Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

„Radši ho svaž ty,“ uhnul Amias pohledem. Sara nazdvihla obočí.
„Jestli mi řekneš, že neumíš žádný uzly, tak tě příště nikam neberu.“
„Ale ne, tak to nemyslím. Jenom... Ten voják tady má hlídat, bude mít problémy.“
„Moc o tom přemýšlíš, Kotě,“ povzdechla si Sara a pro jednou ta přezdívka nezněla jedovatě. „Prostě si řekni, že nemáme jinou možnost. Kasandr s vojáky nechtěl mít nic společného. Stejně ho sebrali. A protože my jsme pořád na svobodě, je naše povinnost dostat ho zase ven. Jasný?“
„Ale ten voják...“
„Ani neví, co ho praštilo,“ odbyla Sara zbytek protestů. „Za to si může sám.“

U stromu si Adam sedí,
nemá u sebe meče ani píku.
Kde jsou stráže marně hledí,
Po chvíli v ruce drží dýku!

Trochu se přikrčí, vše pozoruje,
suché rty nervózně olízne.
Provaz na zápěstích povoluje!
Pouta rychle přeřízne.

Drsní hoši s Paullem v čele
ani nepomýšlí na zradu.
Ovšem nemaj strážce bdělé
hlídají jen dvorní zahradu.

Adam nad tím pokrčí rameny,
promne si čelo a běží pro pomoc.
Dává pozor na větvičky i kameny,
hlavně aby nebyl slyšet moc.

Co jen je to za nemehla?
Padla kosa na kámen!
Po vojáku zem se slehla,
zbyl po něm jen holý kmen.

Když se Adam probudil, bolela ho hlava. V puse měl dokonce nějaký hadr. Chvíli trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo, protože většinou to byl on, kdo posílal lidi do bezvědomí. Tahle změna situace se mu pranic nelíbila.
Marně se pokusil promnout si čelo.
„Co to?“ zasténal tlumeně. Cukl sebou ještě jednou, ale ruce měl za zády přivázané k nějakému stromu.
Vážně to s těmi bandity byl Paull? Dvorní rytíř a králova pravá ruka, tenhle Paull?
Na tom teď nezáleží, poručil si Adam. Nikdo z banditů totiž nepřišel na to, že má schovanou jednu malou, ale neobyčejně šikovnou dýku.

Ostatní se na něho podezíravě dívali.
A Kasandr je chápal. Přivedli ho jako posledního, měl na sobě své vlastní oblečení bez armádního úboru a nejevil žádné známky nevolnosti po požití lektvaru. Šlo o dryják pochybné kvality i obsahu, ale spolehlivě znemožnil kouzelníkům na nějakou dobu používat jejich schopnosti. Jako bezpečnostní opatření před tím, než budou nuceni složit magickou přísahu králi prostě ideální.
Oproti tomu řetězy, kterými byli spoutání, ideální zdaleka nebyly. Pro Kasandra nešlo o příliš velkou překážku.
„Myslí si, kdovíjak není chytrej,“ pochytil mezi šepotem spoluvězňů. „Venku ho stejně chytěj stráže, to dá rozum. Ať má pouta nebo ne.“

Paull měl žaludek jako na vodě.
Někdo z chlapů Adamovi zacpal pusu kusem jakéhosi hadru a stále v bezvědomí ho přivázal k jednomu ze stromů, za kterými se schovávali. Paull od bezvládného vojáka nedokázal odtrhnout oči.
Každou chvíli by zpoza hradu měla vyjít dvojice mužů na stráži, Janick to hlídal osobně. Jakmile vojáci opět zmizí na druhé straně nádvoří, oni vyrazí ke kasárnám. Do té doby musí jen čekat.
Stáli tiše, schovaní ve stínech, a Paull měl pocit, že by slyšel mávnout motýla křídly na druhé straně města, kdyby jeho srdce nebilo tak nahlas.
V dálce se rozezněly kroky hlídky.

Sara zatlačila do dveří, ale ty nepovolily ani o kousek. Zkusila to znovu, opět bez výsledku.
„Paull a ostatní museli jít jiným vchodem,“ zavrčela tiše. „Tady je to zaseklý.“
„Mám to zkusit?“ zeptal se Amias dobromyslně, ale Sařin pohled ho spolehlivě umlčel.
Třetí náraz už dveře nevydržely. Na druhé straně se ozvala tupá rána a další zvuk, který Amias prve nedokázal zařadit, ale jak se později ukázalo, šlo o ‚bezvědomé tělo sesunující se na podlahu‘.
„Připomeň mi, ať si na tebe a dveře dávám pozor.“
„Kdybys ho místo keců radši svázal,“ ušklíbla se Sara. „Musíme jít, vzadu určitě budou posily.“

„Je tam někdo?“ zavolal Adam a začal se opatrně blížit jejich směrem. Nebylo, kde se schovat.
Paull zatajil dech, když se jejich pohledy na okamžik setkali. V tu chvíli už ale Adamovi na zátylek dopadl úder jílcem Janickova meče, a voják se sesunul tiše k zemi.
„Poznal tě?“ zeptal se Janick netrpělivě. „Paulle, jestli jo, a někde o tom cekne, je s tebou konec. Takže bysme museli ukončit první my jeho, ženich nebo ne.“
Paullovi se rozšířili zorničky. Adam ležel v bezvědomí, ale za okamžik z něj mohlo být jen neživé tělo.
„Ne,“ řekl třesoucím se hlasem. „Určitě mě nepoznal.“

Dovnitř se dostali nepozorovaně bočním vchodem, od kterého měl Paull klíč.
„Dva vojáci obchází hrad a jeden hlídá u kouzelníků,“ zašeptal kdosi z chlapů. „Navrhuju je trochu uspat.“
Ostatní přikývli, jen Paull se soucitně podíval k siluetě vojáka, hlídajícího kasárna.
„Támhletoho zkuste sejmout nějak šetrnějc. Adam se příští týden se žení, tak ať nemá monokl.“
„Neboj se,“ uchechtl se kdosi. „Bude to tak šetrně, jak jenom můžeš chlapa praštit jílcem do hlavy.“
Zvuk ovšem přilákal vojákovu pozornost a ten začal pohledem prohledávat okolí míst, kde stáli.
„Zbavte se toho ženicha, jak chcete, ale hlavně rychle,“ sykl Gerel. „Ještě nás prozradí.“

Vážení narušitelé,

dovoluji se ucházet o místo bezejmenného nepřátelského vojáka, který bude ránou zezadu do hlavy sražen k zemi a upadne do bezvědomí, zatímco Vy jdete za svým cílem.
Přestože stojím na stráži, nedoslechl jsem se nic o vašem náhlém příchodu, a i nadále si tuto nevědomost zachovám. Jsem ospalý, slabšího intelektu, a autor, který se neobtěžoval s vymýšlením mých charakteristických vlastností, by mě popsal jako ‚tupou horu svalů‘.
Díky mé mohutné postavě se nebojím narušitelů. Proto na sobě také nemám žádné brnění, které by při dopadu na dlažbu způsobilo hluk a tím vás prozradilo.

S přátelským pozdravem
Váš nepřítel

„Jsi si jistá že tudy se dostaneme k tomu vchodu, o kterém ti říkal Paull?“ ptal se opatrně Amias, zatímco ve tmě v předklonu následoval Saru tunelem. Jednou rukou přejížděl po stěně, aby získal alespoň nějakou představu o směru, kterým má jít. Podle všeho se síť tajných uliček a katakomb táhla pod celým městem.
„Neremcej,“ odbyla ho Sara. „Dlouho jsem tady nebyla a občas člověk prostě něco zapomene, no. Tady ty tunely beztak mají všechna práva na různý tajemství. Ale někde by tady měl být... tady!“
„Co tam máš?“
„Co myslíš, kočár i s šestispřežím třeba? Vchod přece. Jdeš?“
„Jdu.“