Galanterna

DrAma! LíTě, myš u T. Vel.mož leč. Prim.Ky. dal nad! Do nás.
Mínka dopíše text inzerátu, Zraněná paže spokojeně přikývne.

"Drama kvůli lítým myším," směje se Průstřel břicha ze sousedního kavalce. "A budou je lovit ňáký šlechtici s prýmkama. Co to je za šifru?! Pozor na cenzuru, hochu, ať kvůli inzerátu nemáš voplejtačky."

Mínka se na Průstřel zamračí: "Však adresátka bude jistě rozumět."

Paže jí tiskne do dlaně hrstičku pětníků: "Dvacet halířů za řádek, sestřičko."

Vzkaz otisknou hned pod reklamou bia Illusion.

Drahá Amálko! Líbám Tě, myšlenkami u Tebe. Velká možnost léčby. Primář Kyncl dal naději! Dopis následuje.

"Mhm, ukróp," nakrucuje si labužnicky knír amputovaná noha.
"Kdepak oukrop," směje se Mína, "to je koprovka. Ko-prov-ka."

"Ukróp je v ruštině kopr, sestřičko," pomůže jí hezký Karel.
Přisedne si k němu na slamník: "A co vy? Vy máte rád koprovou?"
"Od Vás mi chutná všechno," usměje se a poslušně se nechá nakrmit.

Když mu z pěkné tváře ubrouskem stírá zelené smítko, dovolí si malíčkem lehce sklouznout po teplé kůži. Na dlani ucítí jeho horký dech.

"Sestřičko, vy jste anděl. Já bych Vám obě ruce zulíbal! Jen počkejte, až se zas budu moct hýbat!"

Neví, že on už žádné ruce nemá.

Mínka pospíchá za sestrou Máří, srdce jí tluče vzrušením a trémou. A rozpaky. Takhle si svou nadřízenou nepředstavovala. Ta ženská vypadá spíš jako... řeznice než ošetřovatelka.

Podpadky klapou po dřevěné podlaze. Dvě nekonečně dlouhé řady postelí a oči, oči, oči, z každého kavalce ji sleduje jeden pár, cítí ty pohledy lepkavě na sobě: dychtivé, troufalé, horečnaté. Zoufalé. Mínka si popotáhne zástěru, připadá si skoro nahá.

"Zvykneš si," vycení sestra Máří zkažené zuby. "Hlavně bacha, ať se ti nedostanou pod kůži. Pamatuj si," praští se dlaní do hrudi, obří poprsí se měkce zavlní. "Jako kámen!"

Mínka se vzmůže sotva na přikývnutí.

Sochorka se škaredí na škaredý litinový hmoždíř. Dostala ho náhradou za zrekvírovaný mosazný, opečovávaný, po prabábě.

"Půlka národa scípá hlady, brambory se vyvažujou zlatem, ale hlavně že hlavně budou levný!" Třískne litiňákem na poličku, až tlouček zazvoní. "Z hmoždířů moždíře, to se vyplatí!"

"Vždyť ho teď stejně neužijete, teta."

"Užiju, neužiju! Bodejť bych si ho užila, když člověk nemá co do huby!"
Sochorka klesne na židli. "Ten špitál nám byl čert dlužen! Každý zrnko, každou brambůrku, všechno stahujou do galanterny. Tam si debužírujou, tam si nacpávaj těřichy! A vobyčejnej vobčan aby třel bídu."

Mína nenápadně položí na stůl náborový leták.

"Dítě, nemáš horečku?" Teta si utře ruce do zástěry a užuž jí sahá vlhkou dlaní na čelo.

Mínka cukne. "Cožpak to není ženský úděl, pomáhat trpícím?"

"Baže. Ale ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Do špitálu by slušná ženská nepáchla. Leda..."

Když už Sochorka ruce utřela, podepře si jimi bolavá záda. V kříži jí hlasitě lupne.

"Leda?" připomene se Mínka.

"Leda vdova! A to ty nejsi, že ne?! Kdepak, slíbila jsem nebožce tvé matce, že tě vychovám ve vší počestnosti! A s tím se ošmatávání nahatých muských neslučuje!"

Mína vzdorně semkne rty.
Bože, proč jen je ta holka tak umíněná?!

Na staveniště se snáší soumrak. Pracovní ruch ustal, utichlo bušení kladívek i písničky řemeslníků. Jen řetězy hupcuků skřípou ve večerním vánku.

Mínka se toulá ulicemi prázdného města. Baráky z prken a papundeklu vypadají jako kulisy ochotníků. Smrkové dřevo voní pryskyřicí.

Jenomže zavřeš oči a všechno se změní. Ruch a shon, sténání a křik deliria, rychlé kroky sester a šourání invalidů, úsečné povely lékařů, pach desinfekce a hnijících ran, píšťaly lokomotiv, přivážejících nové a nové raněné z Haliče, Zakarpati, Itálie.

Mínka prudce rozevře víčka. Ticho kolem ji málem povalí.

Z otvoru po suku pomalu stéká pryskyřičná slza. Mrknutím zažene svou vlastní.

"No to je výborný!" Sochorová rozmrzele mrskne vyždímanou spodničkou do lavóru. "No to je výborný! Nestačí, že dragouny vodveleli! Nestačí, že naše vlastní muský povolali. Teď tu budou eště stavět vojenskej špitál!"

"Ale tetičko," špitne Mínka, "co je špatného na lazaretu?"

"Jédinej světe," spráskne ruce vdova, "neni to zřejmý? Natáhnou sem všechny choroby z celýho širýho světa! Mor a choleru, tyfus, platfus!"

Mínka vyleje špinavou vodu do kanálku a zamyšleně pozoruje tvořící se vír. "Prý to bude největší špitál v celé říši. Dřevěné město."

"Zrovinka o tom celou dobu mluvim. Všichni tu pochcípáme, dej na má slova."

Kanálek souhlasně zachrochtá.