DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

„Tady,“ rozvinul sochař plány, „vaše hrobka.“
„Jsem ještě naživu.“
„Tím lépe, můj pane. Vaše představa?“
„Neoznačený hrob. V přírodě.“
„To neprojde.“
„Klid. Zapomenutí,“ snil vévoda.
„Zapomenutí? Lidé mají na zdech obraz vaší tváře.“
„A ve městě je prý hospoda, kde mají stejný portrét místo terče na šipky.“
„Vskutku?“ podivil se nepřesvědčivě sochař, zahloubaný do svitků.
„Kdepak to je?“ zeptal se vévoda tiše.
„U Páva,“ odpověděl nepřítomně sochař. Vzápětí sebou trhnul.
„Neboj, hlídku tam nepošlu,“ usmál se vévoda. „Když však na mě nezapomenou lidé, k čemu zdobenou hrobku?“
„Protože se nechcete dohadovat s městskou radou?“
Vévody vzdychnul.
„Považuj návrh za schválený.“

“Dobrý den, Emanuel Štot jméno mé.”
Na prahu stál pomenší pán a v napřažené ruce držel vizitku.
Rozespalý muž narychlo navlečený do županu na mužíka zamžoural zakysanýma očima a zeptal se: “Kdože?”
“Váš správce daně.”
“Proboha, které?” zaúpěl rozespalec.
“Daň z nabytí nemovitosti! Koupil jste chalupu a neodvedl daň z jejího nabytí.”
“Ale vždyť tu hned vzápětí zrušili! Dokonce retroaktivně, myslím,” namáhal rozespalý muž své mozkové závity. “Nemohl byste na mě tak trochu zapomenout?”
“To by nešlo,” odvětil mužík. “Daň musí být vyměřena a zaplacena.” Potom se rozjasnil: “O vrácení přeplatku za zrušenou daň si ale můžete zažádat vzápětí. Poštou.”

Po obědě procházka, léčebné účinky čerstvého vzduchu a rodícího se šmaku osobní automobilové dopravy a tak dále a tak podobně. Mládí na promenádě.
Judita umně vedla útok na odemčení tragického životního osudu obou džentlmenů a Konstantin Alexejevič, sevřený úzkostí a obrněný rostoucí nechutí ke společnosti lidí, si přál, aby byla jeho existence zapomenuta. Cítil, že na to po téměř dvou hodinách má právo – už měl být dávno v kanceláři! (Netušil, nebožák, že je mu přáno z vyšších míst.)
„Mes dames, excusez-nous,“ zastavil tirádu impertinentních dotazů Antoine.
Konstantin zbystřil.
„Mám tady s... kolegou obchodní schůzku.“
Vděčnost nabrala prakticky erotických výšin.

Když zapomeneš na zákon, sejdeš z cesty.
Když zapomeneš na to, odkud jsi přišel, nebudeš vědět, kam míříš.
Když zapomeneš na víru, zemřeš.

Můžeš zapomenout na selhání, když se držíš milosti.
Můžeš zapomenout na to zlé, když se upřeš k dobrému.
Můžeš zapomenout na sebe, když se soustředíš na Něj.

Musíš zapomenout na pýchu, protože jen pokora se nechá vést.
Musíš zapomenout na rozum, protože Jeho slovo je pro svět bláznovstvím.
Musíš zapomenout na to, co tě drží při zemi, abys mohl vzlétnout na křídlech orla.

Zapomenut bude ten, jehož jméno bude vymazáno z knihy života.
Ten, kdo "měl právo".

Eso dupl na brzdu, vyskočil ze svého smykem se sunoucího sporťáku a svižným kotoulem překonal poslední tři metry. Pár švihů nožem a provazy poutající mladou černovlásku ke kolejím byly minulostí. Pomohl krásce na nohy a pak konečně promluvil:
„Dovolte, abych se představil: Eso Rimmer.“ V jeho hlase bylo čiré sebevědomí, které ještě umocnil ležérním opřením o páku výhybky.
Co čert nechtěl, páka dostála svému účelu a přehozená výhybka poslala přijíždějící rychlík přímo naproti plně naloženému nákladnímu vlaku.
Hrdina zůstal stát jako opařený, ale brzy se vzpamatoval. V té záplavě hrdinských činů, které denně vykonává, jistě bude jeden trapas právem zapomenut.

„Na smrtelném loži, tyrane, spočiň mírně. Vyhotovil jsem soupis skutků tvých obrovských. Zdrtil jsi Taskorské, dobyl republice Salantu, vodu přivedl městu z Venez, hrobky svatých v Kajatilímu jsi vyrval pohanům-“
„Dost už. Sám dobře vím, čím jsem život svůj trávil. Děkuji ti, však nyní spal ty stránky!“
„Jakže-“
„Neb jméno mé z nich smaž! Tyranem mě zvolil senát dosmrtným z vlastní slabosti a pohodlí. Mnoho jsem dobyl pro republiku, ale každé mé vítězství jí zvoní hranu. Ať nepamatují, čeho tyran dobyl! Ať vede senát, ne jeden muž. Svůdný je spoleh na skvělého tyrana! A smrt přinese republice vbrzku, uchytí-li se.“

Každý má právo na život. A žije dokud se o něm mluví a jeho myšlenky a příběhy o něm se přenášejí dále. Skrz historii, z generace na generaci. Říká se, že nejhorším trestem je být zapomenut.

Ale co když bylo zrovna toto přesně to, po čem toužil?

Tolik toho vykonal za život. Mnoho dobrého i špatného. Zemřel však v klidu a smířený, a netoužil již po ničem jiném, než věčném odpočinku. Ještě před svou smrtí se snažil vymazat známky o své existenci. Tak proč se najednou po více jak 2000 letech znovu objevuje jeho jméno a vypráví o jeho činech?

"Oh, fuck you."

Maybe it was how Tony said it; the effervescent anger, the way he spat the fuck out across the room. Steve had to giggle.

"Yeah, laugh it up! I died. I think I have a right to be forgotten."

"It's good to see you, too."

"No." Tony shook his head. He was wearing, Steve noticed, a sweaty tank-top and a pair of boxers with a suspicious hole. "I died so you could be with Bucky. So go... buck it up."

"You died for everyone."

"Screw everyone." His voice shook. His eyes pleaded.

"Can I start with you?"

„Jsi si jistá že tudy se dostaneme k tomu vchodu, o kterém ti říkal Paull?“ ptal se opatrně Amias, zatímco ve tmě v předklonu následoval Saru tunelem. Jednou rukou přejížděl po stěně, aby získal alespoň nějakou představu o směru, kterým má jít. Podle všeho se síť tajných uliček a katakomb táhla pod celým městem.
„Neremcej,“ odbyla ho Sara. „Dlouho jsem tady nebyla a občas člověk prostě něco zapomene, no. Tady ty tunely beztak mají všechna práva na různý tajemství. Ale někde by tady měl být... tady!“
„Co tam máš?“
„Co myslíš, kočár i s šestispřežím třeba? Vchod přece. Jdeš?“
„Jdu.“

"Great job, Lioness. Although you didn't actually feel them, did you?" Tortoise inclined her head.
"No," the young agent shook hers. "I just... never forget a face. Or..."
It was more complex than that.
What Eagle saw her do was not about remembering faces. It was recognizing people despite their face. Whether they try to mask themselves, aged or changed - she just knew it was them.
Emotions probably were a part of that, but it was also a part of her coping mechanism - if you know it's them, you know what to expect.
Especially if they wanted to be forgotten.