Galanterna

"Sestro Máří," začne opatrně Mína, když spolu pijí odpolední kávu, "vy víte, komu chlapci říkají červeno-bílý?"

"Bodejď bych nevěděla." Máří pečlivě krájí chleba na malé kousky. "Toho pečiva dávaj čím dál míň."

Mína sleduje, jak se chlebová kačenka pomalu noří do cikorky. "Komu?"

"Jak komu? Nám přece. Nejspíš máme být živy jen z falešnýho kafe."

"Komu tak říkají."

"Jo tohle. To jsou dezertéři. Zrádci, co přeběhli k Rusku a teď zabíjej naše chlapce."

Míně zaskočí kůrka v krku.

"Tebe to, holka, nějak vzalo," uštědří jí Máří herdu do zad. "Neboj, takovýho když chytěj, oprátka ho nemine, to se můžeš vsadit."

Sestra Mína mu čistí nohu lihem, pálí to jako rozžhavené železo. Vyhýbá se jejímu pohledu, zatíná zuby a zírá do zdi. Na bílé ploše se chvěje její stín, neostrá silueta bez tváře.

"Máte nohu pořád hodně oteklou. Zarudlou." Líh zastudí, stehnem mu projede bolest. Cukne pohledem. Do výhledu se mu dostane plavý pramen vlasů a drobný boltec.

"A jste hrozně bledý," sestra pořád mluví, moc jí neposlouchá.

Nakloní hlavu a zkouší dostat to malé něžné ouško do zákrytu s větším stínem. Skoro se mu to daří.

"Jste takový červeno-bílý," zasměje se.

Obraz a stín se prudce rozjedou.

"Mlčte, probůh! Mlčte!"

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Sedíme v mělkém zákopu a čekáme ruskou ofensívu. Jejich artilérie duní od šírání a teď už bude devět. Země se nám houpe pod zadkem. Všude vybuchují gejzíry hlíny a kamení. Vzduch je plný prachu a kouře.
Čekání je hrozné. Ta nečinnost. Už aby to začlo! Mlčky kouříme. Stejně bysme se neslyšeli. Ruka s cigaretou se mi třese, sevřu ji pevně mezi koleny. Nedokážu to zastavit.
Říká se, že kozáci neznají slitování, žádní zajatci, žádní zranění, jen řežou, řežou.
Tisknu rty pevně k sobě, to zvládneš, Fanouši. To zvládneš!

Najednou je ticho. Ticho! Zdá se mi to nebo...
Útok začal.

"Urááá!"

Sestra Mína předříkává modlitbu.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

ještě je teplý a voní kvasem.
Zavřu oči a jsem zpátky doma,
tatík živ a máma u plotny v bílé zástěře.

Odpusť nám viny naše.

Protože jsou k neunesení.
Je vůbec možné něco tak strašlivého odpustit?

Jakož i my odpouštíme viníkům našim,

bolševikům zatraceným, odpusť, Bože, rouhání,
to že mi v noze cuká jako čert.

A neuveď nás v pokušení

s očima tatarských krasavic,
s něžnýma rukama a srdcem anděla.

Ale zbav nás od zlého,

od fronty a od šibenice. To hlavně.

Amen.

Zvednu oči: anděl se na mě dívá.

"Klucí, dneska budou k obědu knedliky!"
"Doufám, že švestkový!"
"Máslem maštěný!"
"S tvarógom!"

"Když jsme v zimě vartýrovali na Isonzu," rozpovídá se Průstřel, "umačkali jsme si pár koulí ze sněhu a představovali si, že to jsou knedlíky. Hoši, věříte, že se mi zdálo, že dovopravdy voněj tvarohem?"

Věří všichni.

Následuje chvíle zbožného rozjímání o slastech a požehnání ovocných knedlíků.
Chlapům září oči jak malým hošíkům.

Knedlíky jsou nakonec sražené, polité margarínem.
"Mohli by je ausgerechnet dodávat do kasína," ušklíbne se sestra Máří. "Oficíři by s nima šťouchali biliár. Todle má lazary postavit na nohy?!"

Pro lazary to je božská mana.

Blíží se půlnoc, na střechu bubnuje déšť. Mínka v kaluži světla naposledy kontroluje oddělení.

Průstřel chrápe s hubou dokořán, až se chvějí okenní tabulky. Hezký Karel ze spaní tichounce naříká.

Mína se zastaví u lůžka Bohatýra. Ten člověk ji znepokojuje. Je na něm cosi... neupřímného. Nic konkrétního, jen neškodné, zdánlivě nevýznamné maličkosti. Aura tajemna, kterou si zřejmě úmyslně pěstuje.

Rus křečovitě zatíná prsty do prostěradla, tiše, nesrozumitelně něco drmolí v horečce. Mína odloží petrolejku a zlehka mu položí dlaň na čelo.
Vystřelí ruka, sevře Míně zápěstí: bolí to.
Rus třeští oči do tmy.

"Maminko, to jsi ty?"

Mína polekaně ucukne.

Bohatýr většinu dne leží se zavřenýma očima, i když určitě nespí. Noha jej musí krutě bolet, ale trpí statečně jako pravý hrdina. Vůbec si myslím, že se velmi kontroluje. Jednou nebo dvakrát jsem jej přistihla, jak se na mě dívá těma svýma uhrančivýma očima. Vždycky mě z toho zamrazilo.

Když jsem večer šla zkontrolovat teplotu, Tetanus se ode mě odvrátil. Zeptala jsem se, jestli se zlobí. Jen zavrtěl hlavou. Pořád ke mně zády. Nenaléhala jsem, ale když jsem odcházela, zašeptal: "Stydím se." A pak si přetáhl deku přes hlavu, jako děcko. Je na něm cosi dojemného.

Jinak dnes nic zvláštního.

Mína neví, kdo začal, ale teď už zpívá celá cimra. Všichni se nechali strhnout, i Turek nesměle pobrukuje. Nevadí, že neznají slova.

Pak Tetanus začne jednu z těch svých, kdyby to tak teta slyšela! A není mu to málo, rozparáděný Míniným ruměncem spustí:

Sestřička z lazaretu
s plavými vlásky,
za jednu cigaretu
spoustu dá lásky.

Někteří se přidali, ale jeden po druhém rozpačitě umlkají, popěvek dokončí Tetanus sám.

"Ty durag!" ozve se do náhlého ticha.
Všichni se překvapeně otočí, je to poprvé, co Bohatýra slyší mluvit.

"Ty durag," blýskne Rus divoce očima, "ty viděl angela. A ty krylja jevo rveš?"

Ovšem, byla tu bolest, všudypřítomná, nasáklá v prostěradlech i v papundeklových stěnách, a byl tu zapáchající hnis a rány plné červů a někdy také tichá smrt.

Přesto všechno se Mína cítila šťastná. Věděla, že je potřebná, hřála se ve vděčnosti pacientů a byla pyšná na svou obratnost.

Dnes ji poslali na operační. Raněný Rus, bohatýr z pohádek. Noha jeden absces, rudá, napuchlá. Doktor řízl od třísel až ke kotníku: hnis se vyvalil proudem, hnis a krev.

Jen taktak stihla vyběhnout ven. Dáví, dáví všechnu svou hloupou samolibost, ideály se rozstříkly v hlíně a páchnou.

Pád na samé dno skutečnosti bolí.