DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

From this place that was nowhere and anywhere, he watched. He wasn't always a man, but the Last Ones thought he was, so he was. They called themselves Last Ones, because they knew they were the last living beings in the dying universe. And as the last lights of life were extinguished, he turned to his companion.
"I thought you'd vanish now. There's no one left to keep Hope alive."
She flashed him an almost patronising smile.
"You're still here."
"Beg pardon?"
Don't you hope that when it's all done and dusted, you'll be free? That even Death may die?"

Seděla diskrétně stranou, čmárala cosi na kus papíru a ze všeho nejvíc připomínala šedou myšku.

"Prý královna," ušklíbl se kulturní antropolog, "leda tak královna fachidiotů."

"No tak určitě," odkašlal si hokejista.

"Já jsem se stala herečkou," svěřila se muzikálová hvězda, "jen abych se s ní nepotkala."

"Prosím vás," rozohnil se politolog, "vám nevadí ten její dogmatismus? Kdo v dnešní době může tvrdit, že jen jedno jediné řešení je správné?! Kde je pluralita názorů? Kde je tolerance?"

Řečená dáma zvedla hlavu od lejster a přelétla společnost zamyšleným pohledem.
Věděla své.
Usmála se, sundala z hlavy tiáru... a obkreslila podle ní kružnici.

"Už to tady nemůžu vystát!" soptí červenovlasá dáma v hnědých šatech tak hlasitě, až se mladíci v zelených kloboucích vyděšeně třesou. "Je mi hrozné horko! Bublá ve mně, jako kdybych se k večeři přejedla fazolí! Asi vybuchnu"!

"Možná by to mohla být menopauza"? podotkne zdvořile pan Ercolano.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"!

Půl hodiny vřeští a ječí, a všichni snaží vyklidit prostor. Tedy - všichni, kteří to stihli.

"Tak"! oddychne si pak madam. "Hned je mi líp"!

"Možná by ses měla zeptat těch dole, jestli jim je taky líp", odtuší suše teta Suma a ukazuje na Pompeje pod nimi.

Ples na Apeninském poloostrově se nepovedl.

Ahoj, já jsem Láska.

Brýtro, Netrpělivost.

Ránko, Nesnášenlivost. Je krásně, co?

Jojo.

Jenom celkem zima.

Aspoň se otužíme.

Nebo se nachladíme a nebudeme muset na rozcvičku.

Taky pravda.

Hele, kdo to sem jde?

Čau, Zpodobnění.

To jsme tu všichni, tak už nás nenapínej.

Nenapínám, jsem zpodobnění.

Radši nás moc neštvi.

Náhodou, to jeho šprýmování je sladký.

Já ale nešprýmuju, jsem zpodobnění zpodobnění.

Jé, a jak se to projevuje? Prosím povídej, přeháněj.

Spíš táhni k čertu, než mě fakt vytočíš!

Nevím, mám jen diagnózu od doktora a nikdy jsem si ničeho nevšimnul. Ale radši už teda půjdu.

Jasně, pojďme na rande.

Kdysi radostným Zvonečkovem ve Velenu se teď místo dětí proháněl po cestě jen vítr. Mraky ztěžkly deštěm a ležely na střechách roubených domů. Zvon na kostelíku stále pocinkával ve větru.
Všichni věděli, že se blíží Strach, a proto zalezli do svých domovů a choulili se k sobě u kamen.
Jednou za čas Strach přicházel z lesa za vesnicí a vybral si oběť, která na místě zemřela hrůzou. Jen co lidé zpozorovali náznaky jeho příchodu, šířil se děs celou vesnicí jako oheň.
Na koho Strach ukázal, ten zemřel.
Nikdo si na něj netroufal. Nikdo nebyl tak odvážný, aby se Strachu postavil.

Zjevuje se mi ospalá dívka opírající se o osla a praví:
"Nech už té práce, vykašli se na ni!"
Avšak dívka s přízí, úlem a kohoutem varuje:
"Nedojdeš úspěchu, zanecháš-li svého díla!"
Tlustá žena s mísou plnou lahůdek mne láká:
"Nesuš ústa svá a dej si!"
Ovšem dívka s naplněným pohárem dí:
"Znej svou míru!"
Vtančí rozesmátá dívka:
"Nedělej si žádné starosti!"
I ta má oponentku, dívku s beránkem:
"Jdi vstříc překážkám a vytrvej!"
Probouzím se v křesle v pracovně diplomantů, venku svítá. Vycházím na čerstvý vzduch. Sochy před areálem jsou všechny na svém místě. Rady si musím vyhodnotit sám.

Stála před ní, překrásná žena v načechraných šatech, které sahaly až na zem. Nahoře začínaly inkoustově modrou a dolů přecházely přes tyrkys až k zelené, která ji ladila s očima. Očima jasnýma jako hvězdy. V hnědých vlnitých vlasech měla květiny a dívala se na ni smutným pohledem.
„Proč jsi mě zatratila, dcero moje?“
„Cože?“
„Nenasloucháš. Copak nevidíš? Umírám. A vy se mnou.“
„Kdo jste?“
„Ty víš, kdo jsem. Moc dobře mě znáš. Každý den po mně chodíváš. Beze mne neměla bys, kde žít. Beze mě nebyl by nikdy blahobyt. A přesto, ke své Matce chováte se takto. Zastav to. Můžeš.“

Mezi tančícími páry se proplétala pěkně stavěná dáma ve zlatě vyšívaných šatech. Přitočila se ke slečně Bingleyové těsně před tou hloupou poznámkou o lovu na selátka. Přistrčila sklenku panu Collinsovi, než se vydal pohovořit s panem Darcym. Mihla se kolem ovíněné Lydie, aby svým vějířem zchladila čelo její matinky. Postála po boku spokojeného Sira Williama, ale přiměla ho jen ke spokojenému úsměvu.
Susan měla za to, že má bál na Netherfieldu v malíku. Sledovala ji přivřenýma očima.
"Taky ji vidím," kývla jí po boku Gwen.
"Zdá se mi to, nebo se vznáší deset čísel nad zemí? Kdo to je?"
"Snobismus."

5:40
Zvoní budík. Se zbláznila?! Naštěstí jsem zareagovala včas: nepřítel zlikvidován.

6:00
Už ji neukecám. Vstává.
Pokusím se ji ještě stáhnout do postele. Zatím ještě nevypila kafe, to půjde.

6:10
Nadává na mě. Typický.
Jako bych JÁ za něco mohla! Včera se na mě vůbec nesoustředila a pořád vejrala na ten seriál. Spánek si stěžoval, že na něj pěkně kašle.

6:40
Odcházíme ven, nese mě na zádech. Slibuje mi, že na mě odpoledne dá a Spánku to vynahradí. Pche, to známe.

23:30
Prý měla jít dávno spát. Trhni si! Jak ty Únavě, tak Únava tobě!

Mezi davy volajícími slávu, nastoupenými vojáky zpívajícími sprosté písně a kořistními sochami projížděl vůz náramně pomalu.
Jeho kola tak na dláždění nedrkotala a jelo se jim pohodlně. Jádrem toho všeho byl proplešatělý vojevůdce středního věku, který hrdě zdravil lid.
"Tolikrát se ke mně modlil. O mě se modlil! Myslel jen na mě," řekla se sebeslavným úsměvem, "na ni skoro nikdy. O ní jen mluvil."
Victoriina ruka ukázala k velké soše Romy.
Druhá žena jedoucí na voze se na ni podívala s vážnou tváří, věděla, že je s ním už od jeho narození. Naklonila se k mužovu uchu.
"Pamatuj na mě."