Galanterna

Ulicemi pochodují legionáři, břeskné trubky, prapory, nažehlené uniformy a jásající davy.

Ze stínu ten rumraj pozoruje muž s unavenýma očima. Jako kdyby to nablýskané pozlátko mělo něco společného se skutečnou válkou. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo, jako kdyby nebylo mrtvých a zmrzačených, zbyla jen sláva a hrdinské historky.

Na druhé straně ulice štíhlá žena s plavými vlasy a úsměvem, který se nezapomíná. K sukni se jí tiskne děvčátko, rozzářené oči, dolíčky ve tvářích. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo. Jako kdyby budoucnost měla být už jen zářivá.

Poslední, který si ještě chce pamatovat, tiše odchází.
Žena ho smutně sleduje.

"Já se tu s nim tak piplám!" vzteká se šéfarc. "Takovýho času, takovýho úsilí! A teď, když je z nejhoršího venku, provede mi tohle!? Ten bezohlednej parchant!"

"Takže mu pomůžete, pane doktore?"

"Abych kvůli němu vlastní krk strkal do oprátky?! Milá zlatá, pomáhat takovýmu, to je vlastizrada!"

"Přece ho... neudáte!"

"Kvůli tomu jsem mu kejhák nezachraňoval, natolik si ještě vážím vlastní práce." Šéfdoktor mašíruje sem tam po své oficíně. "Porajsuje do zajateckýho lágru, tam ať dělá, co umí! Sofort!"

Najednou zatne Míně prsty do ramene, až to zabolí: "A ty ani necekneš! Moje slovo proti tvýmu. Stejně by ti nevěřili."

Bledé slunce ztrácí sílu. V noci přišel první mrazík, jeřabiny jsou glazované v ledu.

Je příjemné nechat se vidět v doprovodu fešného mladíka. Karel má přes ramena přehozený plášť, prázdné rukávy schované uvnitř.

"Kdybyste byla tak laskavá, slečno Mínko," tvář mu ztmavne ruměncem, "v kapse mám takovou maličkost."

V dlani ji zastudí prstýnek.

"Ten je pro Vás."

"Ale..."

"Nebojte, není vopravdový. Je z šrapnelovýho tempírunku. Vyrobil bych ho pro Vás sám, ale... však víte. Tak jsem ho koupil na pokoutním trhu."

Prstýnek s nápisem po obvodu: S vděčností a láskou.
Mínka má pocit, že její srdce je jako ty jeřabiny.

"V Alpinách jsme provrtali hory jak ementál," vypráví Lojza Mráček. "A pak jsme v těch dírách seděli celé týdny. Ve tmě, v zimě. Ty dlouhý hodiny hluboko v úzký šachtě, tuny kamení nad sebou, celá hora se třese, jak do ní šije nepřátelská infantérie, to je, hoši, pravý inferno."

Bohatýr leží a mlčí. Ví, že peklo, skutečné peklo vypadá jinak. Peklo je, když obsadíš nepřátelský zákop, krev vře v žilách vzrušením, opojený úspěchem řveš radostí, pak tě za nohu chytí chlap v uniformě nepřítele, krev, krev všude, poznáš vlastního bratra, padneš na kolena a nevíš, zda ho nezabila tvoje kulka.

Mínka má strach. Bojí se jeho a bojí se o něj.

On se tváří jakoby nic, s nikým nemluví, celé hodiny čmárá do svého notesu. Dnes Mínka zahlédla jednu stránku: pečlivá kresba s mnoha detaily, vtipná a přitom znepokojivě krutá.

Dvojice prasat v ošetřovatelských uniformách krouží v komickém tanci po dvou nohách mezi nemocničními postelemi. Zdá se, jako by svými rypáčky hledala tučná sousta mezi pacienty, všetečná očka se jim lesknou dychtivostí, z mordy jen jen ukápnout slina.

Laloky na krku připomínající dvojitou bradu, křivozubé úsměvy, není pochyb, koho mají zvířata představovat.

Mínka z té kresby vůbec nemá dobrý pocit.

Když se přihlásila, představovala si práci ošetřovatelky jako vznešené poslání. Vždyť co je víc než zachraňovat životy?!

Ve svých představách plula v bílém stenokroji mezi lůžky, roznášela sladký čaj a hořkou medicínu, tady pohladila milým slovíčkem, jinde něžnou dlaní. Skutečnost byla jiná, samozřejmě.

Viděla masa a kostí víc než řeznický tovaryš. Uklízela sajrajt odporný tak, že by na něj posluhovačka odmítla sáhnout. Ošetřovala rány, na které by si netroufl ani lecjaký doktor. Omývala mužská těla tam, kde by holka ze šantánu klopila oči. A vyslechla víc zpovědí než velebný pán.

Ale nakonec stejně tím nejdůležitějším bylo rozdávat úsměvy a pohlazení.

"Poď se podivat, Liduno, tamdle to je ten Rusák, ten jak sem ti řikala."
"Ten divnej?"
"Dyť se koukni, ten chlap něco tají, jako že se Máří jmenuju."
"Nojo, ale co?"
"To zatim nevim. Zatim!"
"Ale je to fešák! Možná je to ruskej šlechtic, a jenom se vydává za vobyčejnýho vojáka."
"Proč by to dělal," zakroutí Máří očima.
"Třeba... třeba je to carskej špión! Zamaskovanej."
"Co by tu špionoval, prosim Tebe? Liduno, nečti už ty šestákový romány, dyk z toho dočista zblbneš!
Ne, počkej, víš že máš možná pravdu? Von tady nejspíš má nějaký inco gnýto."
"???"
"Liduno, já mám plán!"

Počkat, počkat, vašnosto! Nejsem dnešní, víme?! Depak, čéče, zlatka neni žádná láce, koukej navalit aspoň dvě. Já sem sice dobračka vod kosti, jináč bych taky tudle samaritánku dělat nemohla, žejo?! Ale co je moc, to je moc! Dyk já taky riskuju: chlupatý věčně za hrbem, jednou nohou v lochu.

Víš, co ti to hodí? Nejmíň dva měsíce odšvindluješ ve špitále, pak porajsuješ za ženuškou na urlaub a kdo ví, třebas do tý doby tadle legrace skončí. Dvě zlatky za kapavku, to je skoro zadarmo.

No proto, však sem věděla, že se dohodneme. Tak si tu kapelu ve zdraví užij, vojáčku.

Myslela, že už si zvykla. Že se zatvrdila. Rány plné červů, hnijící pahýly, nic ji nemůže zaskočit. A přece.
Šéfarc sundá tomu novému z hlavy obvazy.
Muž bez tváře. Místo obličeje změť masa a kostí, a zoufalé, napůl šílené oči.

Při vizitě udrží klidnou tvář. Pak už ne. Zalyká se křečí vzlyků.

Když se konečně uklidní, šéfarc jí podá skleničku: "Žije, to je hlavní."
Ucítí alkohol, ale pije. Málem ji to zadusí. "Lépe kdyby nežil."

Šéfarz jí útěšně poplácá po rameni: "Stále má naději."

"Leda na zázrak."

"Někteří kolegové umí i zázraky. Třeba vyrobit nový obličej. Z proužků kůže pacienta."

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka jako obrovské vzducholodě. Na cestičce vysypané pískem čiřiká čečetka. Sedí vedle sebe na lavičce, jeho velká snědá dlaň jen na dva palce od její. I v její hrudi jakoby poskakoval ptáček.

"Vy znájetě, kto éto krásno-bielyj?"

Mínka přikývne. Čečetka nakloní hlavičku a vážně ji pozoruje.
"Já... Omlouvám se..." sdělí ptáčkovi. "Vím, že vy nejste... červeno-bílý."

Velká ruka sevře její. Jeho knír zašimrá na tváři, za uchem horce cítí jeho dech: "Ale já jsem."

Vzdušné zámky se bortí a tříští, dopadnou na ni jako balvan a rozmačkají ji.

Jak je dokáže znovu vystavět?