DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Práskne výstřel.
Další heretik nebyl dost opatrný a vyrazil za Satanem.
Ukko nabije a opatrně vyhlédne škvírou ve zdi. O koně přišel u Brna a většině kumpánů se jako pohřební hranice úslužně nabídly Pardubice. Ale pořád má jisté oko a Pražané jsou mnohem větší - a neopatrnější - než veverky.
Aha - na zvonici šplhá jágr. To chce počkat, než ztratí opatrnost.
Ukko si sedne, shodí kabátec, prohlíží podšívku skrývající památky na města a vsi střední Evropy a snad i pohodlnou budoucnost. Ze záňadří vytáhne rameno zlaté menory. Do zadní části límce, mezi naušnici z Lipska a bavorský tolar, hezky sedne. Začne párat...

Na jaře roku 1089, jen co opadli zimní sněhy, jsme opustili naše zimoviště a vydali se po proudu řeky, kterou jsme se rozhodli pojmenovat Nima. Řeka se klikatí hlubokým kaňonem, který se otvírá do divokého kraje rozkládajícího se kolem delty. Cestou údolím jsme nasbírali celou řadu dosud nepopsaných botanických vzorků. V deltě samotné pak stálo město alabastrových věží. Jeho obyvatelé, nelidsky krásné bytosti, nás pozvali dál a pohostili nás vybraným jídlem a nápoji. Celou noc jsme se pod hvězdami radovali zpěvem a lehkým vínem. Ráno však město, i s jeho obyvateli, bylo pryč. Rozplynulo se jako mlhavý sen omámené mysli.

Placaté okolí Prahy jsme dávno nechali daleko za sebou. Přijíždíme do divokého kraje, kde si hustě vzrostlé lesy pamatují každé rodinné pokolení stovky let dozadu. Z nízko položených pastvin kolem tenkých potoků se zvedá ranní mlha. Je tu jako doma, zahaluje ležící kravská těla jako nejjemnější peřinka. Ztrácí se v ní i babka na kole, úporně šlapající do stoupající zatáčky.
Silnice, zatáčky, chlupaté meze, ale i toky tenkých potoků a stroužek se rozbíhají do krajiny v podobě sítě žil větvících se od lidského srdce.
Tím srdcem je Jablečná, ves malebnost sama.
Bude mě chtít vyhostit, nebo mě přijme za vlastního?

Byla tam větší tma, než jsem čekala. Najednou nás obklopovaly bílé skály a dva velké růžové balvany nám málem zatarasily cestu. Kromě nich jsme ale museli proletět i bránou, která se samovolně otevírala a zavírala. Pak jsme pokračovali úzkou trubicí až k našemu cíli. Velké kyselinové jezero. Levitovali jsme přímo nad ním a sledovali, jak pomalu požírá vše ve svém dosahu. Tady to někde muselo být.
Najednou se všechno začalo třást. Kyselina se začala přelévat po stěnách. Namočila dokonce i náš autobus. Museli jsme utéct, dokud jsme ještě mohli.
Mise nebyla úspěšná. Příště snad už zjistíme, proč Bena bolí žaludek.

Na místo jsem dorazil časněji, než jsem čekal. Procházka uličkami města, které by bylo ve zdvořile lživém průvodci dozajista označeno jako přátelské, naštěstí netrvala nepřijatelně dlouho. Město se vyznačuje náměstím sloužícím k popelení lokálních klepen, tržištěm a aktuálně bohužel vojáky.
Cesta k sídlu mne potěšila; nachází se na uspokojivě odlehlém místě.
Dle informací ochotně proti mé vůli poskytnutých žoviální místní obyvatelkou, měřící si pohledem nás, práci našich krejčích a patrně i obsah kapes (zřejmě tyto informace tisknou v místních novinách), se ve městě chystá jakási veselice. Ke svému nesmírnému zármutku konstatuji, že Bingleymu se nadšením rozzářily oči.
Zvažuji urychlený odjezd.

Ta poušť popravdě nebyla zase tak zajímavá. Spousta písku a skal, občas nějaký ten had nebo škorpion. A lidé. Ve stále více vybledlých šatech, se stále tmavšími obličeji a delšími bradami. Občas šli mlčky, občas s reptáním, výjimečně s jásotem. Následovali jsme Toho, kdo šel před námi. K tomu jsem byla určená.
Když jsme zastavili, postavili můj stan vždycky jako první. A rozebrali ho jako poslední. Jeho látka nějakým zázrakem zůstávala purpurová. Tam za mnou lidé nechodili. Zato On se odtamtud nehnul.
Jeho společnost byla naplněním mého poslání.
Dnes konečně překročíme tu řeku. Nechají mě jít první. A voda ustoupí.

Krátkou procházkou se dostáváme k pevnosti, řece a prvnímu mostu, tomu nejlepšímu, neb je rozkládací. Fučí vítr, protože nám je zjevně málo zima. Pokračujeme doprava kolem skleněné radnice a dál k otevřené nákupní galerii. V řece naproti ní trvale kotví nebezpečně vyhlížející válečná loď, v galerii jakási umělecká odpověď na ni. Dáváme si bagel a pokračujeme v cestě na vyhlášený zeleninový trh. V honbě za zážitky konzumuji příliš lanýžového oleje. Vyčítám si to celý den, tu chuť nepřebije ani masala. Jdeme přes most, fučí. Po okružním škobrtání na druhém břehu jdeme přes třetí most. Fučí. A stejně si to užíváme!

Cestuji nekonečným prostorem, a užasle se rozhlížím. Tolik krás lidské oko ještě nikdy nespatřilo, a ani nespatří.

Planet nespočet, tisíce fantaskních barev, světel, stínů.

Nekonečně vůní - věděli jste, jak voní černá díra? Jako olovo.

V uších mi zní libozvučná hudba, vyluzovaná myriádami drobných perleťových tvorečků. Plankton. Zvěře tu jinak není, lidu rovněž ne. Jen oni.

A já nejsem o nic moudřejší, než na počátku, stále s nimi neumím hovořit.

Však nemusím jíst, pít ani spát, a cesta má je nekonečná, budu tedy bloudit věky dle libosti.

*************************

Žijte blaze, moji milovaní, tam dole na zemi. A vězte, že jsem dosáhl nirvány.

The sunrays dance on the ground as the leaves move in a gentle breeze. The gravel under my feet crunches pleasantly and the branches keep time with my heartbeat. Everything stills as I fill my lungs with the fragrant air.
Neverending display of plants meets my eyes.
Red, green and white pepper corns on their vines, hanging in clusters like grapes of wrath.
Pineapple crowns peaking out of the underbrush with their defensive prickle.
Bananas carelessly reflecting the gold of sun in a burst of joy.
Coffee beans hiding coyly under the leaves, full of hope and peace.
Magical. Real.

Když jsem byl malý, miloval jsem naše město, široké ulice a budovy, které mi tehdy připadaly jako z cukrové vaty. Prošel jsem ho celé, nic mi nezůstalo utajeno, takže mi trochu zevšednělo a toužil jsem vyrazit na cesty.
Ve vlaku jsem strávil skoro čtyři dny. Za oknem se míhaly pole a lány, rybníky a řeky, vesničky, samoty i velká města. Poslední zastávkou před Vídní bylo Brno, město víc germánské než slovanské, ideální pro mou hrbolatou školní němčinu. Než vlak po nutné údržbě znovu vyjel, stihnul jsem vystoupat k místnímu dvouvěžatému chrámu i nahoru na vyhlídku. Brno bylo jako na dlani.