Škola dobra a zla

Při četbě knižní série Škola dobra a zla si kladu mnoho otázek.
Co by se stalo, kdyby Agáta vyrůstala se svými pravými rodiči?
Co by se stalo, kdyby Agáta zamířila do Školy zla a Sofie do Školy dobra?
Co by se stalo, kdyby Agátu pozval na ples Chaddick?
Co by se stalo, kdyby Sofie nepolíbila Rafala?
Co by se stalo, kdyby se s Tedrosem a Agátou dostali do Gavaldonu Sofie, Chaddick, Hestera, Bledule a Otylka?
A co by se stalo, kdyby Chaddick neumřel?
A to není všechno.
U všech otázek vím jistě jedno: změnilo by to průběh celé knižní série.

Sofie vždycky chtěla být svobodná. Chtěla se dostat z Gavaldonu od otce, který ji nemiloval a od macechy, která jen do jejich domu tahala ty svoje malé usmrkance.
Nikomu nebude líto, že Sofii unesou do Školy dobra.
Teda, Agátě by to líto bylo, kdyby nebylo jasné, že ji Školník odnese do Školy zla. A tam, v říši pohádek, určitě můžou být kamarádky nadále, ne?
Jenže to všechno dopadlo jinak, než očekávala. Ano, Školník je unesl obě, jenže…
Ale ve Škole, kde Sofie skončila, svoboda rozhodně nebyla. Připadala si spíš svázaná řetězy, o kterých si předtím myslela, že jí zaručí svobodu.

Agáta milovala skoro jakékoliv jídlo.
Jak to navěčky ze školy dobra dělají, že skoro nejí? Jak dokážou odolat cukrátkovým učebnám s karamelovými stoly? Mají nějakou přirozenou fobii ze sladkostí nebo snad drží téměř celoživotní půst? Nebo mají menší žaludky než normální lidé? Chtějí jíst, ale nějaká pitomá navěcká pravidla to nepovolují?
To Agáta nedokázala, vždyť bez jídla, zvlášť bez sladkého, by nedokázala žít! Ona prostě nebyla navěčka. Musel se stát omyl, když ji Školník umístil do školy dobra. Není přece vůbec princezna jako její spolužačky, takže co dělá tam, kde je? Vždyť patří na druhou stranu mostu, nebo snad ne?

Tedros si nandal na talíř dortík s třešinkou na vrchu. Vzal vidličku a chtěl nabrat kousek korpusu se šlehačkou. Jak se dotkl šlehačky, proměnil se dortík v záplavu švábů, kteří se vyřítily po celém stole a na všechny vylekané a ječící studenty. Jeden dokonce vlezl Tedrosovy do pusy.

" Zaříkaní Nikdyvíci, Rychle musíme se podívat, zda tu nejsou a nesledují nás. " Skoro nikdo Tedrose neslyšel. Všichni schopní kluci si nechali meče u vchodu do hodovní síně a teť se váleli na zemi. Děvčata byla na konci sil po nehorázném jekotu který byl na nic. " Nemohou mít Nikdyvíci sami patent na rozum. "

Agáta Evelíně Krutopřísné od začátku nevěřila a Hestera s Bledulí taky ne.
Děsily je její šaty z motýlů, kterými mohla špehovat studenty, kteří (skoro) nikdy nic netušili.
Hestera s Bledulí chtěly zpátky školu zla. Vždycky chtěly dokázat, že jsou víc než jen holky a teď byly v hradě, který byl holek plný.
Agátu nejvíc naštvalo, když Sofii přičarovala příznaky, aby je rozeštvala.
Když ale zjistila, co tahle motýlí dáma doopravdy chce, po čem doopravdy touží, děsem se jí sevřelo hrdlo a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.

Nakonec Evelína zvítězila. No, i když… zdaleka ne tak, jak by si přála.

Hort byl vždycky páté kolo u vozu.
Teda Alespoň u Sofie, ta vždycky toužila po někom jiném.
Nejdřív po Tedrosovi, který nakonec poznal, jaká je uvnitř.
Potom po Rafalovi, který ji od začátku přijímal takovou, jaká je a miloval ji právě kvůli zlu.
Později se Sofie zamilovala do Rhiana, který ji jen využíval.
Hort nechtěl být zapomenut, i když mu všichni říkali, že na to má jako jediný právo.
Jediný, kdo se o něj zajímal, byla Nikola.
Nikola byla nejdřív jen knihomolka, ale potom jim všem několikrát zachránila zadek.
Bohužel jim to spolu ale neklapalo tak, jak by si přáli…

Bethna. Alpa. Omejda.
Mistrálky.
Tedros je nenáviděl a měl k tomu pádný důvod, přece jenom přivedly jeho otce do hrobu vlastně ony.
Hestera, Bledule a Otylka byly o hodně lepší než tyhle čarodějnice.
Dokonce i Sofie v sobě měla daleko víc dobra, než tohle trio!
Začalo to na hradních schodech, pokračovalo to přes smrt krále Artuše až ke zruinování Kamelotu a skončilo to tím, že se z nich staly rádkyně podlého krále, který vůbec neměl být král, zatímco Tedros hnil ve vězení.
Nejradši by je zabil.
Staré, seschlé babice.
Ale v jednom přece jenom byly mistryně. Totiž v oblbování lidí.

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.