchařské triky a donucovací prostředky nepodařilo upravit do poživatelné podoby.
Po čtrnácti dnech byl Amias samý škrábanec a odřenina. Ani Ellie na tom nebyla líp.
Pokaždé, když už si myslel, že další kopec prostě přijít nemůže, vysmála se mu příroda do tváře. A s každým překonaným vrcholem, s každým křovím a zahojeným šrámem, se Amias smál taky.

Do rána se nic zvláštního nestalo. Amias prošel celou brašnu a každou chvíli kontroloval, jestli je drahokam na svém místě. Všechno se zdálo být v pořádku.
„Holka, musíme jít dál,“ vzal do ruky hůl a přehodil si brašnu přes rameno. Ellie se ve svém hnízdě neochotně otočila a nazvedla hlavičku. „Království se samo nezachrání.“
*
Kolem poledne dorazili k rozcestí. Přímo před nimi se cesta stáčela na západ, druhá vedla nahoru, do Hor.
„Co myslíš, nebude to oklikou bezpečnější?“ zeptal se Amias s nadějí v hlase, ale Ellie si jen pohrdavě odfrkla. Povzdychnul si.
„Máš pravdu, není čas. Vezeme to zkratkou.“

KRÁL JE MRTEV! Začíná třítýdenní období smutku!
Oblečte černé šaty a truchlete. Bardové skládejte písně a ódy na jeho slavné činy.
Dlouhá a těžká nemoc, s níž král Dritan Tawarai bojoval, ho nakonec přemohla! Včera před západem slunce panovník vydechl naposledy.
Upozorňujeme poddané, že král zemřel přirozenou smrtí, BEZ CIZÍHO ZAVINĚNÍ!
Není tedy třeba zbytečně vyvolávat paniku. Nejedná se o akt nepřátelství ze strany okolních zemí či o atentát ze strany lidu!
Na vědomost se dává, že panovníkům nevlastní syn, princ RYAN TAWARAI usedne na královský trůn. Korunovace je stanovena na první den po krvavém úplňku.
AŤ ŽIJE KRÁL RYAN!

V kuchyni nevěděli, kam dřív skočit. V létě bylo v taverně hodně hostů, ale dnes to vypadalo, jako by si tady smluvila schůzku polovina Kerrenu.
„Saro, došly vajíčka,“ zamávala ze dveří kuchyně Teresa. „Skočíš na trh pro nový? Někdo tě zatím vystřídá v kuchyni.“
Sara si utřela ruce do zástěry a vystartovala z kuchyně, aby si to Teresa snad nerozmyslela. „Jasně, mám je brát od Theina?“
„Zkus radši mladýho Marka. Thein má sice kvalitní zboží, ale to, co za něho chce,“ mávla Teresa rukou. „A vrať se brzo,“ zavolala, ale to už Sara neslyšela. Takhle hezky venku nebývá každý den.

Od dětství se cvičila ve všech královských uměních. Znala jazyky spřátelených zemí, věděla o slabinách těch ostatních. Uměla vyšívat, tančit, dokonce číst. A samozřejmě magii.
„Jednou budeš královna ty,“ říkal jí vždycky otec. „A pak si budeš moci dělat, cokoli jen budeš chtít.“
Oba věděli, že to není pravda. Mohla vládnout moudře a spravedlivě, ale země bez krále bude vždy někomu trnem v oku.
Nakonec ji svrhla její vlastní garda. Vzali jí korunu, prý to byla jen otázka času.
Byla prý příliš slabá. Příliš milosrdná. Příliš ženská.
Z krvavých rtů jí splynula poslední modlitba za království, které navždy zůstane její.

Když se tu noc Amias probudil potřetí, s povzdechem se rozhodl spánek pro dnešek vzdát.
Teď, když se oheň znovu rozhořel, se konečně trochu uvolnil. V duchu si děkoval za nápad nasbírat dřevo na oheň ještě před spaním.
V tom se něco u stromu za hromadou dříví pohnulo. Amias prudce ucukl a přísahal by, že smrk na něho mrkl. Na okamžik si byl jistý, že v listí zahlédl nějakou siluetu.
Vzápětí se ozvalo zašustění. Postava splynula s okolními stíny.
*
Po zbytek noci Amias sděl u vyhaslého ohně a s holí v ruce pozoroval okolí. Ale noční návštěvník už se nezjevil.

„Asi už to začínám chápat. Běsi jsou něco jako lakkati, že?“ navrhl Amias nejistě.
„Lakkati,“ zopakovala Sara suše. „To je nějaká vymyšlená potvora tam u vás v zapadákově?“
Amias si s Ellie vyměnil šokovaný výraz. „Oni neznají lakkati? A my že jsme ti divní.“
„Řekl kluk, co si povídá s drakem,“ zasmál se Paull. „Bez urážky Ellie, ty jsi úžasná.“
Ellie velkodušně mávla křídly, jako by kompliment přijala.
„Takže co jsou lakkati?“
„Příšery!“ začal vysvětlovat Amias. „Mají dvě hlavy - na každé sosák, bílou kožešinu.“
„Máš pravdu, to zní úplně jako běsi,“ ušklíbla se Sara. „Kdyby si je vymyslela moje babička.“

Cesta se zdála být absolutně nekonečná, ale pro dnešek bylo chození dost. Amias zastavil na malé mýtince a rozložil jejich cestovní domov na mechu.
Čím víc se Temné hory blížily, tím nepřátelštější se zdálo prostředí. Ubývalo zeleně, ptáků a zvířat. Dokonce i stromy vypadaly úplně jinak, než ty v Annaru. Amias se každou chvíli otočil za podezřelým šustnutím.
„Kdo je tam?“ křikl s panikou v hlase, ale odpovědi se nedočkal. „Jsem ozbrojen! Mám draka.“
Ellie jen něco prskla a zachumlala se hlouběji do svého hnízda.
„Máš pravdu, Ellie,“ zamumlal Amias. „Je to zbabělec.“
Věděl, že tu noc nebude dobře spát.