Avatar: The Last Airbender (anim. seriál)

Jejich životy se rozdělily na předtím a potom, co vkročili na území Střední čtvrti. "Předtím" znamenalo šedivý živůtek ve špinavém slumu, "potom" se zdálo být zářivými výlohami čajoven, milými babičkami krmícími holuby a krásným oblečením.
"Je to tu tak boží!" žasl Roco. "Mnohem lepší než u nás!"
"Tišeji," sykla Hope, i když sama chtěla hulákat "Jééé!" na celé město.
Dorazili právě k cukrárně a Roco hladově přilepil nos na výlohu, když se všechno zvrtlo.
"To jsou oni, šéfe!"
"STÁT! Nemáte tu co dělat!"
"Vždycky to prokouknou," fňukla Hope, než se dali na úprk.
"Potom" teď vypadalo spíš na synonymum "průšvihu".

Roco poposedával na sedačce ve vlaku a škrábal se, jako by měl blechy. "Jak v tomhle můžou chodit?"
"Aspoň se snaž vypadat nenápadně," zaúpěla Hope.
Vlak konečně opustil Dolní čtvrť a oba se nahrnuli k oknu.
"Páni!"
"Fantazie!"
Brzdy zaskřípěly. Plni adrenalinu se vyvalili ven. Nemohli uvěřit tomu, že to dokázali! Jsou tady!
"Stůjte!"
Srdce jim spadla až kamsi do kalhot.
Předpisovým pochodem se k nim blížil průvodčí. "Vaše jména, prosím."
"Ee... Já jsem Ming a tohle... eh... Viktor," vykoktala Hope.
"Odkud jste? S kým jste přijeli?"
Příliš mnoho otázek!
A tak udělali jedinou věc, která je napadla. Vzali roha.

Hope byla odjakživa hlavou týmu. Roco, svaly týmu, jí s oblibou říkával Makovice. Většinou potom nenápadným způsobem dodal, že on je vládce a ona ne.
"Nahoře jsou stráže," ignorovala ho. "A dole je hlídač. Ale mezi čtvrtěmi jezdí vlaky. Nebude složité nějakým měšťákům na dovolené sebrat oblečení, ale problém je, že chtějí pasy. Napadá tě, jak je splašit?"
"Ukradneme a přelepíme."
"Kdo by taky od tebe čekal propracovanější plán."
Počíhali si na rohu nástupiště, polapili jakési výrostky a svázané je nechali na záchodech. Jeden večer strávili seškrábáváním inkoustu z pasů a Hope je přepsala na ně. Ještě před svítáním nastoupili.

Vítr přinášel od moře vůni soli.
Ze slunce zbýval jen tenký proužek nad obzorem. Ochladilo se.
Možná by se měl vrátit. Jeho rodina už na něj čekala. Schoulil se matce v náručí a zavřel oči.
Oheň ho pálil do tváře.
Otočil se od plamenů, ale nepomohlo to. Oheň byl pořád jasnější.
V puse měl najednou hrozně hořko.
Iroh odměřil několik kapek tinktury do kalíšku čaje. Zbývalo jí sotva na několik dní, a poslední dávka už přestávala účinovat.
Podepřel Zukovi hlavu, aby se mohl napít.
Za pár minut chlapec usnul.
Vítr přinášel od moře vůni soli.
Jeho rodina na něj čekala.

Hope ani Roco nebyli sežehnuti plamenem válečníků. Nepoznali tanky ani vzducholodě a nikdy v životě neviděli vládce ohně. Nezažili válku. Nepamatovali si pekelné stroje, o jakých vyprávěli rodiče. Teď je jiná doba.
Ale ty zdi tu pořád jsou. Pořád jsou zbraní mocných proti chudákům.
Nenásilnou, ale účinnou. Takovou použije člověk, který se vydává za humanistu. "Zbraň civilizované doby", tak by se to dalo nazvat. Držela ty nuzné dál od všeho dobrého. Tak to viděli oni dva.
Pro dospělé byly hradby málem posvátné. Báli se jich, báli se lidí za nimi.
Hope ani Roco nebyli strašpytlové. A hlavně byli neuvěřitelně zvědaví.

Hráli schovávanou. Roco se schovával, jako obvykle. Hope věděla, jak je její nejlepší kamarád ve skrývání nemožný, a tak neprotestovala.
Tentokrát ho našla ještě dřív než jindy. Vůbec nevykazoval snahu se ukrýt. Stál před hradbami a civěl.
"Mám tě!" zavolala. "Co je s tebou?"
"Co je asi na druhé straně?"
Hope zaklonila hlavu, aby dohlédla na vrcholek. "Střední čtvrť. Máma říkala, že tam bydlí ti skoro bohatí."
"Proč tam nebydlíme my?"
"Nemyslíš snad na..."
"Co tu děláte, děcka?" Odněkud se vynořil hlídač. "Mazejte domů!"
Svěsili hlavy a odpelášili.
Hope se na rohu ještě ohlédla. Nějak to v ní vzbudilo zvědavost.

Nemyslel si, že bude žít kdo ví jak dlouho – roky v ledovci možná proletěly během mrknutí oka, ale tížily ho na ramenou víc než ty ostatní.
Možná to bylo i vinou za to, co promeškal.
Snažil se skrývat, když věci nebyly v pořádku. Katara ho pokaždé prokoukla, ale mlčela, když nechtěl mluvit. A na oplátku pak skrývala smutek, když věci začaly být opravdu zlé.
Aang nezemřel v bitvě, jako mnozí před ním.
Ale stejně jako dříve se s jeho posledním výdechem rozezněl nový hlas – hlas holčičky rozzlobené na svět za to, jak je studený.
Sbohem Avatare Aangu. Vítej, Avatare Korro.

Hope milovala jaro. Ne že by bylo v Ba Sing Se nějak... "jarněji", ale Hope vždycky uměla poznat konec zimy.
Sotva sluníčko nakouklo do okna, vyskočila z postele a běžela poskákat postel rodičů, načež se smíchem vyrazila ven a zpívajíc pobíhala po ulici. Po chvíli se k ní přidali její kamarádi a společně oslavovali jaro.
Than se vymotal z peřiny a vyhlédl za ní. "Uličnice. Šlápla mi na obličej."
Ying se jen usmívala. Vzpomněla si na partu dětí, které Hope pomohly na svět. Měla radost, že dcerka nesmutní nad bídou, ale těší se ze života. Avatar měl pravdu. Ztělesňovala naději.

"Lidi, létáme nad oceánem už tři dny. Potřebujeme přistát!" Appovi padala víčka únavou, pasažérům kručelo v břiších.
"Úpity, úp, mapo, řekni, že je v blízkosti zemina." Soka slintal nad mapou a představoval si jídla, které mu ostrovy na ní připomínaly.
"Mám hláááad."
"Buďte zticha, jen to děláte horší," zamručela Katara.
Z ničeho nic Appa změnil směr. S žuchnutím přistál na skále vyčnívající z vody a okamžitě usnul.
"Tak to by bylo. A jídlo?"
Jídlo nebylo. Bizon se ve spánku začal kroutit a vyhodil ze sedel cestovatele rovnou na vlhkou zem. V dalším pohybu s chlamstnutím chňapl tlamou po kolemjdoucího Sokovi.

Bratříček je nula!
I kdyby ho otec vzal na milost a svěřil mu armády, jistě by toho všehoschopného smrada nedostal. Teď to musím vzít do rukou já. Teď se píle vyplatí.
Z očí jí sálala modrá smrt. Zkrocené blesky. Požadovala jen dvě společnice. Ochromující obratnost a blesková ostří. Nejdiblíkovatější akrobatka a aristokratka zcela znuděná světem. Vražednější komando Čtyři národy neviděly. Oheň všechno spálí.
Avatara měla na dosah ruky, když jí Mai zabodla čepel do zad. Pro bohy, proč pro lásku!? Zaplatí.
Nezaplatí. Ty Lee jí vzala síly. Přátelství? S tím taky nepočítala.
Azula zůstala sama. Se sebou. Se svým šílenstvím.